V úvodní části knižního vyprávění, jak jej zpracovala spisovatelka a reportérka Radka Červinková, Dan Horyna říká: „Od chvíle, co jsem vkročil mezi školní lavice, jsem byl strašně komplikovaný žák. Tak to aspoň říkali ostatní. Učitelé se mnou měli problémy. Prý. Ale já přitom nezlobil. Jen jsem byl jiný.“ A právě z oné jinakosti pramenily mnohé prohry, pády a těžkosti, jimiž si prošel, ale díky nimž nakonec našel cestu k sobě sama.

Asi se nezmýlím, když řeknu, že nápad zaznamenat váš příběh knižně vznikl poté, co s vámi Radka Červinková natočila pro Českou televizi jeden z dílů 13. komnaty.
Je to tak. Seznámili jsme se před pár lety při vzniku jiného pořadu, který se týkal hudby. Při rozhovoru jsme se ale dostali i k jiným tématům a kapitolám mého života, načež Radka prohlásila, že by se mnou byla dobrá 13. komnata. Dva roky jsem to odmítal, až jsem nakonec kývl. Vinou zásahů ve střižně jsme pak byli oba z výsledku malinko zklamaní, protože v něm nezazněla moje nová část života. A tak jsme se dohodli, že ji zakomponujeme do knížky.

Jak vaše práce vypadala, jaký postup jste zvolili?
Dohodli jsme se tak, že si Radka vytvoří systém otázek, kterými mě bude při našem povídání „navádět“ – přece jen už ten můj život docela dobře znala. Po zhruba pěti měsících, co jsme se s přestávkami scházeli, jsme poslali syrový text do Grady. Ta pak ještě přišla s návrhem, aby se v knize objevilo i něco z mého terapeutického pohledu. A tak jsme ke každé z kapitol z mého života přidělali rozhovory, které mohou být obecným návodem k tomu, jak zvládat složité životní situace.

Chtělo se vám vlastně do jednotlivých etap vašeho života vracet? Jít s tím vším ven?
To B bylo horší. Když jsem se v pětačtyřiceti ocitl v léčebně závislostí Červený Dvůr, zjistil jsem, že jediné řešení, jak změnit vlastní život, je rozložit se na malé částice a pak se znovu poskládat, ale v novém formátu. Neboli vrátit se prostřednictvím terapie do jednotlivých životních etap a učinit tak sebezkušenost či sebepoznání, abych věděl, jak dál. Dělal jsem na tom osmnáct let, tudíž jsem měl většinu věcí před vznikem knihy zpracovaných. Dokázal jsem o nich mluvit, aniž by mě to zraňovalo. Kromě jediné, a to když jsem se v sedmnácti ocitl ve vazbě. Totálně jsem tu příhodu vytěsnil, ta pro mě byla velmi bolestivá.

Tehdy se stalo to, že jste se s kamarádem připojili k partičce známých, kteří brnkali na kytary na Karlově mostě. S gradující náladou tam ve vašem podání zazněly protistátní texty. A bylo zle.
Jednalo se o zlomovou situaci, která postihla celou moji rodinu, včetně bráchy, tehdy vysokoškoláka. Než k ní došlo, žil jsem poměrně bezstarostně – na střední škole jsem už neměl takové problémy, jako na základce, docela slušně jsme studoval, věnoval se atletice, v níž jsem dosahoval poměrně velkých úspěchů… A najednou, skoro ze dne na den, jsem byl v nemilosti komunisty. Onen „politický přečin“ pro mě znamenal totální likvidaci. Nesměl jsem dostat byt, telefonní linku, byl jsem odsouzený k životu na okraji společnosti. Skončil bych jako bezdomovec a bez naděje na kvalitní zaměstnání, kdyby nedošlo k revoluci.

Zlomových okamžiků bylo ve vašem životě víc. Co je způsobilo?
Je to složité. Moje rodina byla hodně konzervativně založená, takže jsem měl představu, že jsem slušně vychovaný člověk, že nedělám nic špatného. Zároveň jsem byl rocker s dlouhými vlasy, což byl za komunistů průšvih. Dostal jsem tak nálepku kriminálníka, přitom jsem žádným kriminálníkem nebyl. Četl jsem složitou literaturu, měl jsem rád filozofy, do toho jsem se musel živit jako dělník v papírnách… Snažil jsem se zařadit, ale nešlo mi to. Všechno se ve mně pralo, míjel jsem svoji identitu.

A co vám v takových situacích pomohlo?
Manželství. V okamžiku, kdy jsem začal budovat rodinu, jsem měl pocit, že jsem konečně zapadl do svého života. Jsem typ, který dokáže milovat dlouhodobě, i když už se vztahu nedaří. A na to jsem vždycky dojížděl, že jsem byl nakonec v tom vztahu přebytečný, ačkoli jsem měl rád víc. První manželství bylo krátké, protože jsem byl neperspektivní, střídal jsem zaměstnání, začínal jsem s drogami. Žena i já jsme každý bydleli u svých rodičů, dcerku jsem jen navštěvoval. V tom období se ale stala jedna dobrá věc, že mě vzali zpátky na UMPRUM, takže jsem mohl dostudovat. Rozchodem skončilo i mé druhé a třetí manželství. Naštěstí mám se všemi dcerami hezký vztah.

Drogové etapy jste měl taky tři. Co vám drogy dávaly?
Po perníku jsem byl schopný sáhnout právě tehdy, když jsem se u sebe neměl čeho chytit, když jsem začal takzvaně hnít. Přitom jsem ho špatně snášel. Kamarádi, kteří brali, mi říkali: ty neber, tobě je po tom blbě. A taky že bylo – měl jsem stihomamy, byl jsem předisponovaný, takže jsem utíkal od jednoho ke druhému, domů se se vracel úplně vyčerpaný domů.

Dá se říct, že kdybyste se ve zmiňovaném Červeném Dvoře nesetkal s terapeutem Bedřichem Čermákem, mohlo být všechno jinak?
Asi ano. Říkal jsem si, že jestliže mi v životě scházel nejzásadnější mužský vzor, což je otec, který se o mě moc nezajímal, mohl by mi pan terapeut Čermák pomoct. Znal jsem ho z doslechu, provázela ho dobrá pověst. Když jsme se setkali, okamžitě jsem v něm viděl laskavého a moudrého člověka, který se skrze arteterapii dokáže dostat do nejhlubšího lidského nitra. Pomohl mi zásadně a zároveň mě nasměroval k provozování vlastní terapeutické praxe.

A co hudba? Jak velkou roli teď hraje ve vašem životě?
Představuje pro mě vnější svět, který už pro mě není – v porovnání s tím vnitřním – tak podstatný. Během koronavirové pauzy jsme měli zkoušku s Vitacitem a já jsem si uvědomil, že kdybych se už ke zpívání nevrátil, tak by mně to nevadilo. Jako bych už svou hudební kariéru přežil. Pokud to ale budou chtít lidé, zpívat budu.

Znamená to, že už si to na jevišti neužíváte?
Ale ano, na pódiu jsem plně šťastný. S Vitacitem i s Merlinem navíc děláme nové věci. Vše je ale teprve v zárodku, předpokládám, že s nimi vyjdeme ven třeba za rok.

Zažíváte konečně pocit spokojenosti a stability?
Rozhodně. Pro můj vnitřní svět, který určuje, jak vnímám svět okolní a jak se v něm chovám, je důležitá tibetská nauka. Učil jsem se jí pod vedením tibetského mistra. Je založená na tom, že si začínáme uvědomovat i prožívat to, že naše já i svět kolem jsou iluzorní a že jsme jen na chviličku hození do dimenze lidského bytí. Naše existence bude ale pokračovat dál