S Pink Floyd jste strávil hodně hudebních let. 17 let jste byl členem asi nejslavnějšího Pink Floyd Revivalu na světě The Australian Pink Floyd Show a teď jste spjat s ambiciózním projektem Brit Floyd. Jinými slovy, Pink Floyd procházejí vaším životem. Kdy jste je začal poslouchat?

Moje první vzpomínka na Pink Floyd pochází už z doby, kdy mi bylo deset let. Psal se rok 1979 a singl The Wall tehdy byl na špici hitparády. A samozřejmě, že písnička, ve které se zpívalo, že nepotřebujeme vzdělání, se mi, jakožto školou povinnému, hodně líbila (směje se). K samotné desce jsem se dostal později, někdy v době, kdy mi bylo 14. Tehdy mě ale The Wall úplně pohltila, byl jsem jí fascinován a hodně mě hudebně ovlivnila.

Lákalo vás už tenkrát zkusit si zahrát písně Pink Floyd na velké scéně?

Když jsem v roce 1994 začínal u The Australian Pink Floyd Show, přišlo to tak trochu jako blesk z čistého nebe. Od čtrnácti let jsem hrál s různými rockovými kapelami, ale také třeba s jazzovou formací nebo s big bandem. Čtyři roky jsem studoval hudbu a snažil jsem se dělat vlastní věci. Ale nikdy by mě v té době nenapadlo, že jednou budu součástí podobného bandu.

Jak jste se tedy k australským Pink Floyd dostal?

Byli tehdy na šest měsíců v Británii a odešel jim kytarista. Dozvěděl jsem se, že hledají náhradu, přihlásil se a dopadlo to dobře a rychle (usmívá se). S australskými Pink Floyd jsem pak prožil krásná léta. Ale teď mám Brit Floyd, společně jedeme přes sto velkých koncertů za rok a je to zase jedna hodně silná, nová zkušenost.

Hodně lidí si asi logicky řekne, v čem je rozdíl mezi vámi a The Australian Pink Floyd Show?

Projekt Brit Floyd existuje teprve dva roky a troufám si říct, že je to naše výhoda. Dali jsme totiž dohromady partu odhodlaných lidí, která chce písničkám Pink Floyd dát novou muzikantskou energii a představit je v současné vizuální show. Zároveň si ale nehodláme hrát na nikoho jiného, jsme kapela, která hraje písničky Pink Floyd, takže chceme, aby se zážitek z našeho koncertu co nejvíc přiblížil tomu, co lidé prožívali na koncertech Pink Floyd.

Takže se při hraní snažíte hodně držet původních aranží?

Ano, většinou, dá se říct z takových 90 procent, se snažíme věrně přenést zvuk z desek a živáků Pink Floyd. Samozřejmě, v některých pasážích, třeba když hrajete delší kytarové sólo, do něho můžete zapracovat i něco svého a vyjádřit tak vlastní hudební osobnost. Ale nesmí to nijak nabourat náš koncept, kterým skutečně je vytvořit dojem, jako byste byli na koncertu Pink Floyd.

Důkazem toho má být třeba originální, 23minutová verze skladby Echoes. Na které hudební okamžiky koncertu se osobně nejvíc těšíte?

Námětem pro aktuální šňůru se nám stala nejnovější kompilace hitů Pink Floyd, která se jmenuje A Foot in the Door a je podle mě velmi dobře poskládaná, o čemž svědčí, že na ní vedle těch největších hitů najdete i skladby jako See Emily Play ze začátku 70. let z éry Syda Barretta. A k tomuto už tak podle nás reprezentativnímu výběru se snažíme přidat několik bonusů. Vedle vámi zmíněné skladby Echoes se já osobně moc těším také na průřez zásadní deskou The Wall, při kterém jsme pamatovali i na vizuální podobu, jako měla stage, když Pink Floyd s tímto albem objížděli svět.

Několikrát jste zmínil desku The Wall. Jaké další nahrávky Pink Floyd jsou pro vás zásadní?

Určitě jedním z nejlepších momentů Pink Floyd byla deska Dark Side of the Moon, která také zůstává jejich nejprodávanější. Kdybych měl jmenovat jednu nahrávku, která ukazuje Pink Floyd jakožto celek na jeho tvůrčím vrcholu, bylo by to právě toto album. The Wall byla vrcholem v trochu jiném smyslu, a sice v tom, jak desku převést vizuálně na pódium. Koncerty, s kterými tehdy Pink Floyd přišli, neměly obdoby. To ostatně tuto kapelu proslavilo: hudba a ruku v ruce s tím její vizuální ztvárnění. U Pink Floyd šlo o rovnocenné součásti show, byli skuteční průkopníci. Osobně mám ale hodně rád také třeba desku, kterou tolik lidí neuznává: The Final Cut.

To je ta nahrávka, o které Melody Maker napsal, že představuje „milník v dějinách ošklivosti"? Co vím, tak i David Gilmour k ní měl docela výhrady. Čím si vás získala?

Byly to hodně osobní důvody. Nahrávka vyšla v době, kdy jsem objevoval Pink Floyd. Bylo mi 14, sjížděl jsem už zmíněnou The Wall, a najednou Pink Floyd po čtyřech letech vydali novou desku. A přestože se lidé na ni dívali všelijak, já si ji hodně užíval.

Je v tvorbě Pink Floyd naopak i nahrávka, která si vás tolik nezískala?

Asi nepřekvapím, když řeknu, že oceňuji celou diskografii Pink Floyd. I když je pravda, že nejradši mám období uprostřed jejich kariéry, zhruba od desky Meddle z roku 1971 do zmíněné The Final Cut z 83. roku. K tomu se vracím při poslechu nejčastěji.

Může ještě dnes vzniknout deska, která by představovala podobný milník jako The Wall?

Hudební průmysl se tak změnil, že si to jen těžko dokážu představit. Asi by se muselo zase něco změnit, protože to, co se dnes kolem desek děje, je už mnohem méně intenzivní než tehdy.

Je fakt, že zatímco 60. až 90. léta generovala spoustu velkých jmen, v posledních deseti letech mám pocit, že nových formací, které by si prošly celou tou řeholí, od klubů až po celosvětově vyprodané stadiony a jejichž desky by se stávaly událostmi číslo jedna, je minimum. Napadají mě Coldplay, Muse a možná ještě pár kapel… Máte i mezi těmito formacemi nějaké oblíbence?

Zrovna Coldplay mám hodně rád. Baví mě taky třeba Elbow, i když ti už asi mimo Británii takový úspěch nemají. Mám rád ale i spoustu méně známých projektů, například američtí Nickel Creek. Bohužel už přestali hrát, ale v 90. letech a v první dekádě tohoto tisíciletí to pro mě byla skvělá ukázka moderní hudby s akustickými nástroji.

Vy sám prý máte ještě několik hudebních projektů…

Ano, mám projekt nazvaný The Classic Rock Show, s kterým hrajeme klasické skladby od Led Zeppelin, The Who, Genesis nebo Dire Straits. A také se snažím rozvíjet svoji vlastní kapelu, která se jmenuje Acoustic Unlimited, s níž hraji, kdykoli mám příležitost a nejsem zrovna na turné s Brit Floyd nebo The Classic Rock Show. Akustická kytara je můj nástroj číslo jedna, takže se jí věnuji, kdykoli můžu.

Nicméně vraťme se přesto ještě k Pink Floyd. Slyšel jsem, že jste před lety hrál na narozeninové oslavě Davida Gilmoura. Jak ten večer vypadal?

Před tím koncertem jsem byl ohromně nervózní. Nepamatuji si, že bych někdy předtím zažil podobnou tenzi. Ale ani to mi nebránilo v tom celou show si pořádně užít. Hráli jsme asi hodinu a čtvrt dlouhý set. Zezačátku to byl hodně zvláštní pocit. Představte si, že od dětství posloucháte Pink Floyd, a pak vystoupíte na scénu a hrajete jejich písně pro ně samotné. A k tomu pro spoustu dalších slavných lidí. Byli tam třeba George Harrison nebo Kate Bush, nešlo o úplně běžné publikum (usmívá se).

Ale předpokládám, že postupně se nálada uvolnila…

Jasně, když se začne hrát, spadne to z vás. A po koncertu jsme pak vše řádně zapili.

Stali se z vás i osobní přátelé?

Ničím podobným se bohužel pochlubit nemůžu (směje se). Při různých příležitostech se bavíme, třeba právě s Davidem Gilmourem, ale jde vesměs o náhodná setkání.

Ve čtvrtek 18. října budete v Praze hrát slušné množství Gilmourových skladeb, namátkou Comfortably Numb, High Hopes nebo Learning to Fly. Co byste vzkázal posluchačům Pink Floyd, kteří třeba zrovna zvažují, zda si koupit lístek?

Přijďte do O2 areny a užijte si všechny největší okamžiky hudební dráhy Pink Floyd. Uslyšíte a uvidíte jejich největší hity i několik rarit a v duchu koncertů Pink Floyd prožijete také spektakulární vizuální show, která pohltí všechny vaše smysly.