Akce se koná od 27. srpna v Chrudimi a okolí, tedy v místech, kde pěvkyně vyrůstala. K tématům minulých ročníků Zlaté Pecky patřily antická Trója, Dvořákova Rusalka, Mozart nebo Carmen. Tentokrát se festival zaměří na postavu Járu Cimrmana, syna vídeňské operetní subrety, a na jeho průnik do zlaté éry vídeňské operety.

Pojďme rovnou k festivalu Zlatá Pecka. Vy ho nejen zaštiťujete svým jménem, ale osobně se v něm angažujete. To znamená, že i sama sestavujete program?
Jsem tím, čemu se říká umělecká ředitelka. Dávám festivalu duši. Každý rok zvolím jedno téma a k němu pak vybírám činoherní představení, film, výstavu obrazů… Nemluvě o Talentissimu, kde tradičně přivítáme mimořádné hudební talenty do šestnácti let. Pak tam máme Pěvissimo pro nastupující pěvce do třiceti let. Tímhle způsobem je na Zlaté Pecce zaopatřena i mladá generace.

Americký bluesman Buddy Guy zavítal 16. července 2023 v rámci svého rozlučkového turné do Prahy.
OBRAZEM: Buddy Guy zavítal do Prahy. Podruhé a zřejmě naposledy

Takže si opravdu děláte tu radost a na všechno dohlížíte.
Ano. Nevím, jestli je to vždycky úplně radost, ale vymýšlet dramaturgii mě baví. Chce to trošku uvažovat, co s čím souvisí. Občas si člověk musí vypomoci nějakou berličkou. Letos jsme si pomohli osobností Járy Cimrmana, což vzniklo tak, že jsem chtěla uvést Netopýra od Johanna Strausse mladšího – podle mě nejlepší operetu vídeňské zlaté éry. Ale chyběl mi nápad právě na ty ostatní složky festivalu, od činohry po biják.

Až mi došlo, že v roce 2013 uvedl Český národní symfonický orchestr s panem Zdeňkem Svěrákem a dalšími herci Divadla Járy Cimrmana v pražském Obecním domě dvouhodinové představení fragmentů Cimrmanovy operety Proso. Asi víte, že Jára Cimrman tohle původně sedmihodinové dílo napsal, když čekal pět hodin na vlak. Načež ho poslal do Vídně do hudební soutěže, kde se záhadně ztratilo. Ale postupně se jeho části začaly objevovat v různých operetách Strausse, Lehára, Kálmána, Nedbala a tak dál. Když jsem si Proso poslechla, došlo mi, že přesně tohle potřebujeme. Uspořádáme festival největšímu Čechovi.

Pozvali jste někoho z cimrmanologů?
Cimrmanovský duch bude přítomen jednak díky Východočeskému divadlu Pardubice, které v rámci festivalu odehraje operetu Hospoda na mýtince, a také díky promítání filmu Jára Cimrman ležící, spící. Výběr toho nejlepšího ze Straussova Netopýra uslyší diváci v provedení pardubické filharmonie s dirigentem Janem Kučerou a předními sólisty Národní opery v Praze. Ovšem, že mě napadlo, že by mohl přijet přímo někdo z divadla Járy Cimrmana a vysvětlit nám, jak to s tím Netopýrem vlastně bylo. Pan Svěrák se omluvil, světí letní prázdniny. Naštěstí dorazí pan Petr Brukner a přednášku pro nás udělá.

Předpokládám, že jste na tomhle druhu humoru vyrostla.
Samozřejmě, nic lepšího v té příšerné době nebylo. Ty hry jsou fenomenálně napsané, dostaly se mi pod kůži a některá cédéčka Cimrmanů jsem uměla zpaměti.

Co ty půvabné televizní adaptace operet a oper, které dodnes občas vysílají? Polská krev, Bandité nebo zrovna Netopýr, všechno s Josefem Abrhámem. Na Offenbachových Banditech jste se ostatně ještě jako velmi mladá podílela.
Inscenace, o kterých mluvíte, byly pro mou generaci jedním z mála způsobů, jak do světa operety proniknout. Vyrůstala jsem na vesnici, gramofon jsme neměli, jen starý kotoučák. Zato jsme si doma pořád všichni zpívali, hlavně lidovky. Čtyři ženské – babička, máma, já a sestra. Mužský element tam jaksi chyběl.

Rádio a televizi jsme samozřejmě sledovali, televizní zpracování Netopýra nebo třeba i Rusalky s Kateřinou Macháčkovou jsem znala a nějak si je zafixovala. Když se na ty adaptace dívám zpětně, vidím, co všechno tam hapruje. Tehdy se mi to ale strašně líbilo, snila jsem, že budu jednou dělat něco podobného a obdivovala jsem tu nádhernou muziku.

To už dnes asi není myslitelné, aby za vás otevíral pusu někdo jiný. Tenkrát pěvci tolik neovládali herecké řemeslo, a také ne vždy vyhovovali po vizuální stránce. V současnosti musí operetní i operní zpěváci zvládnout roli sakumprásk.
Co se týká jevištního projevu a výrazu, tak to se opravdu hodně změnilo. Stát nyní jako interpret na operním jevišti je něco úplně odlišného než před pár desítkami let. Statická tlustá diva na forbíně je minulostí. Aby si vás někdo všiml, nestačí jen umět zpívat, je potřeba i slušně hrát a nějak vypadat. Hlas je důležitý, existuje ale spousta dalších parametrů – včetně toho, že se už opery neinscenují klasickým způsobem a je nutné nějak naplnit ideu režiséra, která často není jasná ani aktérům, natož těm, kteří představení sledují. Ono je to složité. Jak se opera neustále snaží dohánět moderní svět, řada pokusů končí ve slepé uličce. Aspoň se nepřestává hledat.

Ve světě opery se dějí psí kusy, o tom není sporu. Snaží se však ještě vůbec někdo o modernizaci té operetní estetiky, nebo je to prostě těžká secese?
Vezměte si, které divadlo dneska operetu hraje. Dobře, Netopýr se občas objeví ve Státní opeře, jako takový klasický, ukázkový příklad operetního žánru. Ve Francii se často hraje Jacques Offenbach. Pokoušejí se ho tam dělat moderně, ale v základních rysech zůstávají věrni tradici, v tom se nic moc nezměnilo. U nás je dost smutné, že se na někdejších operetních scénách, například v Hudebním divadle Karlín, brnká už jenom na muzikálovou strunu.

Dagmar Pecková a Darek Král - Labutí píseň:

Zdroj: Youtube

Ať si o operetních libretech a námětech myslíme cokoli, přece jen je to spousta nádherné hudby, která se nelehko zpívá a vyžaduje skutečně dobrou techniku. Vzpomínám si, že ještě za studií, kdy jsem v karlínském divadle účinkovala, jsme museli umět všechno: herectví, tanec, zpívání, a to bez mikroportů! Naše hlasy měly charakter a podle mého názoru jsme byli osobnosti. Já do těch současných muzikálů nechci rýt, už několikrát z toho bylo pozdvižení. Jen bych ráda řekla, že je hrozná škoda, že se u nás opereta odsunula až na tu nejzadnější kolej.

Tak ona byla vždycky vnímána jako pokleslý žánr.
Já bych vám z fleku vyjmenovala tolik pokleslých žánrů… Od těch dob jsme klesli mnohem níž.

Dá se ten styl zachránit?
Pokud jdou dneska lidi na operetu, dělají to proto, že je jí málo. A že si chtějí s interpretem zazpívat své oblíbené melodie. Jinak se obávám, že už je ten žánr zcela mimo naše vnímání.

Mluvili jsme o Netopýrovi od krále valčíků Johanna Strausse mladšího. A teď skočíme úplně jinam, k Richardu Straussovi, což byl hluboký a seriózní skladatel, jehož operu hodláte nastudovat pro pražské Národní divadlo.
Na scéně Stavovského divadla připravujeme inscenaci opery Ariadna na Naxu. Já jsem už v roce 1987 v Drážďanech hrála Dryádu, jednu z lesních víl, které v tomto díle vystupují. To je strašně těžké zpívání. Pak jsem byla ve stejné opeře obsazena do úlohy Skladatele, což je vražedná role, ale mně se dělala skvěle. No a teď jsem mě oslovili pro roli Haushofmeistera, kterou v Německu dostávají tenoristé či barytonisté, co už mají odžito a chystají se do důchodu. Ale já si řekla: Proč ne? Vždyť jak se dneska vnímá pohlaví? Nechtěla jsem na jevišti hrát staré báby, tak teď za trest budu dělat staré dědky.

Neříká se tomu kalhotková role? Což je tedy strašný termín.
Tohle bude spíš kalhotová role, protože jde o pána v letech. Ale kalhotkových rolí jsem se taky nahrála až hanba. Po zákazu kastrátů neměl kdo zpívat úlohy mladých jinochů, tak je dávali altistkám, a tahle praxe vydržela až do našich dob.

Niall Horan
Niall Horan z One Direction se vrátí do Česka. Příští rok vystoupí v Praze

Vraťme se k letošnímu festivalu Zlatá Pecka. Svůj recitál zde uvede německý basbarytonista René Pape, sólista Metropolitní opery a držitel ceny Grammy. Vy dva jste dobří přátelé, že?
René je o pár let mladší než já a téměř od dětství byl vnímán jako mimořádný talent. Ve dvaadvaceti letech z něj byl hotový, fenomenální pěvec a od té doby udělal úžasnou mezinárodní kariéru. Společně jsme začínali v berlínské Staatsoper. A ten jeho měkký, barevný basbaryton mě vždycky okouzloval.

Jak se vám ho sem povedlo přilákat?
Před několika lety jsme se přes Facebook zase spojili. Jednou v noci měl asi nostalgickou náladu, hrabal se ve starých fotkách a přes Messenger mi poslal jeden náš snímek se slovy: „To byly časy, viď?“ Tak jsem se toho hned chytla a napsala mu, že máme takový festival – a jestli by kamarádce neudělal službičku. Slovo dalo slovo a já jsem šťastná, že ho tu budu moci přivítat, protože pokud vím, tak René v těchto končinách zpívá sporadicky.

Přiznám se, že čím důstojnější osobnost, tím víc se u ní snažím najít lidský prvek. A tady jsem ho objevil okamžitě. René Pappe, ten ušlechtilý umělec, který v Metropolitní zpíval Mefistofela a Borise Godunova, má totiž neuvěřitelnou zálibu: sbírá gumové kachničky. Dokonce přes své webovky prodává jednu s jeho vlastním obličejem, což je dokonalost sama.
To máte pravdu, a já marně přemýšlím, jakou kachničku bych mu mohla dát. Leda bych nějakou vyrobila. Snad se mi to dilema podaří vyřešit, než dorazí.

Máte taky nějakou podobnou… ehm… úchylku?
Těžko říct… Kdysi jsem sbírala plyšová zvířátka. Ale děti mi je zničily, takže nemám nic.

Vystoupení americké skupiny Hollywood Vampires v Brně. Na snímku hraje na kytaru známý herec Johny Depp.
OBRAZEM: Pirát z Karibiku jako kytarista. Slavný Johny Depp zahrál v Brně

Festival Zlatá Pecka pořádáte na rodném Chrudimsku. V Medlešicích, odkud pocházíte, stojí polorozpadlý zámek se zajímavou atmosférou. Přitahoval vás, když jste byla malá?
No jasně, v tom zámku je mateřská školka, do které jsem chodila. Kolem se rozprostírá park, který mi tenkrát připadal jako obrovský prales – a teď ho projdu za dvě minuty.  Jako děti jsme si tam chodívali hrát, lezli jsme tam po stromech. Koncem 19. století tu dělal správce dědeček Emy Destinnové. Až jsem si říkala, jestli někde nezasel, protože kde by se v Medlešicích vzaly takové dvě zpěvačky, že jo?

Když dám tuhle zdumanou krajinu v čele s Chrudimí, které se říkává Athény východních Čech, do kontrastu s Německem, kde jste léta žila a profesně zářila, kam spíše patříte?
Já žiju už dlouho v jedné vesnici u Schwarzwaldu poblíž Freiburgu. Velkoměsta jsem opustila před dávným časem. Je pravda, že Drážďany a Berlín byly mým obrazovým můstkem, ale Berlín, ve kterém jsem žila já, se s tím dnešním vůbec nedá srovnat. Kolikrát se ocitnu na místě, kde jsem třeba pět let bydlela, a ani trochu to tam nepoznávám.

Na světových pódiích začínáte třiačtyřicátou sezonu. To je poměrně děsivá věc.
Díky, někdy se to taky říkám! Ale na druhé straně jsem na to patřičně hrdá. Třicet let jsem strávila venku, na mezinárodních scénách, to myslím není srovnatelné s kýmkoliv jiným tady v Čechách. Samozřejmě mě potkaly vzlety i pády, to je jasné. Ta velká sláva je jen vrchol ledovce. Neúspěchy zůstávají skryté. Proto je naši práci zvenčí těžké pochopit. Málokdo ty věci pod hladinou vidí. A mně už se to mnohdy ani nechce vysvětlovat.

Tereza Černochová
Hudební tipy na léto: První album Tublatanky i novinky od Slzy a Xindla X

Celkem otevřeně však hovoříte o vyhoření. Jak vlastně ve vaší branži poznáte, že máte dost, když přece večer co večer jedete nadoraz a překonáváte své možnosti?
Někdy ale sama sebe překonáte lépe a někdy hůř. Když to nejde, tak to nejde. A v mém případě už v jednu chvíli nešlo absolutně nic. Když najednou místo svého partu začnete zpívat roli partnera, pochopíte, že je něco špatně. A hlavně to mnohem dříve než vy pochopí vaše okolí.

Umí operní pěvec poznat, kdy je čas přestat?
Mně se to snad celkem povedlo. Než se mi narodily děti, mohla jsem klidně zpívat do tříčárkovaného d – nahoře, dole, bylo mi jedno, jestli zpívám soprán, mezzosoprán nebo alt. Po narození dětí mi hlas začal těžknout, koloratury dělaly problémy, přišla jsem o špičkové tóny. Člověk pak musí včas přešaltovat na jiné role, které jsou pro něj lepší. Tím postupně eliminujete jednu polohu za druhou, až si ke konci kariéry řeknete: Buď se budu ztrapňovat, nebo toho nechám a začnu dělat něco jiného.

Vy jste si ve svém povolání užila spoustu odsudků. Dá se říct, že vás celý život pohání vzdor?
Určitě jsem byla vzdorovité dítě. Kdyby žila moje maminka, ježišmarjá, ta by vám mohla vyprávět, co se mnou od batolecích let musela vydržet! Všechny hřebíky do rakve jsem jí zatloukla já. Na hereckou ani pěveckou konzervatoř jsem se nedostala. Šla jsem tedy na matematicko-fyzikální gymnázium, ale to bylo něco děsného. Když mě nakonec přece jen vzali na zpěv, pan učitel matematiky mi přišel osobně poděkovat, že už jdu do prčic.

A vůbec jsem děsně zlobila. Dodneška jdu okamžitě do vývrtky, když se mi něco nelíbí. Ale zároveň jsem hrozně brzy měla úspěch. Už ve dvaceti letech jsem získala angažmá v Plzni a rok nato jsem byla v Karlíně. Ještě jsem ani nedostudovala a už jsem tam hrála jednu roli za druhou. Až mě zarazil v rozletu pan dirigent Národního divadla Zdeněk Košler.

Vojta Nedvěd přichází s deskou Maluju na nebe
Vojta Nedvěd: Chtěl bych vystoupit z tátova a strejdova stínu

Ano, jeho slavný výrok: „Vraťte se ke svým šibřinkám.“ Možná, že kdyby vám lidé jako on nešlapali na krk, nebyla byste teď tam, kde jste.
Kytky mu nosit na hrob! Jistě, že mi tím ve finále pomohl, ale stálo mě to hodně nervů. Když odejdete bez znalosti řeči do cizího prostředí, kde nikoho nemáte a neznáte… Chtěla bych vidět jiné zpěvačky a zpěváky, jak by to zvládali.

Snad proto vás to táhne k příběhům silných žen – od Bizetovy Carmen až po Marii Callasovou. Zajímá vás ještě nějaká postava či reálná osoba natolik, že byste jí věnovala samostatný projekt?
Ema Destinnová taky neměla jednoduchý život. Její kariéra v podstatě skončila, když jí bylo osmadvacet. A celou tu dobu až do chvíle, kdy zemřela po nepodařené operaci ve dvaapadesáti letech, vlastně jen přežívala a trpěla. Muselo to pro ni být zničující. Krejčíkův film je moc hezký, ale na to, co o Destinnové vím, mi připadá snad až příliš pohodový. Z toho dramatu by se dalo ještě něco vykřesat. Ale to by nejdřív musel někdo napsat. Uvidíme, třeba se díky našemu rozhovoru někdo rozhoupe.

Dagmar Pecková
Česká operní pěvkyně, mezzosopranistka. Narodila se 4. dubna 1961 v Medlešicích na předměstí Chrudimi. Absolvovala Pražskou konzervatoř a operní studium v Drážďanech. Kromě významných angažmá v drážďanské Semperově opeře a Státní opeře v Berlíně vystupovala na předních pódiích ve Vídni, Madridu, Londýně, Tokiu, Curychu, Montrealu či New Yorku.

Spolupracovala s orchestry BBC Symphony Orchestra, Cleveland Symphony, Česká filharmonie, Dresden Philharmonic Orchestra, DSO Berlin, London Symphony, Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Tonhalle Zürich či Wiener Philharmoniker.

Její nahrávky vyšly u společností Hänssler Classic, Teldec, Warner Music a Supraphon. Je držitelkou tří Zlatých desek Supraphonu, mimo jiné za album Dvořákovy písně (2001). Věnuje se i vlastním koncertním projektům: operní recitál Hříšnice (2015), kabaretní revue Wanted (2017) nebo písně s vánoční tematikou Nativitas (2018) a Exaltatio (2020).

V roce 2017 založila ve svém rodišti Hudební festival Zlatá Pecka. K jejím dalším aktivitám patří účast v činoherním představení Jana Jiráně Carmen y Carmen, kde se střídá v hlavní roli s Bárou Hrzánovou, a ve hře Mistrovská lekce Terrence McNallyho, v níž ztvárnila postavu Marie Callasové.