Oproti předešlým nahrávkám, na nichž kapela spolupracovala s mnoha uznávanými producenty a nahrála je ve studiích po celém světě (jen předchozí deska Není nám do pláče vznikla v Londýně, na Novém Zélandu i v kalifornské poušti), se tentokrát rozhodla pro jiný přístup.

"V případě alba 11 jsme se chtěli co nejvíc spolehnout na sebe," říká zpěvák Michal Malátný, s nímž teď kapelu - vedle stávajícího kytaristy Františka Táborského - tvoří Lukáš Pavlík (bicí), Tomi Okres (baskytara) a Jan Steinsdörfer (klávesy).

S obměněnou sestavou jsme už absolvovali několik koncertů, jak se tedy na začátku té nové éry cítíte?
Michal Malátný:
Sestavu jsme radikálně obměnili po sedmnácti letech z důvodu, že jsme zase chtěli zažít pocit pospolitosti a radosti z tvorby písní. To se i podařilo. Za poslední rok jsme absolvovali 130 koncertů, během nichž jsme se sehráli. A ve většině případů jsme pak po koncertu slezli z pódia a v šatně jsme ještě hodinu dvě hráli na kytary a vymýšleli nové věci, z nichž jsou teď mnohé na albu.

To je to, co mě na kapele vždycky bavilo. Pak to ale na mnoho let zmizelo a teď je to tady zase. Takže si myslím, že naše nová deska je pravdivým obrazem toho, jak kapela zní a jak vypadá. Označuju ji za "holou pravdu".

Říkáte, že oproti minulým deskám jste nedělali žádné čáry máry, že jste neměli potřebu nahrávat písničky po celém světě. Ale přesto jste si i teď přizvali ke spolupráci zahraniční producenty.
Michal Malátný:
Ano. Zatímco dvě předchozí desky jsme dělali s britským producentem Gregem Haverem, teď nám s některými písněmi produkčně pomohli Angličan Sasha Skarbek, který spolupracoval s Jamesem Bluntem, Adele nebo Miley Cyrus, a Němec Reinhold Mack, jenž zase tvořil s Queen či Davidem Bowiem.

Byla to skvělá zkušenost, ale pořád jsme cítili, že to není úplně ono. Takže jsme nakonec poprosili ještě Davida Kollera, aby nám půjčil jeho studio v Mikulově. Tam jsme se zavřeli a půlku alba vytvořili ve vlastní produkci. Myslím, že bylo dobré rozhodnutí. Byl to pro kapelu důležitý moment, protože se nám podařilo najít společnou cestu.

Výsledkem vaší práce jsou písně, z nichž se většina nese v klidnější a přemýšlivější poloze. Baví mě. Autorsky jste se na nich podíleli všichni?
František Táborský: Po textové stránce jsou autory - vedle Michala - Tomáš Roreček a Vlado Krausz a po té hudební se zapojili všichni z kapely. Hned na začátku jsme klukům řekli, že chceme, aby každý něco přinesl. A oni nosili, ne proto, že by museli, ale protože prostě chtěli. Společně jsme pak jejich nápady hráli a vybírali z nich ty nejlepší. Byla to pěkná plodná spolupráce.

Některé z písniček, co jsou na albu, jste si předem na posluchačích vyzkoušeli.
Michal Malátný:
Ano. Po letech jsme obnovili tradici pravidelných koncertů v pražském Lucerna Music Baru - od května loňského roku jsme tam hráli každý měsíc. Vždycky jsme před lidmi zahráli jednu dvě nové písně a k našemu překvapení dost fungovaly.

Typicky "chinaskovskou" písní je singl Láska a data, který čerstvě doprovází i videoklip.
Michal Malátný: Je to tak, vysunuli jsme jej jako první proto, aby si lidé nemysleli, že jsme novo deskou udělali žánrový kotrmelec. Naopak jím dáváme najevo, že jde pořád o Chinaski - o jednoduchou píseň na čtyři akordy. Ale doufáme, že zní trošku jinak.

Celkem je na CD devět písní - co byste například řekli na adresu kovbojské Já a můj kůň?
Michal Malátný:
Loni o prázdninách jsme se sešli u mě na chalupě, aby se poznaly naše manželky a rodiny. Dva dny jsme si tam tak popařívávali a nejednou v noci požár - v rohu zahrady začal hořel kompost. Asi jsem do něj vysypal nějaký žhavý popel… Všichni jsme začali běhat s kbelíky a když jsme oheň uhasili, sedl si Lukáš Pavlík s kytarou a začal hrát riff té písně.

Líbil se nám. Country máme rádi, ale nikdy předtím jsme ji nezkusili. Takže jsme teď pro to měli dobrý důvod. K Lukášově riffu jsem chtěl složit text v duchu žánru a napadla mě taková blbina - "můj dědek byl Buffalo Bill…". Věci se někdy hezky sejdou, že do sebe rychle zacvaknou.

Týká se taková náhoda ještě nějaké jiné písničky?
Michal Malátný: Třeba píseň Rozměníš všechno - hráli jsem ji v Karlových Varech, kdy jsme čekali na koncert. Šel jsem si na chvíli lehnout do šatny, kluci ji měli o patro níž, usnul jsem a najednou mě probudila hudba. Říkal jsem si - sakra, pode mnou jsou asi nějací trampíci nebo vodáci a pořád dokola hrají písničku, docela se mi líbí… Pak jsem ale zjistil, že to nebyli trampíci, ale naši kluci - bubeník s basistou. Jejich hudební motiv byl tak hezký a vlezlý, že z něj vznikla píseň.

Na jejím začátku i konci jsou slyšet zvony, proč?
Michal Malátný:
Tu písničku jsme točili v Mikulově, podotýkám, že lidé od režie měli okna otevřená směrem do města. V celou hodinu začaly bít věžní hodiny přesně do rytmu, navíc v té samé tónině. Byla to další náhoda, génius loci zapracoval. A tak mě napadlo, že zvony v té písničce musejí zůstat.

Vyběhl jsem ven s diktafonem, za padesát korun jsem si koupil vstup na věž a zvony si zblízka natočil. Z nahrávky znějí reálně a my jsme za to Mikulovským vděční. Jinde by se to stát nemohlo.

CHINASKI Tour 2020  

12.11. Ostrava, OSTRAVAR Arena
14.11. Olomouc, Zimní stadion
17.11. Jihlava, Horácký zimní stadion
19.11. České Budějovice, Budvar aréna
21.11. Brno, DRFG Arena
24.11. Pardubice, enteria arena
26.11. Jičín, Zimní stadion
28.11. Liberec, Home Credit Arena
2.12. Praha, Forum Karlín  

A co třeba duet Dokonalá chvíle?
Michal Malátný: Pochází z představení pražského Divadla La Fabrika Kleopatra, pro které jsem dělal s Karlem Heřmanem hudbu a v němž hraju s Jitkou Čvančarovou.

Píseň se klukům z kapely líbila, a tak jsem ji pro naše účely trošku dodělal. Jitka Čvančarová ji ve studiu skvěle vystřihla, nádherně zpívá, takže jsme všichni jenom zírali. Je to zase jiná, náladová věc. A Jitka je jeden z mála hostů na této naší desce.

Kapradí je vaší reakcí na situaci v ekologii?
Michal Malátný:
Ne, nicméně čekám, že tak bude vnímaná. Nechceme zachraňovat planetu, nejsme bojovníci proti globálnímu oteplování. Slogan "zachraňte aspoň kapradí pro ty, co nás tu nahradí" je takový můj povzdech, který mě napadl už před mnoha lety. A zase - měli jsme jednou schůzku kvůli kapele, na které jsme řešili další naši strategii. Na závěr jsme si otevřeli nějaká vína a skončili jsme s touto písní na rtech… Obecně vzato si jen říkám, že by tady po nás, pro naše děti, mělo něco zůstat. Upřímně - vlhký smrkový les je pro mě víc než palmy.

A Kapradí II. Fórek nakonec?
Michal Malátný:
Tak nějak. Kapradí II. je jakýsi dovětek za deskou, že vznikla v česko-slovenské spolupráci.

To je pravda, vaše spolupráce se slovenskými kapelami je dlouholetá. Má pro vás slovenská hudba něco víc, než česká?
František Táborský: Ke slovenské hudbě jsme s Michalem tíhli odjakživa - Miro Žbirka, Elán, Tublatanka, všechny jsme poslouchali. Když jsme pak měli vlastní skupinu a už někdy v roce 1997 jsme začali jezdit na Slovensko, našli jsme si tam mezi kapelami mnohem více kamarádů, než jsme měli v Česku - spolupracovali jsme s Katkou Knechtovou, Zuzanou Smatanovou, s kapelami Hex, Desmod, IMT Smile nebo No Name. Máme to tam rádi. Takže fakt, že teď máme v kapele Košičana Tomiho, taky není náhoda.

Michal Malátný: Mně se vždycky na slovenských kapelách líbilo, že se nestyděly zahrát jednoduchou písničku. V Čechách jako by to byla trošičku ostuda - skladba se musí něčím vyšperkovat nebo ozvláštnit, což ne vždy vede k dobrému výsledku.

V souvislosti s novou deskou přicházíte i s novým logem - písmenem CH.
Michal Malátný:
Ano, chtěli jsme co nejprostší grafiku - černobílý obal s jednoduchým znakem. Měl jsem pocit, že je načase opustit žárovku, která k nám vždycky patřila. Asi pořád i bude, ale nemusíme ji mermomocí ukazovat na každé desce. Onou strohostí říkáme, že jsme na začátku a chtěli jsme, aby tak vyzněly i naše písně. O nic jiného nešlo.

Turné vás čeká až v příštím roce?
František Táborský: Příští rok na podzim, chystáme se objet devět velkých hal po republice. Kromě toho plánujeme odehrát symbolický koncert v Jičíně, který se uskuteční ve výroční den – 26. listopadu, přesně pětadvacet let od křtu prvního alba na témže místě.  

Příchodem nových hráčů Chinaski omládli. Jak byste okomentovali vaše generační soužití?
Jan Steinsdörfer: Je skvělé. V patnácti jsem nastoupil na konzervatoř, kam jiní přicházejí až v osmnácti nebo i později. A hned jsme si sedli.

Najednou jsem se tak v Praze - coby kluk z temných západočeských Sudet - začal potkávat se stejnými "blázny" jako já, jen byli prostě starší. Takže i díky této zkušenosti věkový rozdíl nevnímám, není totiž podstatný. Naopak může být přínosný a zajímavý.

Michal Malátný: Ve výběru muzikantů do kapely jsme měli kliku. Je jich spousta, ale natrefit na ty správné je těžké. Souvisí to s upozaděním vlastního hudebního ega a s uměním posloužit písničce - pochopit a vycítit, co potřebuje, a to do ní vložit. Bez ohledu na to, co umím zahrát a chtěl bych všem ukázat. Ačkoli jsou Honza a Lukáš mladší, jsou to profíci. Mají za sebou spoustu zkušenosti a přesně to, o čem jsem mluvil, dovedou.

Bylo složité ukončit stávající aktivity?
Jan Steinsdörfer:
Všem tvrdím, že to rozhodnutí bylo těžké, ale vlastně jsem byl rozhodnutý hned. Už od prvního telefonátu s Františkem. Když mi řekl, že by chtěl, abych jel s Chinaski turné, byl jsem rád. Sice jsem byl hodně "zaháčkovaný" u Ewy Farné, ale pochopila to, i když byla smutná. Šlo jen o to, abych vše oznámil na férovku, jaká je situace. Žádné hry jsem hrát nechtěl.