Uprostřed jakých plánů vás tohle dvojí ohlédnutí zastihlo?
O reedici cédéček Illustratosphere a Entropicture se mluvilo už v době, kdy jsme dokončovali nejnovější desku Kráska a zvířený prach. Ta vyšla na jaře roku 2020, ale kvůli covidu jsme ji na koncertech nestačili obehrát. Paralelně s touhle pandemickou brzdou běžela jednání Warner Music s držitelem původní licence, firmou Sony BMG, abychom ta dvě stará alba, považovaná za naše stěžejní, mohli lidem znovu zpřístupnit na médiích, která jsou teď v kursu. Jednak v rámci nějakého streamu a jednak na vinylu. Nakonec se povedlo připravit to tak, aby vydání obou reedic navázalo na šňůru k nové desce, kterou jsme odehráli na podzim, a my mohli teď na jaře jet šňůru k nim. Ještě pořád je ten virus v časování přítomen…

Album Illustratosphere vyšlo před třiadvaceti lety. Hrůza, mně to tak vůbec nepřijde.
Mně už docela jo. Ale uteklo to, to je pravda.

David Koller v klipu k písni Bodlák
Po osmi letech vydal album. Pořád chci dělat něco novýho, říká David Koller

Je na něm znát, že je staršího data?
Kupodivu moc ne. Samozřejmě je trochu slyšet, že jsem vplouval do vod jiného vyjadřování, než na jaké jsem byl do té chvíle zvyklý. Z různých barev a interpretačních nejistot dovedu vyčíst, do jaké míry jsem byl prkenný a nakolik zase uvolněný tím, že jsem se nestyděl. Je to taková zajímavá osobní exkurze. Ale co se týká zvuku, aranžmá i samotných písniček, myslím, že jsme stvořili velmi slušné dílo. Až jsem byl, upřímně řečeno, perplex, když jsme si to teď po letech s chlapci pustili.

Takže to není bolestný proces, poslouchat se po tak dlouhém čase?
Záleží na tom, v jakém jsem rozpoložení. Když si tu desku pustíme s Robertem Balzarem v autě cestou domů z dobře odehraného koncertu, pěkně si ji užijeme. Budeme se posmívat jeden druhému, vzpomeneme si, jak dlouho jsme hledali tohle kilo nebo jak poprvé reagovalo vydavatelství, když tu magořinu slyšelo. Na druhou stranu, když na mě naše prvotina vybafne zrovna ve chvíli, kdy řeším, jestli by náhodou nebylo lepší jít se odprásknout, pravděpodobně mě jen utvrdí v názoru, že by to opravdu bylo vhodné.

Zdroj: Youtube

Prosím vás, jak tehdy vydavatelství reagovalo?
To byl docela vtipný zážitek. CD Illustratosphere stálo strašné prachy, na svou dobu mělo fakt neuvěřitelný rozpočet. Připadali jsme si jako Kissáci, ve studiu jsme trávili celé měsíce, přičemž jeden den jsme třeba nedělali nic jiného, než že jsme vymýšleli zvuk kopáku. To si už dneska nikdo nedovede představit. A když jsme lidi z firmy poprvé pozvali, aby si poslechli ten geniální šestiosminový jazz bubeníka Jirky Slavíčka v písni Pánví, tak ti chudáci opravdu nevěděli, co si mají myslet. Zatímco my jsme kolem nich lítali, bubnovali do vzduchu a říkali jsme, že až deska vyjde, všichni se z ní totálně pos… Domnívám se, že oni si to nemysleli.

Naštěstí se jim investice vrátila. Pětatřicet tisíc prodaných nosičů mluví samo za sebe. Vy sami jste věděli, co děláte?
Nám to bylo jedno. Chtěli jsme dělat hudbu tak, jak jsme mysleli, že by měla znít. Jasně, že jsme měli stažené zadky, jestli se to bude někomu líbit. Ale Míra Chyška s Filipem Jelínkem byli zkrátka přesvědčeni, že takhle má vypadat ideální zvuk. A já chtěl napsat texty, které by vyjadřovaly můj skutečný pocit ze světa. Ne takové, jak se běžně píšou. Řekl bych, že tím jsme tenkrát jako jedni z mála u nás naplnili proces tvorby v celé jeho podstatě. A za největší čest nepovažuju ceny, které album získalo, ale fakt, že se k němu spousta dnešních muzikantů – lepších, než jsme tehdy byli my – vztahuje jako k něčemu, co pro ně znamenalo změnu v jejich vnímání.

Zpěvák Dan Bárta se ohlíží za érou alb Illustratosphere a Entropicture.Zpěvák Dan Bárta se ohlíží za érou alb Illustratosphere a EntropictureZdroj: Lucie Maceczková

Už jsme to nakousli, ale jste tedy srozuměn s tím, že je každá nahrávka zachycením daného okamžiku? Ptám se proto, že někteří umělci mají tendenci své staré desky předělávat. Třeba Mike Oldfield nebo aktuálně Roger Waters, který nahrál novou verzi rockové klasiky The Dark Side Of The Moon.
Můj pohled je takový – a myslím, že kluci z kapely to mají podobně – že jakmile se album zmasteruje a jde do výroby, tak už prostě není naše. Jednou jsem se holt na tu občanku vyfotil… V tom smyslu to beru tak, že co bylo, bylo. Stejně jsem to jinak nežil, většinu desek jsem dělal jako záznam svého momentálního rozpoložení, svých aktuálních možností a schopností. A kluci jakbysmet.

Dál už deska patří posluchačům, kteří ji přijmou, nebo odmítnou. Každý se k ní vztahuje jinak, vymýšlí ke svému životu jiné klipy. Chodí za mnou lidi, kteří mají rádi první cédéčko, chodí ti, co mají raději to druhé, další nedají dopustit na moje působení ve skupině Alice, někteří si myslí, že bych měl udělat víc písniček, jako byla ta z filmu Snowboarďáci… Já na to všem říkám: „Hmmm.“ Vlastně je bezvadné, že toho našinec zasáhl tolik.

Za těch třiadvacet let jste se zlepšil, nebo změnil?
Pevně věřím tomu, že zlepšil. Což do jisté míry znamená, že jsem sám před sebou zdůvěryhodněl. Když to přirovnám ke sportu, můžete být dvacetiletý blázen, plný mladosti, síly a touhy, ale toho třicetiletého frajera nesundáte, protože on má oproti vám víc zkušeností a schopnost své výbuchy energie optimalizovat, už se sebou umí pracovat. Na čtyřicátníka by to zase bylo moc, vždycky jde o správný poměr.

Na rozdíl od některých muzikantů, kteří byli uvěřitelní zamlada a pak se to jen zhoršovalo, já doufám spěju k určitému zrání. Pokud jde o sebevyjádření na pódiu a sebedůvěru ve vytváření tónů, dneska už jsem jinde, než když mi bylo třicet. Tenkrát jsem byl, obávám se, co do řemesla dost úporný. Ale dneska zase hrozí rutina nebo sebeklam, takže se to nedá přesně určit.

Zpěvák Richard Krajčo
Richard Krajčo: Každý si může vytvořit seznam věcí, které budí naději

Illustratosphere z vás udělala i svébytného textaře. Už předtím jste otextoval skoro celé dvě desky Alice, ale tohle bylo jiné. Tady jste byl za sebe. Nebál jste se, jak to ostatní vezmou?
Samozřejmě, že jsem z toho měl hrůzu. Určité odvaze mě naučili Viktor Dyk a Oto Klempíř. Zcela jasně mi vysvětlili, že vůbec není jedno, jak písňový text vypadá, a zároveň mi řekli, že to jedno je – jestli mi rozumíte. Tím mi rozvázali ruce. Byl jsem zděšený z ponoru do svého světa, nevěděl jsem, co to přesně znamená, přiznávat se k úzkostem a slabostem, různým věcem z dětství…

Trvalo mi docela dlouho, než jsem sám sebe přesvědčil, že přece každý musí pochopit, že přiznání je polehčující okolnost. Proč by to nemohlo fungovat i v muzice, když autenticita se vzývá víc než řemeslná zručnost, které stejně tak moc lidí nerozumí? Be yourself, no matter what they say, znáte to… V Alici jsem se po první desce na tu cestu vydal, v J.A.R. jsem přišel na to, že bez mého já mi to nepůjde, a v Illustratosphere, kde jsem se neměl za koho schovat, jsem to ze sebe vyndal a trnul, jestli dělám dobře. Ale líp jsem to tehdy stejně neuměl.

Je pravda, že mělo jít o jednorázovou záležitost?
Neměl jsem žádnou představu, nechával jsem si otevřená zadní vrátka. Původně to opravdu neměla být skupina, jen parta lidí, která dělá desku, a Illustratosphere byl název muziky. Bylo to tady a teď. Ale kluci myslím trošku chtěli, aby to pokračovalo, firma se taky tak tvářila a já jsem poté, co album vyšlo a zarezonovalo, nepotřeboval uhýbat jinam. Dneska jsme kapela složená z lidí, kteří vědí, že si v čase, co jim zbývá, už asi nemůžou dovolit být bez sebe. Pokud vytrváme, budu rád.

Zpěvák Dan Bárta se ohlíží za érou alb Illustratosphere a Entropicture.Zpěvák Dan Bárta se ohlíží za érou alb Illustratosphere a EntropictureZdroj: Lucie Maceczková

V roce 2000, kdy CD se zvláštním, složitým titulem vtrhlo na pulty music shopů, ještě nebylo jisté, jestli u tohoto druhu hudby zůstanete. Všichni jsme měli v čerstvé paměti vašeho Jidáše z muzikálu Jesus Christ Superstar, ale i hlavní mužskou roli v Evitě a taky vaše bigbítové projekty. Dnes už je jasné, že jste to myslel vážně. Dá se zpětně popsat, co stálo za vaší kompletní stylovou proměnou?
Já myslím, že to souviselo s muzikanty, které jsem potkal, a s muzikou, kterou jsem začal poslouchat. Málo platné, vím, že nejsem génius. To znamená, že musím k hudbě přistupovat eklekticky a pár skutečných géniů si poslechnout. Když jsme začínali s Alicí, skoro nic jsem o muzice nevěděl. Byla to pudová, pubertální záležitost, podrobnostmi jsem se nezabýval, ani jsem je neznal. Nebyl jsem moc kultivovaný, bylo to tak neučesané jako můj život a má puberta. Ale miloval jsem to, žil – to pozor!

Potom jste potkal lidi, kteří vám ukázali trochu jinou hudbu.
A já měl ještě dost sil se učit. Tak jsem to udělal, protože mi víc šlo o sebevyjádření než o udržování nějakého – byť reálného – úspěchu. Na jedné straně jsem potkal své souputníky Míru Chyšku a Filipa Jelínka. Zároveň jsem (znovu) poznal zkušeného producenta Romana Holého. Taky jsem se pustil do studia techniky zpěvu, což považuju za stěžejní. A taky zpětně za nejdivnější, protože to vlastně odporuje mé povaze. A současně s tím vším jsem narazil na vzdělané muzikanty Badyho Zbořila a Roberta Balzara, kteří učením na nástroj strávili celé mládí a hudební řemeslo měli posvěcené školou. To oni mě vzali na výlet, s jejich pomocí jsem se rozhlédl – a Ilustratosphere je výsledek. Přičemž to znamenalo dost hrubě zpřetrhat vazby, které jsem měl k Alici i muzikálu.

Kdo ví, co by bylo, kdybych v jedenácti letech znal Maceo Parkera a v patnácti věděl, že existuje někdo jako Chet Baker. Tenhle vývoj se už nedá změnit. Pro mě tedy byla určující druhá půlka devadesátek, kdy jsem v mladické bezohlednosti žil večírky, hraním s kapelou J.A.R. a experimentováním, nejen s psychotropními látkami, ale hlavně s muzikou. Prostě svobodný přísun informací. Učil jsem se skládat, seznamoval se s možnostmi piana, které pro mě do té doby jako kdyby neexistovalo. Objevoval jsem nepřímočaré melodie, fráze… Můžu být rád (a jsem), že se mi to přihodilo. Měl jsem štěstí.

Zbyněk Drda na archivním snímku
V roce 2006 zvítězil v SuperStar. Zůstat svůj byl a je základ, říká Zbyněk Drda

Není to také tím, že jste svůj původní životní styl už prostě musel opustit? Nebo ten styl opustil vás?
To spíš. Bigbít jsem začal cítit jako strašné omezení, měl jsem dojem, že jsem ten žánr vybydlel. Což je stejně tak pitomý, jako holá pravda. Kdybych tuhle větu vyřkl před někým z AC/DC, vynadá mi, že jsem idiot, a bude mít samozřejmě recht. Jenže to stálo za to, protože jsem se dozvěděl, že pro každou jednu píseň existuje milion způsobů, jak a na co ji zahrát. Jsou mnohem důležitější věci než bigbít nebo jazz, když se před lidmi nadechnete – a spustíte.

Dalo by se tak, jak jste si vyřvával hlasivky v Alici a Ježíšovi, zpívat ještě po padesátce?
Nevím. Asi ne. Myslím, že by mi hlas z obyčejných fyziologických příčin postupně hasnul. Vyběhnout v tomhle věku dvacet pater není jenom tak, ale trénink člověku umožní, že jich vyběhne aspoň deset. Když teď znovu hraju s Alicí, je to jiné než kdysi. Musíte vzít rozum do hrsti, a přitom se nesmíte, ani nechcete připravit o to opojení z fyzičnosti, které je v něčem tak strašně osvobozující. A je to dřina, jasně, že jo. Jako zahrát si jednou za rok pouťovou za starou gardu Dlouhá Ves, pěkně dvakrát pětačtyřicet na velkém hřišti.

Dan Bárta 

Zpěvák, textař, fotograf. Narozen 14. prosince 1969 v Karlových Varech. Vystudovaný rentgenologický laborant začínal jako pomocná síla na operačních sálech plzeňské nemocnice. Roku 1991 vstoupil v Plzni do skupiny Alice, se kterou pak vydal tři alba. Stál u vzniku formace Die El. Eleffant, od roku 1994 spolupracuje se skupinou J.A.R. V témže roce zazářil v roli Jidáše (i Ježíše) v úspěšném nastudování muzikálu Jesus Christ Superstar. Později se blýskl jako Che v muzikálu Evita. Roku 1998 účinkoval v projektu Sexy Dancers.

V roce 2000 vznikla jeho nadžánrová kapela Illustratosphere. Následovalo pět vysoce ceněných studiových alb a dva živáky. (Zatím poslední je CD Kráska a zvířený prach z roku 2020.) V roce 2021 natočil Dan Bárta s Gustav Brom Czech Radio Bigbangem jazzovou desku I Killed This Song At Karaoke Last Night.

Akademií populární hudby byl desetkrát zvolen Zpěvákem roku a v Cenách Anděl 2015 se stal Zpěvákem čtvrtstoletí.