Pro srovnání: jeho britský protipól Tom Jones prodal do dnešních dob přes 100 milionů alb. Karel Gott má na kontě dobrou polovinu. Celkem nazpíval plus minus tisíc písní, nejen v češtině, ale i pro německý, ruský, anglický nebo francouzský trh.

Jako jeden z mála získal exkluzivní smlouvu s Polydorem a vysloužil si uznání od světových hvězd, Gilbertem Bécaudem a Charlesem Aznavourem počínaje a Josém Carrerasem konče. Neúspěšný adept malířství a víceméně z nouze učeň ČKD Stalingrad se dal na dráhu zpěváka kantilén díky setkání s profesorem Konstantinem Kareninem, žákem věhlasného ruského pěvce Fjodora Šaljapina.

Karel Gott - 80 let životní cesty„Nejenže mi vysvětlil, jakou roli má romantický tenor, že to je role milovníka, který hladí ženy na duši, který nekřičí a zpívá jemně, ale jako jediný mi toleroval, že kromě studia zpívám taky v zakouřených kavárnách rock’n’roll,“ vzpomínal Gott po letech na svého gurua.

Od Apolla k Sojuzu

První velký hit Oči sněhem zaváté napsali vyjukanému „ušatému torpédu“ z Plzně Jiří Šlitr a Jiří Suchý, kteří ho počátkem šedesátých let přijali do pražského divadla Semafor. „Cítil jsem, že mám srdce až v krku. Za chvíli budu sedět tváří v tvář nejpopulárnějším idolům své doby a budeme asi hovořit o mně,“ popisoval Gott své pocity z první schůzky s touto dvojicí. V Semaforu se však příliš neohřál velice brzy ho zlanařili Ladislav a Jiří Štaidlové, kteří právě zakládali konkurenční divadlo Apollo.

Na nové hudební scéně, pojmenované podle vesmírného projektu letu člověka na Měsíc, se mladý Karel Gott dočkal doslova záplavy chytlavých šlágrů: Zloděj dobytka, Bum, bum, bum, Ptačí nářečí, Nechtěl bych, Pošli to dál… Štaidlové měli nakročeno na evropská pódia a Gott se stal při tomto vítězném tažení jejich vlajkovou lodí.

Světová výstava Expo ’67 v kanadském Montrealu a světový veletrh gramofirem a hudebních vydavatelství MIDEM v Cannes položily základy Gottova mezinárodního sukcesu, který se přirozeně nejvíce projevil v místech geograficky nám nejbližších. V tehdejším Sovětském svazu a především v Německu, kde Gott odstartoval úctyhodnou a v mnoha směrech větší kariéru než doma v Česloslovensku.

Už žádný bigbít

Na druhé straně se dá namítnout, že zatímco Poláci už v té době uctívali progresivního rockového vizionáře Czesława Niemena a kulturně byli daleko více orientováni na Západ než my, u nás převládla móda lacinějšího popu typického pro německou star Uda Jürgense. Gottovo zdvořilé seladonství spolu s postupující normalizací dráždilo tu část obyvatelstva, která cítila, že doba si žádá otevřený odpor, a ne další turné po SSSR.

V sedmdesátých letech se z milovníka rock’n’rollu (který ještě před nedávnem v jakémsi vestibulu nahrával amatérsky na magneťák vypalovačku Trezor se skupinou Olympic) stal jedněmi milovaným a druhými upřímně nenáviděným symbolem husákovského režimu. Což podtrhl v roce 1977 svým vystoupením v pražském Divadle hudby, kde se četly projevy „ve jménu socialismu a míru“. Takzvaná Anticharta mu u části národa nesmírně ublížila, ačkoliv se zpětně kál slovy: „Byl jsem hloupý, naivní a blbý, prostě jsem skočil na perfektně vykonstruovanou a organizovanou akci…“

Výslechy a omluvy

Nejvíce však ublížil sám sobě, protože tím ustoupily do pozadí jeho nesporné úspěchy nejen ve východní, ale i v západní Evropě, kde jeho koncerty právě v onom neblahém roce 1977 navštívilo přes 700 tisíc diváků!

Málokdo také ví o tlacích, jež byly tehdy vyvíjeny na Karlovy rodiče. Opakované výslechy na StB se určitě podepsaly na podlomeném zdraví jeho matky Marie, která ještě téhož roku zemřela. Estébácká šikana souvisela s Gottovou „cvičnou“ emigrací do Německa. V exilu nakonec nezůstal a po návratu potupně žádal Husáka v dopise o shovívavost.

Na balkoně s Krylem

Přes to všechno dokázal Karel Gott po revoluci ustát roli miláčka davů a na rozdíl od mnoha jeho souputníků nevymizel z veřejného prostoru. Oslava jeho padesátin jen čtyři měsíce před listopadem 1989 byla mírně buřičskou akcí, kde kolovala petice Několik vět (sám ji nepodepsal) a kde si Zlatý slavík zazpíval s ještě nedávno zakázaným Michaelem Kocábem. Slavný zpěv hymny z balkonu Melantrichu s písničkářem Karlem Krylem měl být ze strany organizátorů demonstrace pořádané 4. 12. aktem smíru: vzkazem, že když se mohou dohodnout dva umělci z opačných pólů politicko-kulturního spektra, naději má celý národ. Sám Kryl však později považoval tento bizarní duet za omyl a nepomohlo ani svědectví Václava Havla, jenž prozradil, že Karel Gott finančně podporoval Chartu 77.

Gottův fenomén je pro nás Čechy stejně nejednoznačný jako otázka kolektivní viny. Počítáme-li německou okupaci, do níž se narodil, přežil Gott tři režimy. Rozdával pohodu a hezké písně, bolševikům vydělal slušný balík, a i když s nimi hrál riskantní hru, díky vrozené slušnosti si s nimi až tak nezadal. Mnozí považují Karla Gotta za dokonalého profesionála, odpůrci se diví, kolik písňového balastu po něm zůstalo. Ale tu spoustu zdolaných met a prvenství mu nikdo nevezme. Kromě Waldemara Matušky jsme neměli větší superstar.