Pořadatelé i účinkující mohli být spokojeni. Lidé totiž odměňovali jejich hudební výkony hlasitým obdivným potleskem, pískotem a známým „umí", čímž dávali najevo, že se jim festival líbí.

Hodně návštěvníků festivalu přilákal hlavní účinkující, kterým byl nestor české country Stanislav Wabi Daněk doprovázený kytaristou a šprýmařem Milošem Dvořáčkem. Daněk si také při rozhovoru pro Nymburský deník zažertoval. Na otázku, zda vůbec věděl, kde jsou Písty, odpověděl: „Vím, kde jsou písty. Ty se nacházejí ve válcích na ojnici."

Program festivalu byl velmi pestrý nejen na žánry, objevil se folk, klasické country, včetně nefalšovaného bluegrassu, ale také úrovní účinkujících. „Úžasné byly ženské z kapely Přelet M.S. Jejich kytaristka je super a o hlasech ani nemluvím. Byl to fajn zážitek," pochvaloval si Jarda z Nymburka. Kdo si chtěl zatančit, mohl se inspirovat partou tanečníků z Nymburka, kteří přijeli se svými ukázkami country tanců.

Své příznivce ani nemusely hledat místní kapely, které lidé znají jako své boty. Pořadatelům přálo i počasí, přestože meteorologové předpovídali už na večer déšť a místy bouřky, nic 
z toho se v Pístech do konce festivalu neobjevilo.

Na příštím ročníku by se mohla objevit další esa, která přilákají ještě více návštěvníků. Festival totiž finančně podpořil hejtman Středočeského kraje Miloš Petera, který se přiznal, že postupem let stále více tíhne ke country muzice.

Daněk: Nezáleží na žánru, ale na kvalitě písničky

Skromný a životem protřelý Stanislav Wabi Daněk se usadil ve stanu pro účinkující. A měl ještě chvilku času, aby Nymburskému deníku poskytl krátký rozhovor.

Když si vzpomenete na svůj festival v životě, kde to bylo?

Festival? Já jsem objížděl hromadu potlachů, což byly vlastně festivaly. A ten úplně první potlach byl v Hradci nad Moravicí, potlach osady Kangaséro někdy v roce 1964.


Když srovnáte tehdejší festivaly s těmi dnešními…

Písnička, a to nezáleží na žánru, je buď dobrá a lidi ji vezmou, nebo stojí za prd 
a ztratí se.

Máte několik písniček, které jsou téměř hymnami a zpívají si je všichni u táboráků. Jaký je to pocit, vytvořit něco, co se bude předávat z generace na generaci?

Jó… kdyby se to chtělo předávat… Když se to povede, tak je to pomník pevnější mramoru. Ale je podstatná ta radost, když to člověk dělá. A když se to podaří, tak má člověk pocit, že by do postele nejraději vlezl v botách.

Slyšela jsem, že jste vůbec nevěděl, kde jsou Písty…

No, to vím. Písty jsou ve válcích na ojnici (smích). Ale jo, něco mi to říkalo. Že je to vesnice někde u Nymburka. Ale teď jedeme do obce, která má ještě neuvěřitelnější jméno. Ta se jmenuje Mrzky. Člověk narazí na různá jména. Tak si řeknu, že už jsme hrál 
i v Pístech…

Překvapila vás návštěvnost takového festiválku?

Ani ne, protože je sobotní odpoledne, co dělat? Je hezky, tak vezmeme rodinu a děcka, ty se tam vyblázněj, pojedem si poslechnout muzikanty.

Máte nějaké nové CD?

Je dva roky staré, jmenuje se Wabi a ďáblovo stádo – Příběhy písní. Jsou tam takové standardy.