Výsledkem je kompilační 2CD, na jehož sestavení jste se dramaturgicky podílela. Jak těžké to bylo?

Velmi, nevěděla jsem, po které nahrávce dřív sáhnout, protože jedna je lepší než druhá. Vedle oblíbených Mahlerových písňových cyklů jsem tedy na CD znovu zařadila Wagnerovy Písně na texty Mathildy Wesendonckové, přidala jsem i Brahmse (Rapsodie pro alt, mužský sbor a orchestr), z něhož bych v budoucnu ráda natočila ještě mnohem víc, a Beria (Lidové písně). Celá ta kompilace je pro mě snová – odtud i její název.

Jak jste si vlastně vytvořila vztah k Mahlerovi?

Nepřišlo to samozřejmě ze dne na den. K jeho hudbě jsem si víc „přičichla", až když jsem odešla do Německa – u nás se totiž moc nepěstuje. A pokud ano, tak jenom okrajově. Měla jsem štěstí, že mě v roce 1988 tehdejší šéf Pražských symfoniků, dirigent Jiří Bělohlávek, obsadil za nemocnou Evu Randovou do Mahlerovy 2. symfonie na altový part. Tím mě víceméně „dostal", Mahlerovi jsem začala propadat. Pěstoval jej ve mně ale i dirigent Libor Pešek. S Mahlerem jsem pak objela svět, díky němu jsem se dostala až do Sydney a Wellingtonu. A pořád se ho držím, stejně jako Wagnera. Jejich tvorba ovlivnila celou moji pěveckou kariéru, pořád mě bude překvapovat nevýslovnou dokonalostí.

Zeptám se laicky – jsou skladby zmíněných autorů na zpěv hodně náročné?

Jak se to vezme. Důležité je mít hlas po technické stránce natolik zvládnutý, aby člověk jeho prostřednictvím dokázal zprostředkovat veškeré duševní pochody, které se v písni, potažmo v jejím autorovi odehrávají, a pokud možno do ní vložil i něco ze sebe. Taková muzika si hlubší interpretaci rozhodně zaslouží. Jinak by vám to nikdo neuvěřil.

S jakými reakcemi na Mahlera se ve světě setkáváte?

Pamatuju si například, jak jsem jeho třetí symfonii, jejíž poslední věta je o odchodu, zpívala před dvěma třemi lety ve Vídni. Asi ve třetí řadě seděl starý pán, který strašně plakal, tak ho to vzalo. A mě v tu chvíli taky, pocítila jsem obrovské zadostiučinění… Mahlerova hudba není pro stadiony, pro široké publikum, ale pro lidi, kteří ji dokážou vnímat srdcem. Asi těžko můžeme donutit někoho, kdo má rád rozeřvané operní árie, aby poslouchal niterného Mahlera, to by bylo špatně.

Kromě zmíněné novinky prý chystáte zbrusu novou desku. Jaká bude?

Budu ji natáčet na podzim se Slovenskou filharmonií a vyjít by měla na jaře příštího roku opět u Supraphonu. O čem bude, ale moc prozrazovat nechci, snad jen, že bude ryze operní a jejím tématem budou ženy.

Což ale neznamená, že si ji nebudou moci poslechnout muži.

To rozhodně ne, věřím, že pro muže bude album velmi svůdné.

Dagmar Pecková. V současné době jste navíc na turné se Štefanem Margitou…

Ano, připravili jsme několik společných koncertů pod titulem Začínáme končit. Trošku si tím tropíme legraci z některých našich kolegů, kteří se tu a tam nechají slyšet, že dělají zaručeně poslední koncert. No a za dva roky vystupují znovu. Naši koncertní sérii, jejíž platformou jsou operní árie a dueta, jsme tedy pojali podobně – ovšem s dovětkem, že začínat končit můžeme i za dvacet let.

Už jste se spolu někdy na jevišti sešli?

Ano, poprvé v roce 1987 při koncertu vítězů Pražského jara a později ještě několikrát. Sérii společných vystoupení ale podnikáme v premiéře.

Na svoji nejnovější desku Melancholie nazpíval Štefan Margita čistě populární písně. Vás něco takového nikdy nelákalo?

Ne. Já si myslím, že bych to nesvedla, ani se do toho nehrnu. Říkám si, že každý by měl dělat věci, které oslovují hlavně jeho a v nichž se cítí přirozeně, které prostě umí. Jestliže Štefan umí a baví jej občas si zazpívat populární písně, tak proč ne? Já raději zůstanu při svém.

Máte před sebou spoustu dalších vystoupení – v Linci s Dvořákovými Biblickými písněmi, v belgickém Liège s Janáčkovou Glagolskou mší či v USA s Dvořákovou Stabat Mater v doprovodu České filharmonie. Musíte svůj program plánovat dlouho dopředu?

Nemyslete si, doba postoupila. Už se tolik neplánuje, protože na kulturu nikde moc není. A když, tak se smlouvy sepisují až na poslední chvíli – to pro případ, že kdyby se projekt ukázal jako příliš nákladný a nakonec se musel zrušit, aby organizátoři nemuseli vyplácet účinkujícím ušlý honorář. Je to prostě velmi složité. Nechtěla bych být v kůži začátečníků. Svět se jim sice otevřel, můžou na rozdíl od nás všude, ale to také není dobře, protože konkurence je obrovská. A takoví Číňani či Korejci jsou schopní podlézt i tu nejnižší finanční laťku, čímž ostatním způsobují problémy.

Takže takových dvacet let byste nebrala…

Ve dvaceti takto o věcech nepřemýšlíte, protože vás něco žene dopředu. A taky nikdy nezačínáte se zkušenostmi, které dnes máte. Upřímně řečeno, jsem ráda, že ani jedno mé dítě se do pěvecké branže nehrne.

A co je baví?

Theodora baví auta a Dorku každou chvíli něco jiného – chvíli je to mineralogie, pak zase architektura a momentálně by chtěla být módní návrhářka. „No jo," říkám jí, „kdo by nechtěl." (S rodinou žije Dagmar Pecková ve Freiburgu, kde je její manžel Klaus Schiesser prvním pozounistou orchestru.)

Máte raději koncertní, nebo divadelní jeviště?

Koncertní – jednak z časových důvodů, pokud se musím věnovat i rodině, a také proto, že na něm skladby interpretuju tak, jak mají být. Nevyhýbám se ale ani tomu divadelnímu, zvlášť když se sejdou lidé, kteří si takzvaně nehoní triko, prostě se nesnaží prosadit v hudbě té které inscenace něco, co v ní není. I s jejich „protipóly" jsem se už při zkoušení sešla a neměla jsem z toho dobrý pocit – některým činoherním režisérům, kteří razí moderní pojetí, vadí například i dva takty mezihry. To si pak někdy říkáte, proč? Po nás se chce absolutní výkon, ale proč se nechce taky po nich? My zpěváci jsme pak kritizováni jako první, kdekdo se po vás může projít, protože si myslí, že zpívat může každý. Stačí se kouknout na internet, kolik „povolaných kritiků" tam píše, to člověk jenom zírá.

Berete si ty kritiky nějak?

Ne, nečtu je, nevyhledávám, je to ztráta času.

A plánujete něco na divadelním jevišti?

Pořád se něco plánuje. Samozřejmě, že nabídky beru, kór kdyby se jednalo o Její pastorkyňu nebo Káťu Kabanovou. Víceméně už ale předem počítám s tím, že projekt bude trošku „mimo". Pokud se ale naopak povede a nikoho neuráží – díky tomu, že se pro něj mezi režiséry našel člověk, který to s operou myslí dobře – pak je to radost.

Praha – Gustav Mahler, Richard Wagner, Johannes Brahms a Luciano Berio – písně zmíněných skladatelů obsahuje novinka mezzosopranistky Dagmar Peckové, kterou jí před pár dny pod názvem Sny vydal Supraphon. „Lidé se mě několikrát ptali, proč se nedají koupit moje starší desky, sama jsem doma taky už žádnou neměla. A tak jsme se se Supraphonem domluvili, že mé nejpovedenější věci vydá znovu," říká Dagmar Pecková, vyhledávaná mahlerovská interpretka, kterou charakterizuje výrazný hlas, charisma a silná osobnost.