Příští rok mu bude devadesát, a tak není divu, že se rozhodl pověsit muziku na hřebík. Táta tradičních jazzmanů, britský kapelník a trombonista Chris Barber, toho za svou dlouhou kariéru zažil víc než dost.

Roku 1954 spustil v celé Británii lavinu to když dal na albech a koncertech svého jazzbandu prostor mladému zpěvákovi s kytarou Lonniemu Doneganovi. Ten se svými zrychlenými úpravami starých amerických tradicionálů uhranul novou generaci muzikantů. Tisíce britských teenagerů začaly houfně zakládat kapely s jednoduchým složením: kytara, banjo, valcha a basa z krabice od čaje.

Záplava skifflařů

Nově vzniklý žánr dostal název skiffle. A z partiček inspirovaných Doneganovým a Barberovým „drajvem“ se vyklubaly ty nejlepší rockové a bluesové kapely: Rolling Stones, Bluesbreakers Johna Mayalla, Blues Incorporated Alexise Kornera a hlavně Beatles. Když totiž mádenec jménem Paul McCartney viděl naživo show Chris Barber Jazz Bandu s trsajícím Lonniem u mikrofonu, rozhodl se, že si nutně musí koupit kytaru.

První písničkou, kterou pak nacvičil se svým spolužákem Georgem Harrisonem, byl Barberův a Doneganův hit Don’t You Rock Me Daddy-O (česky Potkal potkan potkana). Další jejich šlágr, Rock Island Line (původně z repertoáru černošského trestance Lead Bellyho), inspiroval Johna Lennona k tomu, aby založil skupinu The Quarry Men, jež se časem proměnila v Silver Beatles, poté v Beatles… a dál už to známe.

Počínaje rokem 1958 to byl právě Barber, kdo jako první pozval do Anglie americké bluesmany Muddyho Waterse, Otise Spanna, Sonnyho Terryho a další, čímž rozpoutal horečku zvanou „britská bluesová invaze“. Výsledek? Za chvíli v londýnských klubech řádily dnes už kultovní formace Animals či Manfred Mann.

Jimmy Page a Robert Plant založili pod vlivem skifflu Led Zeppelin, Roger Daltrey s Petem Townshendem skupinu The Who. Pro Briana Jonese byl koncert Chrise Barbera tak silný zážitek, že nedal pokoj, dokud s bandou známých, mezi nimiž byli i nějací Keith Richards a Mick Jagger, nevytvořil skifflovo-bluesovo-rockovou formaci, no zkrátka Rolling Stones.

Jam session u hasičů

Tohle všechno mi táhlo hlavou, když jsem v září roku 2009 navštívil oslavu narozenin trumpetisty a kapelníka českého Metropolitan Jazz Bandu Josefa Krajníka. Dobře utajeným hostem večírku v Divadle U Hasičů na pražských Vinohradech nebyl nikdo jiný než Krajníkův dávný přítel Chris Barber.

Skoro nikdo o něm nevěděl. Ostatně, z těch, kteří si pamatovali jeho zásadní pražské návštěvy v letech 1970 a 1984, už leckdo ani nežil. Drze jsem se prodral do maličké šatny, kde tahle nepravděpodobná hvězda skromně seděla a čekala na svůj výstup.

Na pódiu se zatím rozjela jam session se vším všudy. Publikum se skvěle bavilo a já s údivem zjistil, že nemůžu ven. Jediná cesta vedla přes scénu, a tam se právě děla hudba. Nezbývalo než zůstat s ikonou britského „tradu“, jak se ostrovnímu jazzu říká, v šatně celou hodinu. Času habaděj, mohl jsem se zeptat na cokoliv. Chris Barber nevypadal, že je proti. Aspoň měl společnost.

Pane Barbere, co všechno máte společné s Českem?
Poprvé jsme sem přijeli s kapelou v roce 1962. A to tady u vás panoval dost tuhý režim. My jsme až do té doby nic takového na vlastní oči neviděli. To bylo prvně, co jsme se dostali do nějaké země na východě Evropy. A musím říct, že to bylo zajímavé. Člověk o tom jen slýchal, a najednou jsme to doopravdy zažívali že se k nám zástupci komunistické moci chovali, jako kdybychom byli špioni nebo co. Ale na druhé straně jsme měli štěstí, že jsme u vás vůbec mohli hrát. Mám pocit, že bolševik svůj názor na jazz neustále měnil: v jednu chvíli to byla hudba utlačovaného černého lidu a za dva, tři roky už to byla muzika bílých imperialistů. Z českých kapel jsme se nejvíce skamarádili s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka.

My jim říkáme Smetáčkovci.
Někteří muzikanti nechápou, že tyto skupiny mají svůj vlastní styl. Vždyť kolikrát jsme slyšeli, že jen kopírujeme Ameriku. Ne, ne, tohle je něco jiného! Tradiční jazzmani v Evropě hrají specifickým způsobem, který je spojuje. Je to stylová záležitost.

V Československu jste vystupoval i za normalizace. Bylo to jiné než v šedesátých letech?
Zajímavá věc: tehdy, při té první návštěvě, se mi v Praze stávalo naprosto běžně, že mě někdo zastavil a začal mi něco říkat. Když jsme se sem pak vrátili dva roky po invazi v osmašedesátém, diváci byli sice pořád pozorní, ale už se na mě nikdo neodvážil ani promluvit, natož třeba přijít do zákulisí. Já osobně jsem žádné problémy neměl, ale dobře jsem si uvědomoval, že se lidé bojí, aby z kontaktu se mnou neměli opletačky. Také jsme dostali radu, ať si v hotelovém pokoji nepouštíme hubu na špacír. „Jestli zapnete lampu a žárovka nebude svítit, tak tam máte štěnici,“ vysvětlovali nám.

Vraťme se do let padesátých, kdy jste začínal. Jak se milovníci jazzu vyrovnávali s nástupem rock’n’rollu?
Vy si neuvědomujete, že rock’n’roll nebyl problém. Pro nás představovalo konkurenci až rhythm’n’blues, což je rozdíl. Protože to už se podobalo tomu, co jsme hráli, mnohem víc. Jazzoví muzikanti panikařili, že jim mladé kapely vezmou práci. To je celkem pochopitelné. V letech 1955 až 1957, kdy byl náš band nejpopulárnější, byste popravdě v Anglii druhý takový nenašel. A když už se nějaký objevil, brzy zjistil, že musí začít dělat něco výrazně jiného. Našemu žánru dali kritici nálepku „trad“ (my sami jsme ji nepoužívali) a většinu tradičních jazzmanů odsoudili do role hudebních vykopávek.

To mělo za následek, že řada mých kolegů už tuhle muziku hrála jen pro zábavu a nedržela se stylu, který je podle mě nutný. To totiž není improvizace, to má svůj řád a smysl. Bacha taky nemůžete hrát pro srandu králíkům.

Ale vy jste byl novým trendům otevřený.
Vždycky jsem sbíral bluesové desky. Už před válkou. A víte, kde se tehdy daly sehnat? V Londýně, Oxfordu a v Cambridgi. Tam, kde byla velká koncentrace studentů. Z bluesových zpěváků jsem měl rád Big Billa Broonzyho, Muddyho Waterse a T-Bone Walkera. A rock’n’roll se mi také líbil vážně!

Pak ovšem přišli Beatles.
Ty jsem znal ještě dřív, než se tak jmenovali. Střídali jsme se s nimi v klubu Cavern, což byl původně jazz club. Pod názvem Beatles jsem je poprvé viděl hrát, když natáčeli pro BBC. Vystupovali jsme v tomtéž programu, točilo se živě s diváky v kinosálu Playhouse, a my jsme šli po nich. Doprovázeli jsme tenkrát Louise Jordana. Ta show je památná tím, že v ní Beatles prvně zahráli Love Me Do. Já jsem je měl všechny moc rád, i když s Johnem Lennonem byla potíž.

Ne, že by byl agresivní, ale když jste s ním mluvil, tak uměl být hodně nepříjemný. Paul McCartney si později koupil dům poblíž místa, kde jsem bydlel. Čas od času jsme se navštěvovali. Jednou jsem za ním přišel a zjistil jsem, že jsou u něj zrovna John a Yoko Ono. To bylo jedinkrát, co jsem zažil Johna v dobré náladě. Usmíval se a byl hrozně fajn. Říkám mu: „Johne, proč jsi byl na mě vždycky tak nerudnej?“ A on na to: „Protože mě s…e jazz. Ale tebe mám rád!“

A koho z „Beatlů“ jste měl nejraději vy?
Nejblíž jsme si byli s Georgem Harrisonem. Měl nádherné sídlo v Henley nad Temží, slavný Friar Park, kam jsem jezdíval. Miloval nahrávky z dvacátých let. Jednu měl zvlášť oblíbenou, a tak jsem mu ji sehnal na cédéčku. Při nejbližší příležitosti jsem mu ji zavezl a říkám: „Tak si ji pustíme, ne?“ A on povídá: „Jasně, ale musíme do garáže.“ Jediný CD přehrávač měl totiž ve svém autě za milion liber. A tak jsme si do něj sedli, já si připadal jako ve vesmírné lodi, a poslouchali jsme staromódní trubku, banjo a tak dál.