Na počasí: po celé čtyři dny nespadla z nebe ani kapka. Bylo povětšinou tropické vedro, takže u stánků s pivem nebo hitem letošního ročníku – ciderem – se tvořily mnohametrové fronty.
Na diváky: už první den pořadatelé hlásili opětovný divácký rekord. Hned ve čtvrtek, třebaže se začínalo hrát až pozdě odpoledne, bylo v areálu kolem 25 tisíc lidí, nakonec jich přišlo – opět rekordních – celkem 40 tisíc. A chovali se ohleduplně, Colours mají kultivované diváky a dva nametení výrostci ze Stodolní na tom nic nezmění.
Na hvězdy programu: Kdo přijel ve čtvrtek na MGMT, zůstal velmi pravděpodobně až do neděle, protože chtěl vidět Bastille a The National. Stejně tak fungoval čtyřdenní rockový oldschool Seasick Steve, Robert Plant and the Sensational Space Shifters, John Butler Trio. Nebo set, v němž se prolínal pop s world music: Shaka Ponk, Chet Faker, Angélique Kidjo, Goat.
Závěr pak s obdivuhodnou suverenitou obstaral stále ještě hudební zelenáč John Newman, který prorazil teprve před dvěma lety se singlem Feel the Love. Jeho megahit Love Me Again si ještě dlouho po odehrání prozpěvovaly davy návštěvníků opouštějících letošní Colours. A jakkoli některým Newman svou image spíš než vycházející pop-soulovou hvězdu připomínal pikolíka od dvou koček – „Polívčička byla?" častovala ho třeba parta za mnou – talentu tento kluk má naloženo hodně a pokud se mu podaří navázat na povedenou debutovou desku, může se stát klidně největší bělošskou hvězdou zpívající soul, mužským protějškem Adele, jak ho označují.
Totéž bych si ale netroufal říct o jiných mlaďoších s diskografií čítající zatím jedinou nahrávku. Projekt všestranně nadaného ale pohříchu nijak charizmatického Dana Smitha Bastille, který zakončoval sobotní program na hlavní scéně, sice přijel s pořád ještě čerstvým oceněním Brit Awards pro nováčka roku 2014 i nominacemi ve všech zásadních kategoriích: nejlepší kapela, album a singl, Bastille však „účinným lékem na unavený indie pop", jak je popsal festivalový program, rozhodně nejsou. Spíš jeden z mnoha úletů Brit Awards, přeceněná parta, která svým patosem na chvíli může strhnout pozornost, ale v lepším případě dopadne jako třeba kapela McFly, která sice co do hitparádových zářezů byla v posledních deseti letech v Británii mnohem úspěšnější než Muse nebo Coldplay, ale kdo si na ni dnes vzpomene?
Bastille by jako podvečerní číslo jistě smysl měli. Ale když máte za sebou právě vystoupení legendy s překvapivě progresivním zvukem Roberta Planta nebo úžasně podmanivé hudební vyprávění Johna Granta, pak se jeví být na festivalu dramaturgicky tak pestrém jako Colours poněkud mimo. Kdo loni v sobotu v noci sledoval na stejné stage odvážnou jízdu žánrově spřízněných, přesto asi o sedm řadů originálnějších švédských The Knife, mohl se jen pousmát. A třeba vyrazit na jihoafrické Skip&Die, co uzavírali program v druhé části areálu.
Ten oproti loňsku prošel výraznou změnou v podobě nového bulváru, kterým jste mohli projít od hlavního vchodu až k Velkému světu techniky, který bude oficiálně otevřen až v září, ale návštěvníci Colours už měli možnost si ho v rámci doprovodného programu prohlédnout. Což je vedle hudby důležité zmínit: ostravský festival je i z tohoto pohledu zdaleka nejzábavnější akcí u nás. V areálu je stále co objevovat, omrzí-li se člověku industriální architektura, může si dopřát třeba cimbálovku a víno, divadlo, básníky nebo Kubrickovu Vesmírnou odyseu. Areálu by možná – i při zachování jeho industriálního rázu – pořád ještě prospělo trochu víc trávy než kamení, ale odpočinkových zón je v něm dost a nudit se prakticky nelze.
Když se k tomu přidá i příjemný kemp s možností rozbalit stan pod stromem a prospat se, ať už ráno paprsky dělají, co chtějí, množství pozitivně naladěných, neagresivních lidí, vystoupení čítající halucinogenní synthpop současnosti v podání MGMT, elektronickou jízdu s Trentemøllerem, setkání s afropopovou královnou Angélique Kidjo, americky znějící kytarový mix jižanského rocku, funky a folku z Austrálie John Butler Trio, temný elektro beatový zvuk Vložte kočku, domácích nadějí Ille nebo Palermo, kovbojů milujících Led Zeppelin Howlin' Rain nebo mistra z Led Zeppelin, stále hudebně kreativního Roberta Planta, osobně, do Ostravy se vždycky rádi vrátíte. A příště snad u toho bude moci být i Michal Hrůza, jehož příjemné kytarové písně letos až příliš nepříjemně chyběly.