Nejznámější česká artrocková skupina letos slaví 55 let na scéně. Při té příležitosti si dopřeje speciální koncerty v pražském Lucerna Music Baru (20. března), brněnském Semilasse (22. března) a ostravském Rock and Roll Garage Clubu (14. dubna). „Naše desky pořád fungují, i když jsme mediálně úplný underground,“ kroutí hlavou autor skladby Planeta Hieronyma Bosche II. „A i já na nich neustále nacházím něco, co jsem tam dřív neslyšel.“

Píše se rok 1968 a vy s bubeníkem Zdeňkem Klukou zakládáte formaci The Progress Organization. On přišel od Petra Ulrycha ze skupiny Atlantis, vy z kultovních Synkop 61, s nimiž jste zpíval protest song Válka je vůl. Ale to nebyla hudba, kterou byste chtěl dělat.
Synkopy 61 pro mě byla hozená rukavice, kterou jsem nemohl nezvednout, i když mi to stylově moc nesedělo. Od mládí jsem se profiloval spíš jako bluesový nebo ještě lépe hardrockový kytarista, kdežto Synkopy dělaly příjemný soft rock. Byl jsem s nimi dva roky, než se jejich původní kytarista Pavel Pokorný vrátil z vojny. Zdeněk Kluka se v Atlantisu ocitl v podobné situaci jako já. Sice to pro nás byla velká škola, konečně jsme hráli s profesionálními kapelami a dostali jsme se díky nim i do obecného povědomí, ale už jsme se těšili, až začneme dělat něco svého.

My jsme se všichni kámošili, Zdeňka jsem znal dlouho. Tak jsme spolu po hospodách vymýšleli, co uděláme, a vznikla The Progress Organization. Zkoušeli jsme různé hráče, chvilku jsme uvažovali, že by s námi hrál Oldřich Veselý. Ale báli jsme se, aby to celé netlačil moc na sebe. Od začátku jsme věděli, že chceme mít skupinu, která bude nás všech – ne jeden sólový zpěvák, pak nějaký sólový kytarista a zbytek je doprovází.

Z úvodního koncertu turné s názvem Respect Tour Vlak, co nikde nestaví ve vyprodané Lucerně v Praze u příležitosti 60. výročí založení kapely Olympic
Olympic zahájil oslavy 60 let koncertem. Fanoušci jásali, zpívali i plakali

Takže jste hledali dál.
Vzpomněl jsem si na kamaráda Honzu Sochora, kterého jsem znal z Vranovské přehrady, kde jsme jako kluci hrávali na kytary u ohně. Po letech jsem ho znovu potkal v Brně v klubu Zlatoroh, kde dělal za barem. Zlatoroh byl tenkrát baštou brněnské umělecké bohémy. Pokecali jsme a zjistili, že má stejné sny jako my. Honza už tou dobou studoval na vysoké architekturu – shodou okolností projektování přehrad.

Já jsem zrovna v Brně nastupoval na filozofickou fakultu, obor psychologie, a Zdeněk, protože měl elektroprůmyslovku, plánoval, že půjde na techniku. Z nás jediný to asi po třech měsících vzdal, zatímco já chodil na fildu skoro celou dobu, co jsme hráli, a Honzovi se dokonce povedlo dostudovat. Sice musel panu profesorovi slíbit, že nikdy žádnou přehradu nenavrhne, no ale byl inženýr.

Čtvrtým členem The Progress Organization se stal baskytarista Emanuel Sideridis, zvaný Sidi. Syn řeckých rodičů, narozený v Brně. Později se odstěhoval do Soluně, ale na vaší poslední desce Tulák po hvězdách už zase účinkuje jako host.
Objevil se nedávno na Tulákovi v jedné skladbě, která trochu připomíná staré časy. Teď s námi odehraje i pár výročních koncertů a určitě ho pozveme k hostování na novém albu, na kterém už teď docela intenzivně pracujeme. Tenkrát před pětapadesáti lety prostě zazvonil u nás doma a oznámil, že by s námi chtěl hrát. A bylo to.

Koncert skupiny The Progress Organization.Koncert skupiny The Progress Organization.Zdroj: Se svolením Pavla Váněho

Co jste v osmnácti poslouchali? Jaké jste doma měli elpíčka?
Já žádná, popravdě jsem ani neměl gramofon. Ale po tátovi, který v osmašedesátém emigroval, mi zůstal východoněmecký magneťák. Na něm jsem sjížděl všechno, od Cream přes Jimiho Hendrixe až po Jeffa Becka s Yardbirds. Hned zkraje jsme taky objevili americké Vanilla Fudge.

Skvělá, podceňovaná skupina. Průkopníci tvrdého rocku v časech, kdy se tomu tak ještě neříkalo.
Strašně se nám zalíbili. Jednak proto, že jsem měl ze Synkop zkušenost s propojováním vokálů, a na těch oni stavěli. A pak se nám zamlouvalo, že tam není žádný hlavní zpěvák. Střídali se a my to chtěli dělat stejně. Hráli tvrdě, ale byli i hodně instrumentální. Oproti nám samí vzdělanci, nebáli se aranžovat klasické skladby a hlavně – přemýšleli koncepčně. V tom jsme se obzvlášť zhlédli, to víte, mladí kluci, chtěli jsme být zajímaví. Dětinsky jsme se radovali z toho, že na nás lidi koukají a nevědí, jestli už písnička skončila, nebo bude pokračovat.

Zpěvák Miro Žbirka. Ilustrační snímek
Ceny Anděl: Nominace ovládl Miro Žbirka a jeho Posledné veci

Koncepční alba i koncertní pořady byly v módě. Framus Five a Flamengo dělali totéž.
Všichni jsme se vyvíjeli podobně. My jsme možná vykročili trochu jiným směrem díky těm vokálům, kdy naší hudbě nedominoval jeden hlas, ale několik – někdy i docela těžkých – pěveckých partů.

To mi na Progresu připadá nejcennější. V bující normalizaci jste drželi laťku obdivuhodně vysoko. Hráli jste náročnou, složitou muziku a na rozdíl od všech těch Olympiků a Modrých efektů jste nikdy neuhnuli. Klidně bych souhlasil s tvrzením, že jste jediná artrocková skupina u nás.
Je to možné. Hned ze začátku jsme se shodli, že nemáme ambice dělat hity. Vůbec nás nezajímalo, jestli nás budou hrát rádia. Počítali jsme i s tím, že na nás třeba ani moc nebudou chodit holky. Ale především nás ovlivnila ta politicky blbá doba.

Celá československá rocková scéna se snažila podprahově zpracovávat témata související s lidskou svobodou. Což bylo o to komplikovanější, že řada z nás byla naivní, ještě před invazí i dost dlouho po ní jsme byli ochotni věřit socialismu s lidskou tváří. V tomhle měl můj táta na rozdíl od nás jasno. „Komunista se nikdy nezmění,“ říkal a důsledně se na odchod do ciziny připravoval. S mámou už byli rozvedení, tak se mu asi odcházelo snadněji.

Proto jsem vlastně začal hrát bigbít. Táta totiž v rámci svých tajných příprav na emigraci chodil na hodiny angličtiny a ve třídě se seznámil s jedním klukem, pozdějším kytaristou slavné brněnské skupiny Rocky Eagles. Po výuce šli vždycky k někomu domů a tam brnkali. Postupně přibrali basáka a další hráče, až vznikla regulérní kapela. V tu chvíli táta uznal, že na tohle je asi přece jen moc starý. A tak jsem nastoupil za něj, něco tím ve mně nastartoval.

Co vlastně dělal?
Všechno možné. Muzicíroval, vedle toho ale vystudoval obchodní akademii. Měl takový ten baťovský základ. Za komančů střídal různá zaměstnání. V Karlových Varech, kde jsme bydleli, když jsem byl malý, se živil jako automechanik. Mámě, která pracovala v UVA (prodejna Umělecké výroby), pomáhal aranžovat výlohy – dokonce dostali cenu za nejlepší výlohu v republice. Poslední roky dělal v Krkonoších na horské boudě, kde měl na starosti bufet. Tam za ním jezdila i spousta kumštýřů, včetně kluků ze skupiny Olympic. S bubeníkem Jeňýkem Pacákem jsem se neskamarádil někde na festivalech, ale u táty v hospodě.

Rapující básník Lipo vydal desku Příběhy
Lipo: Někdy je lepší žít a pozorovat, než pronikat do hlubin vlastního nitra

Když se vrátím ke vzniku The Progress Organization, připadá mi neuvěřitelné, že první koncert jste měli v dubnu 1969 a už v červnu jste v Brně hráli před americkými hvězdami Beach Boys.
To byla strašná pecka. Co nejdřív jsme začali zkoušet, sestavovali jsme první repertoár. Zdeněk Kluka z nás byl nejzkušenější, i autorsky, a navíc byl o dva roky starší, což je v tomhle mladém věku pekelný rozdíl. Logicky mu tedy připadla role kapelníka a já se stal řekněme dramaturgem a mluvčím, byl jsem cosi jako image man. Zdeňkovi jsme potajmu říkali Stalin, nemilosrdně nás nutil dřít, všechno jsme si museli pamatovat, i kdyby nás probudili o půlnoci. Já mezitím hledal manažera a doneslo se mi, že v Brně působí šikovný člověk jménem Miloslav Bernátek. Muž, který chvíli nato založil klub Šelepka.

A vy jste ho slavnostně otevírali.
Šel jsem za ním a navrhl mu, aby se o nás staral. Trochu se bránil, říkal, že je spíš pořadatel, ale postupně se nechal ukecat. Beach Boys do Brna pozval právě on a z nás udělal jednu z jejich předkapel. To víte, že to pro nás byla příležitost. Koncert probíhal na stadionu, z českých kapel tam účinkovaly Synkopy, Blue Effect a my. Hlavně jsme se těšili, že si zahrajeme na světovou aparaturu.

Jenže Beach Boys se zdrželi. Když konečně dorazili a začali stavět aparát, zjistili, že jim nejde zapojit ohromný mixpult, co s sebou přivezli. Problém byl v tom, že v Americe je jiné napětí. Zdroj odešel a někdo musel odněkud donést autobaterii. Mezitím se sál pomalu naplnil a publiku se muselo něco předhodit. Bernátek se domluvil s kluky z Blue Effect a ti gentlemansky souhlasili, že svůj set odehrají na malinkou aparaturu, se kterou vystupovali po klubech. Bylo mi jich fakt líto, představte si, že tam v rohu hraje nějaký tranďáček… Ale statečně to absolvovali a na pódiu se zatím věci jakž takž vyřešily.

Když jsme přišli na řadu, byli jsme nervózní, přece jen to byl první takhle velký kšeft, když nepočítám nějaké ty Lucerny se Synkopami, včetně 1. beatového festivalu. Jeden z amerických techniků Honzovi Sochorovi omylem vypojil varhany, takže jsme spustili první píseň, a najednou koutkem oka pozoruju, jak tam Honza stojí, marně buší do kláves a zoufale hledá, v čem je chyba. Pak se vrhl k matadorkám, co tam měli připravené kluci ze Synkop, ale ty byly úplně rozladěné. Nakonec jsem viděl, jak kolem mě tlačí klavír. Normálně dotáhl dopředu na pódium křídlo, vrazil do něj mikrofon a dohrál tak zbytek koncertu.

Přišli jste s Beach Boys do styku?
Bavili jsme se s nimi, byli v pohodě. Uváděl je Petr Sís a potom nám vyprávěl, že Beach Boys nevěděli, co si počít s honorářem, který jim byl vyplacen v tuzemské měně. Na letišti zmerčili ve vitrínách lovecké zbraně ze Zbrojovky, a tak si řekli, vem to čert, když už ty prachy musíme utratit… Pro nás to samozřejmě bylo zjevení. Pravděpodobně byli trošku zhulení, jejich zpěvák Mike Love chodil sem tam v bílé říze, vypadal jako mesiáš a doprovázely ho dvě nebo tři krásné holky. Překvapilo nás, že kromě pěti Beach Boys, kteří stáli na jevišti, se vzadu za scénou mačká ještě celá kapela. Další basák, druhý bubeník, dechaři. Nebyli vidět, aby nekazili iluzi. Beachboyácký bubeník Dennis Wilson na pódiu jen tak přizvukoval, všechny breaky a ostatní vychytávky hráli vzadu nějací jiní borci.

Depeche Mode
Depeche Mode, Diana Krall či Václav Neckář. Těšte se na koncerty i nová alba

To byly časy, kdy čeští muzikanti teprve na koncertech světových hvězd, co sem zvolna začaly přijíždět, viděli, jak vypadají nástroje, jejichž zvuk se snažili okopírovat ze zahraničních nahrávek.
No jistě. Já když prvně slyšel na chmelové brigádě z nějakého malého tranďáku Satisfaction, myslel jsem si, že ten riff hraje saxofon. Absolutně jsem netušil, jak zní kytara s boosterem. To tady člověk znal jen z obrázků.

Tenkrát se ve vašich životech neustále střídaly úžasné zážitky z hnusnými. Krátce po koncertě Beach Boys vás 21. srpna 1969 zhaftli na demostraci proti ruské okupaci a několik týdnů vás drželi ve vazbě.
Na tom bylo pikantní, že i když jsem seděl v base, pořád jsem žil jen kapelou. Chvíli předtím jsem byl s kamarádem v Anglii, protože jsem si ještě v osmašedesátém stihl vybavit vízum. Po tátově emigraci by mi ho už nedali… Když jsme se měli vracet, vzpomínám si, jak jsme stáli v Doveru u moře a kámoš mě ukecával, abychom tam zůstali. A já mu říkal: „Nemůžu, 17. srpna hrajeme v Jihlavě.“

To vás otcův příklad ani trochu nenalomil?
Hned po srpnové invazi jsem s holkou, se kterou jsem tehdy chodil, odjel do Rakouska a tři nebo čtyři měsíce jsme strávili ve Vídni. Ale pochopil jsem, že to není pro mě. Emigrace byla nenávratná. Musel bych spálit mosty, všechno tu nechat. Přítelkyně se vrátit odmítla, ale já si uvědomil, že než abych šel do světa, asi se s ní budu muset rozejít. S otcem jsem ty první roky po jeho odchodu nebyl v kontaktu. Až později, když se usadil v kanadském Vancouveru. Ale představte si: táta umřel brzy, v třiašedesáti, a komunista mě ani nepustil na pohřeb.

Zdroj: Youtube

Zůstal jste, nicméně doma v Čechách vás to záhy udolalo. Tedy až potom, co jste vydali debutové elpíčko.
Po koncertě v Radiopaláci na pražských Vinohradech za námi přišel producent Hynek Žalčík, kterému o nás řekl hudební novinář Ondřej Konrád. Pomohl nám natočit první desku Barnodaj, kterou kritici v časopise Melodie vyhlásili albem roku. Dostali jsme od nich vyšší hodnocení než Kuře v hodinkách. Ale zároveň nám bylo jasné, že cíl, který jsme si vytkli, to znamená vybavit se skvělou aparaturou a dělat opravdu náročnou hudbu, je zatím v nedohlednu.

Zastavme se u toho LP. Roku 1993 vyšlo v reedici, díky níž ho zpětně objevila i moje generace. Barnodaj je název, který jste si vypůjčili z dadaistické básničky jazzmana Jaromíra Hniličky.
Hnilda byl zdánlivě suchar, ale ve skutečnosti děsný šprýmař. Hrál na trubku s orchestrem Gustava Broma, pro který jsme taky leccos dělali. A bromovci zase hráli na našich deskách. Z toho vidíte, jak široce rozkročené tehdy byly hudební žánry. Všichni se znali a vypomáhali si.

Hnilička, autor slavné Jazzové mše, napsal i hudbu k Bromovu velkému hitu Pozdrav astronautovi (Dobrý den, majore Gagarine). A den po 21. srpnu 1968 se na protest proti vpádu sovětských vojsk do ČSSR práv na tuto skladbu vzdal. Neměli jste kvůli podobným gestům problémy?
Komunistická cenzura často zasahovala tam, kde nic nehrozilo, a ty opravdu podvratné věci mnohdy nechávala být, protože jim nerozuměla. Na téhle desce máme motiv Ikara, touhu letět mimo labyrint, za svobodou, ke slunci… Texty Jako Hélios, Ikaros či Argonaut nám napsal Petr Ulrych, kterému právě zakázali album Odyssea, takže byl těchto témat plný. Bolševik to naštěstí nepochopil, stejně jako nechápal význam našich dalších alb.

Lenka Dusilová
Lenka Dusilová: Cítila jsem potřebu obrátit se do světla

Barnodaj je poslední česká deska natočená na čtyřstopý magnetofon.
Nahrávalo v pražských Dejvicích, v Brně tenkrát žádné použitelné studio nebylo. Jako hlavního zvukaře jsme díky bohu vyfasovali Petra Kocfeldu a jedním z hudebních režisérů byl Honza Spálený. Ten nás nijak neomezoval, jen to celé držel a dobře nám radil. I tak je album trochu rozstříštěné, sice už je znát, že bychom si rádi troufli na větší celky, ale ještě jsme neměli dost vlastních skladeb.

No a pak se vám stalo něco podobného jako Michalovi Prokopovi s Framusem. V okamžiku, kdy vaše první deska spatřila světlo světa, už původní kapela de facto neexistovala.
Postupující normalizace nám ukázala, že si bigbítem na dobrou aparaturu nevyděláme, ani ho svobodně nemůžeme hrát. Zdeněk se oženil, takže musel myslet na to, jak uživí rodinu. Kluci se domluvili, že budou doprovázet Marthu a Tenu Elefteriadu, což nebylo žádné velké překvapení, stejně jsme pro ně točili různé základy. Tudíž jsem využil nabídky baskytaristy Fedora Freša, abych odjel do Bratislavy a hrál s ním a Mariánem Vargou ve skupině Collegium Musicum.

Fedora jsem znal z doby, kdy byl s Dežem Ursínym v kapele The Soulmen. Synkopy s nimi často jezdili, a kdykoli Dežo s Frešem jeli do Čech nebo já do Blavy, jeden u druhého jsme přespávali. Když potom vzniklo Collegium Musicum, chtěl Fedor položit větší důraz na zpěv. Sám ale velký zpěvák nebyl, a tak si vzpomněl na mě. Jakmile se dozvěděl, že se The Progress Organization rozpadá, hned mi hodil lano.

Taková nabídka se neodmítá.
Přesto jsem měl říct ne, protože jsem na to absolutně nestačil. V Collegiu byli všichni vzdělanci, hráli z listu levou zadní, a do toho já, který v hlavě horko těžko oživoval bayerku. Kromě koncertování se skupina živila hlavně tím, že v Bratislavě na Kolibě natáčela filmovou muziku. Přišel jste do studia, dostal balík not, rozsvítila se červená – a jedeme, valím! Pamatuju se, jak jsem trpěl. Nebýt toho, že mi s teorií pomohlo několik významných bratislavských muzikantů, nikdy bych se tak rychle nepřizpůsobil. Ale pocit určité nepohody, nejistoty ve mně zůstával.

Navíc jsem si na Slovensku připadal opuštěný, až na těch pár kámošů jsem tam nikoho neznal. Nějaký čas jsem bydlel u Fedora, pak u Mariána, ale to nešlo, a tak jsem skončil na Kolibě v privátu, osamělý a frustrovaný těmi velikými nároky. Naštěstí se brzy vrátil jejich původní kytarista Rasťo Vacho, který si myslel, že bude studovat, jenže ho vylili hned z prváku. Tím jsem se osvobodil. Vynikající, poučná, ale stresující epizoda.

O5 a Radeček. Zleva Radek Sekyra (kytara), Přemysl Ptáček (housle), Tomino Polák (zpěv), Ondřej Polák (basa) a Milan Lečko (bicí)
Kapela O5 a Radeček: Láska se má slavit častěji než jednou za rok

Další kapitola Progresu se začala psát v roce 1977. Každý jiný v onom neblahém čase Anticharty utíkal z rocku do popu, vy jste udělali pravý opak.
Přiznávám, že to byl šílený krok do prázdna. Tou dobou jsme už byli všichni ženatí a měli jsme děti. Ale věděli jsme, že ten muzikantsky docela nenáročný život, který jsme prožívali v doprovodných skupinách popových zpěváků, bychom asi dlouho nevydrželi. Možná by se z nás stali notorici. Kluci po epizodě s Marthou a Tenou doprovázeli Boba Frídla, zatímco já si nějaký čas hrál na basáka u Petra Ulrycha v Atlantisu.

Nakonec jsme se všichni znovu setkali ve společné kapele doprovázející Boba i Marthu s Tenou, manažersky vše zajišťoval Oskar Man. Tomu se vůbec nelíbilo, že se Zdeňkem po hotelech domlouváme návrat k bigbítu. Ten složitě provázaný popový projekt totiž vynášel slušné peníze, běžně jsme mívali pětadvacet koncertů měsíčně. Když ale Oskar pochopil, že s námi nehne, raději nám začal pomáhat. Koneckonců to byl dobrý obchodník.

Díky němu a brněnské agentuře, které jsme popinou vydělávali značné sumy, měl Progres 2 startovní pozici ulehčenou. Navíc jsme už předtím zdárně prošli přehrávkami v Brně i na Pragokoncertu v Praze, kde mně osobně velmi pomohl Karel Vlach. Coby člen zkušební komise tam před všemi vyjmenoval mé úspěchy, čímž ostatním zavřel pusu.

Zdroj: Youtube

Na podzim roku 1977 jste nahráli desku Mauglí. Mou oblíbenou, i když pro vás trochu netypickou. Textařem byl Pavel Kopta. Jak jste na něj přišli?
Upřímně řečeno, Pavel Kopta byl nouzovka. Producent Hynek Žalčík chtěl album otextovat sám, na to ale nastačil, tak nám potom přivedl tohoto básníka, který dělal, co uměl. Původní představu – svobodný, divoký člověk ve světě přírody versus život v odlištěných metropolích – ale při nejlepší vůli nemohl naplnit. V Supraphonu na nás tlačili, abychom si změnili název. The Progress Organization neprošlo, a tak jsme si začali říkat Barnodaj. Tím jsme našim životopiscům zadělali na pěkný guláš.

Jak to, že jste se nakonec mohli vrátit k zápaďácky znějícímu názvu a přece jen koncertovat i natáčet jako Progres 2?
Podle mě tam sehrála roli skutečnost, že v sovětském kosmickém programu byla raketa Progres. Najednou se zjistilo, že to nikomu nemusí vadit.

Naďa Urbánková
Zemřela česká zpěvačka a herečka Naďa Urbánková. Bylo jí 83 let

Vadilo ale vaše třetí, nejslavnější album a stejnojmenné představení – první česká rocková opera – Dialog s vesmírem. Zejména vámi složená píseň Planeta Hieronyma Bosche II s památným veršem: „Nám vládne král, má jméno Heroin.“ Mimochodem, ovlivnila vás při jeho psaní píseň Heroin od kapely The Velvet Underground?
Ne. Spousta toho, co se o nás tvrdí, nemá reálný základ. Vím, že se nám třeba říká brněnští Floydi. Jenomže já jsem tehdy Pink Floyd skoro neznal! S Velvety to bylo zrovna tak.

Progres 2 jede dál i po půl století.Progres 2 jede dál i po půl století.Zdroj: Se svolením Pavla Váněho

To slovo - heroin - vám zakázali zpívat, na desce jste pak schválně jen vyslovovali samohlásky E-O-I.
Vidíte, toho se chytili. A vůbec jim nedošlo to, co jsem tam neustále vnímal já. Pro mě představoval Dialog s vesmírem čistě emigrační téma. Kosmonaut opouští zasranou Zemi a hledá nové formy života. Uvědomoval jsem si to hlavně u pomalé skladby Výkřik v Proxima Centauri, která pro mě byla psychicky docela náročná, protože jsem během ní vždycky vzpomínal na všechno, co mi Rusové vzali: tátu, holku, se kterou jsem žil, kamarády, co se rozprchli všude po světě a už nikdy jsem je neviděl. Ale tohle cenzorům nedocvaklo. A smlsli si na jediném slůvku: HEROIN. Kvůli němu nás zakazovali. Ani si neposlechli, že to není o drogách, ale proti drogám. Kosmonaut přiletí na planetu, kde jsou všichni zhulení, a řekne si: Tak tady já nebudu!

Kytarista Pavel Váně je spolu se Zdeňkem Klukou duší kapely Progres 2.Kytarista Pavel Váně je spolu se Zdeňkem Klukou duší kapely Progres 2.Zdroj: Deník/Zdeněk HejdukPavel Váně

Narodil se 23. února 1949 ve Velkých Losinách. Zpěvák, kytarista, skladatel, aranžér a hudební producent. Dětství prožil v Karlových Varech, v roce 1958 se jeho rodina přestěhovala do Brna.

Začínal v amatérské formaci Beatmongers, roku 1965 hrál na baskytaru ve skupině Fellows. Jeho první profesionální skupinou se staly Synkopy 61, kam přišel v roce 1966 jako náhrada za Pavla Pokorného, jenž nastupoval na vojnu. Synkopy excelovaly na 1. beatovém festivale v Praze, populární byla jejich píseň Válka je vůl s Pavlem Váněm jako hlavním zpěvákem.

Roku 1968 se Pokorný vrátil z vojny, Váně skupinu opustil a ještě ten rok se spojil s bubeníkem Zdeňkem Klukou, aby s ním založil The Progress Organization. Po rozpadu skupiny v roce 1970 a vydání (ex post) prvního alba Barnodaj účinkoval v kapelách Collegium Musicum, Atlantis a Skupina Aleše Sigmunda, načež s bývalými spoluhráči z prvního Progresu nahrál pod hlavičkou Barnodaj druhé album Mauglí. Z roku 1980 pochází slavné album Dialog s vesmírem, vydané už pod názvem kapely Progres 2.

Mezi lety 1981 a 1984 Váně koncertoval a točil s vlastní skupinou Bronz, od roku 1992 je opět členem Progresu. V roce 2018 inicioval vznik zatím posledního alba Progresu Tulák po hvězdách.