V blahopřání Jaroslavu Šarounovi, který obdržel od Města Dobruška stříbrnou medaili za zásluhy o rozvoj města, jste mluvila o vaší spolupráci. Můžete říci, v čem spočívala?
Byla jsem jeho žačka. Připravovali jsme spolu soutěž Pražského jara, a tak jsme se vlastně dali dohromady. On učil na Akademii (HAMU) a hrál ve Filharmonii, takže mně měl co předávat. Vlastně díky tomu, že jsem se mu dostala do drápků, tak ve mně spolu s paní profesorkou Denygrovou, bývalou sólistkou Národního divadla v Praze, objevil muzikálnost a připravil mě na další cesty hudebním životem.
Na tomto koncertě jste zpívala lidové písně. Na jakou lidovou písničku máte nejstarší vzpomínku?
Nejstarší? Zpívaly jsme doma, když jsme myly se sestrou a matkou nádobí. Tam jsme zpívaly různé písničky, hlavně jihočeské. Určitě tam ale byl i kus Moravy. Myslím si, že takovými písněmi jsem byla vychovaná.
Zpíváte v obrovských městech a velikých sálech, nemusela jste si Dobrušku hledat na mapě, když jste se dozvěděla, kam pojedete?
Ne, já Dobrušku znám, protože vím, že se tady pan profesor Šaroun narodil. Za druhé se tu narodil muž paní profesorky Denygrové, pan profesor Hanuš – světoznámý geolog a vulkanolog. Vím samozřejmě také, že se tu narodil F. L. Věk. Jako malé dítě jsem sledovala v televizi seriál. Vím velmi dobře, co je Dobruška. Zeměpisně si Čechy, i když tady nežiju, pamatuji.
Na váš koncert přišli i lidé, kteří na tento žánr běžně nechodí. Co jste říkala publiku?
Publikum bylo velmi pozorné. A pokud to je opravdu tak, že sem přišli i lidé, kteří normálně na takový žánr nechodí, tak nevím, jestli mě jich má být líto nebo jestli mám být ráda, že se na takový koncert vypravili (směje se). Pro takové lidi to samozřejmě není nejjednodušší repertoár – Mahler, Slavický, Janáček – to jsou všechno velmi, velmi vážní autoři. Jsem ráda, že i tímto způsobem, tím, že mám jméno a popularitu, můžu upoutat i lidi, kteří by na tuhle muziku vůbec nešli. Takže to byl tak trochu i výchovný koncert (směje se).
