Německá rocková kapela Die Happy se zpěvačkou Martou Jandovou bude, vedle britských tanečních Kosheen a Richarda Müllera, hlavní hvězdou jednodenního hudebního festivalu Vysmáté léto 2012 v sobotu 21. července v Kadani. A to už je důvod, proč Martu, dceru české rockové legendy Petra Jandy, požádat o rozhovor…

Marto, prozraďte, co je letos u Die Happy nového. Co chystáte, či máte aktuálně za sebou?
Chceme zase plnou silou pracovat na novém albu, letos si ale dáváme oddech. Jediné, co jsme udělali většího, byl náš tisící koncert v únoru v Ulmu (kde kapela v roce 1993 vznikla pozn. autora) s řadou hostů. Třeba s kluky z Guano Apes (SRN). Takže jedeme pár festivalů a v listopadu nás čeká turné po ČR. Bude to snad nejvíc koncertů v řadě, které jsme tu kdy měli. A v prosinci v Německu jako každou zimu po Vánocích pár koncertů před silvestrem. Běžně hráváme víc, letos je rok, kdy z naší celé kariéry hrajeme nejméně.

Jak volno využíváte? Vybíráte si dovolenou, odpočíváte?
Je to směska všeho. Mám ještě v Čechách nějakou práci, léto chci trávit u táty na vesnici, kde už si rok paralelně pracuju na sólovém albu. Měla jsem v poslední době dost práce, teď chci pár měsíců poklidných. Vstávám sice pořád brzo, ale já prostě pořád musím něco dělat.

Jeli jste akustické turné, vydali akustické CD. Zachutnala vám tato podoba vaší hudby? Přidáváte akusticky pár písní běžně?
Teď už ne, ale měli jsme období, kdy jsme uprostřed koncertu „odhodili" hlasité nástroje, kluci i s bubeníkem přišli ke mě dopředu a hráli jsme akusticky. Zato si občas uděláme radost akustickou šňůrou, což nás strašně baví. Lidi přijdou ve společenských šatech, i my si to užíváme, popíjíme u toho vínko, je to pohoda. Na rockovém turné jsem víceméně abstinent, nepiju alkohol, ten dává mému hlasu zabrat. Ale akusticky je nás o tři muzikanty víc, jsme víc pospolu a hráváme třeba po divadlech, takže si pak ještě spolu jdeme večer do restaurace, dvě lahve červeného na stole, předkrmy… Trochu si připadáme jako operní umělci (smích). Zato na rockovém turné kluci jdou po koncertě zapařit na diskotéku s holkama a já jdu na hotel, pod sprchu, do pyžama a do postele. Každý jsme víc sám pro sebe…

Co od vás uslyší Kadaň, Vysmáté léto? Dá se říci „průřez hity od začátku Die Happy do dnes"?
Přesně tak, hitů už máme hodně. I když já včera byla na Bruce Springsteenovi a slyšela jsem, že vydal sedmnáct studiových alb. To my jich máme asi jen sedm… Tedy zahrajeme v Kadani hity, bude v tom hodně energie!

Ale i ploužáčky pod hradem zazní, ne? Vydechnete si…
Kluci před létem udělali set list (seznam písniček) pro vystoupení beze mě, nechají mě tam vydechnout asi jen na jednu baladu uprostřed. I když mám fyzičku, ke konci koncertu už to bývá velký zápřah. Ale když jsem unavená, tak hodně mluvím, abych si mohla oddechnout.

S kapelou působíte víc jako drsňačka, třeba v klipech se moc nesmějete…
Já se nesměju? (smích) Když je klip k rychlejší, agresivnější písničce, tam není důvod se smát. Texty si píšu sama, většinou jsou o tom, co se mi nelíbí. Když jsem na pódiu, není důvod, abych se smála, když třeba zpívám o tom, jak mi umřela máma…

Opravdu? Také takovou písničku s Die Happy máte?
Máme ji na naší druhé desce. Ale na ni jsme videoklip nikdy nedělali, to bylo přeci jen moc bolestivé.

Považujete se za rockerku? Každý to může vnímat jinak…
Já se s tím v České republice docela „peru". V Německu je rocker ten, kdo je pořád na cestě z koncertu na koncert a hraje rock. Kdežto tady je rocker každý, kdo si oblékne koženou bundu, kterou většinou nenosím, a je onýtovaný od bot až po špičku drdolu. Dost zpěvaček tu o sobě tvrdí „Jsem rockerka", pak natočí klip, člověk si ho pustí a slyší: slaďoučkej popíček… Myslím si, že spousta popařů žije životy rockových hvězd. Dost pijí, jsou samá holka, kdežto my jsme hodná kapela. Chodím sice v černé po ulici, ale doma mám všude kytičky a bílý nábytek. I zkušebnu máme s denním světlem, což je pro mě důležité, abych byla kreativní.

Při uvádění Andělů 2012 jste si postěžovala, že vás bolí nohy a otec Petr Janda vám rychle přinesl židli. Zaskočilo vás to nebo potěšilo? Či se dá říci: „Tak to je přesně on! Galantní muž…"
Táta je strašně galantní, já si ho pochvaluju čím dál víc. Teď trávím dost času u něj a musím říct, že náš vztah je čím dál lepší. Je taky vtipnej. Teď jsem tu měla kamarády, všichni jsme společně seděli u stolu, on vyprávěl vtipy… Bylo to bezvadný, i kamarádi byli nadšení… A jít s ním třeba do restaurace, to je zážitek. Mám ho ráda.

V začátcích Die Happy jste v Německu myla nádobí. Bylo to to nejhorší, co vás kvůli kapele a hudbě potkalo?
Ne. Já byla mladá, mě nevadilo, že někde myju nádobí, uklízím… Měla jsem svůj sen a věděla jsem, že dostanu zaplaceno, což jsme potřebovala. Navíc jsme neměla pracovní povolení… To bylo hned na začátku, ale když už jsme jeli turné, v té době by mě už nikdo nevzal. Zkoušeli jsme celé dny, pořád. Já prostě o něco usilovala, proto to pro mě nebyla až taková zátěž. Přišla jsem tam, udělala co po mě chtěli, dostala jsem zaplaceno a už na to nemusela myslet jako někdo, kdo měl o dost náročnější práci a „nosil si ji s sebou domů".

Kapelu si dnes „domů berete"?
Tu ano. Pořád přemýšlím, jak napsat lepší text, co ještě zlepšit, udělat…

Co tedy bylo to nejhorší, co jste kvůli Die Happy či s nimi zažila?
Jedno šílené období. To už jsme existovali deset let, měli tři alba a byli trošku známí, když se firma BMG rozdělila na skupinky. My skončili v „rockovém oddělení", přešli jsme k jiným lidem, se kterými jsme nebyli zvyklí pracovat. Začali nám do hudby mluvit, jednali s námi, jakoby to byla naše první deska a my byli děti, které nikdy nestály na jevišti. Písničky pro nás začal psát hitmaker ve Švédsku, abychom měli konečně pořádnej hit. Byly to příšerný skladby a my museli tak moc bojovat, abychom si udrželi svou image, dál hráli srdcem. Já se úplně osypala v obličeji, ale nakonec jsme dosáhli svého. To byl nejhorší rok mého života. My jsme chtěli zpívat o tom, čemu věříme, zůstat svobodní, oni nás ale chtěli úplně předělat. Než tohle znovu zažít, to budu radši někde pět let mýt nádobí!