„Když jsem dozpívala, u mých nohou přistálo bílé vajíčko,“ směje se Koubková. „Takže jako správná slepice jsem nejen zakdákala, ale snesla i vejce.“

Předevčírem oslavila vitální jazzmanka 75. narozeniny. Podle právě vydané knihy se ale nezdá, že by chtěla zestárnout. Čtenářům (především těm mladším) v ní dává návody, jak správně dýchat, scatovat, jamovat a hrát si se slovíčky, to všechno samozřejmě RYT-MIC-KY.

Koubkokvoky ilustrované Luďkem Bártou navíc přinášejí podobizny a citáty slavných jazzových hráčů (k tomu slouží i přiložené pexeso). Připomeneme si slavný výrok Louise Armstronga, že „život je jako trumpeta. Když do něj nefoukáš, nic z něj nevyjde.“ A tiše si pobrukujeme s autorkou její drobné rýmovačky.

Automat pozpátku

„V rytmu chůze zpívám si svý fúze,“ užívá si Koubková krásy češtiny a přidá třeba báseň Jak lilek lelky chytal. Nebo začne opakovat tajemné slovo TAMOTUA, což je AUTOMAT pozpátku. Text ji napadl už hodně dávno, když šla kolem pověstného Černého pivovaru na Karlově náměstí…

Jindy zavzpomíná na cinkot zrezlých klíčů, které sbírala, když bydlela na Malé Straně. Koubkokvoky nás učí vnímat věci kolem a obarvovat jimi naši všední realitu.

Ale asi nejzajímavější je osobní nota, na kterou Jana Koubková hraje až v závěru. Po četbě plné trhlých fórů nám předestírá životopisný text, v němž sice deklaruje „bylo to krásný“, ale zbytek je hodně drsná jízda.

„Jednou takhle zrána, to mně bylo deset, mámu v šestém měsíci vidím strašně brečet. Na záchodě na opasku visel mrtvej otčím, dodnes nevím, co stalo, všechno se ňák zamotalo…“ Uf.