Dvacet let je dlouhá doba. Jak jste se dali dohromady? Co bylo tím tmelem?

Popudem k našemu prvnímu setkání a tím, co nás od začátku spojovalo, byla chuť hrát v této „klasické“ formaci i muziku jiných žánrů, jako jazz, funk, ethno či tango. Tomu se tu tehdy takřka nikdo nevěnoval a dodnes jsme v téhle disciplíně spíše ojedinělí. Kromě tohoto hudebního tmelu jsme si i lidsky sedli, což je ještě důležitější.

Jaké jsou ve vaší kariéře zásadní milníky, čeho či jakého si úspěchu si vážíte nejvíc?

Nejvíc si vážíme toho, co se většinou do životopisů nepíše tedy faktu, že se i po dvaceti letech rádi vidíme, že se schá- zíme i mimo „pracovní dobu“, že máme stále inspiraci zkou- šet a hrát nové věci. Jsou tu i některé koncerty a některá hudební setkání, z nichž máme obzvláště dobrý pocit.

Z loňského roku rádi vzpomínáme na naše vystoupení na Pražském jaru a na festivalu v americkém Memphisu. Výčet osobností, které nás inspirovaly a obohatily, je široký. Řada z nich s námi oslaví narozeniny na pódiu Lucerny.

Kdo stojí za výběrem vašeho repertoáru pokud zůstaneme v ranku „vážné hudby“? Býváte v tomto směru vždy za jedno?

Pravda je, že termín „vážná hudba“ nepoužíváme, i když rozumím, jak to myslíte. Vždyť například některá Mozartova hudba (když zrovna nemluvíme např. o Requiem) byla v jeho době naprostým populárem. Ale zpět k otázce. Když se rozhodujeme pro novou skladbu, nebo píseň, tak ohledně ní musí panovat alespoň základní shoda napříč celým kvartetem.

Vztah k věcem, které hrajeme, se ale časem vyvíjí, tedy ten, kdo zpočátku třeba úplně přesvědčený nebyl, je ve finále nadšený, anebo naopak. Z klasičtějších kvartetních autorů jsou nám blízcí Beethoven, Janáček, Ravel, Debussy nebo Šostakovič, z těch současných multižánrových pak Jan Kučera, Petr Wajsar nebo Alexey Aslamas. Ale jsou samozřejmě i další.

Kde je začátek toho, že si vás začali zvát ke spolupráci hudebníci jako Dan Bárta, Lenka Dusilová, Tatabojs, Ondřej Brzobohatý a mnozí další?

Jedním z důvodů všech těchto pozvání je náš specifický přístup ke hře na smyčcové nástroje. Například je pro nás mnohem důležitější rytmický element hudby, než tomu bývá u čistě klasických souborů. A to je pro většinu jazzových či třeba funkových kapel dost zásadní věc. Obecně tu asi hraje roli i naše otevřenost, nejen v rovině hudební.

To není normální, jak oni hrajou pronesl ve StarDance, kde jste byli hosty, Marek Eben. Co tak sejít z jeviště na parket, to by vás nelákalo?

Ne, ne, na StarDance je to ideální tak, jak to je. Tedy sedět pěkně v pohodlí poblíž kapelníka Martina Kumžáka a sledovat ty krásné výsledky enormní dřiny, kterou všichni soutěžící po několik měsíců podstupují. My na parket sestupujeme pouze tehdy, když si zkracujeme cestu na druhou stranu sálu.

Do čeho se hodláte pustit po oslavách jubilea?

Finišujeme na novém CD, které nám v Lucerně během koncertu pokřtí Dagmar Pecková s Markem Ebenem. Obsahuje vlastně naše „best of“ a je také věnováno našemu výročí. Dále budeme s napětím sledovat, jak si povedeme na březnových cenách Anděl, kde jsme nominováni za loňské CD Epoque Quartet plays Jan Kučera.

V květnu a červnu se podíváme do několika polských a pobaltských měst. Na to se moc těšíme, především v Rize a Tallinnu se prý výborně vaří! A v létě si zahrajeme na pár festivalech u nás na Prague Proms, Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov, Okolo Třeboně či Chopinově festivalu v Mariánských Lázních.