Patří k nejstarším diskžokejům v republice, hrát začal už v polovině osmdesátých let. Tato práce ho dodnes baví. V Lounech otevřel Jan Klonfar svou první diskotéku na konci roku 1989, od té doby jich provozoval několik. Jeho nejnovějším počinem je podnik s názvem Retro City Club, provoz zahájil před několika týdny v bývalém kulturním domě.

V současné době to je jediná diskotéka v Lounech. „Lidé se chtějí bavit, v tom se za třicet let nic nezměnilo,“ říká Jan Klonfar.

Kdy jste začal hrát hudbu na diskotékách?
V roce 1984, kdy jsem přišel z vojny. Tehdy jsem začal studovat dvouletou konzervatoř v Ústí nad Labem, obor mluvené slovo. Tehdy byl mým lektorem Petr Novotný, později velmi známý televizní bavič. Pokud chtěl být někdo v té době diskžokejem, musel na to mít papír. Tedy vystudovat a absolvovat ústní, písemné a praktické zkoušky. Pamatuji si, že nás komise zkoušela z taneční a poslechové diskotékové hudby, museli jsme mít připravený program.

Po škole jste začal hrát v Lounech.
Pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže jsme v Lounech pořádali diskotéky na různých místech. Ta první byla v bývalé vinárně hotelu Union, kde je nyní Černý kůň. Jak nám tehdy nařídili, vstup pro návštěvníky byl jen na průkazky SSM. Další diskotéka byla v horním patře bývalého kulturního domu, dělali jsme diskotéku také v rybářské baště na výstavišti. Dokonce mě pozvali na přehlídku nejlepších diskžokejů do pražského Paláce kultury.

Vy jste se za socialismu hraním i živil?
Pracoval jsem jako automechanik u tehdejšího podniku služeb, po večerech a o víkendech jsem hrál. Každý den, jezdil jsem po celé republice, bylo nás v té době celkem patnáct. Všichni jsme pak byli organizováni pod agenturou. Hrálo se od devíti večer do půlnoci, honorář byl devadesát korun. Pak se zabalila aparatura a jelo domů. A ráno do práce. Bylo to časově hodně náročné, namáhající, ale bavilo mě to. Nakonec jsem před revolucí už hrál profesionálně, živilo mě to.

Po listopadu 1989 ale přišla velká změna.
Ano. Tehdy jsem si uvědomil, že se poměry uvolní a nechtěl jsem být závislý na tom, zda si mě někdo objedná. Takže jsem si v Lounech na Silvestra roku 1989 otevřel svůj vlastní podnik. Byl to tehdejší Satan klub, v bývalé budově SSM, dnes tam je prodejna s podlahami a koberci. Měli jsme satelitní televize a pouštěli hudební stanici MTV, což bylo tehdy hodně žádané. Od toho ten název diskotéky, nad vchodem seděl čert a v ruce držel satelit.

Tehdy asi byla příhodná doba pro start takového podniku.
Ano. Fungoval asi čtyři roky a měl úspěch. Chodili místní i lidé z okolí. Jezdili k nám Němci, fotbalisté z Teplic nebo hokejisté z Litvínova a Kladna. Byl to tehdy velký boom.

A proč skončil?
Každá diskotéka má určitou životnost. Není to jako u restaurace, která, když se jí člověk věnuje, může fungovat deset, patnáct, dvacet let. Každý podnik s diskotékou má určitou generaci lidí, kteří do něj chodí. Pro tu další už je ale podnik starý a není tak atraktivní. U diskoték je velké opotřebení, co není přivařené, přišroubované se rozbije a zničí. Svou roli hraje i konkurence. Takže je třeba podnik po pár letech změnit . To je ale riskantní, lidé pak mají tendenci srovnávat. Je lepší se proto přestěhovat jinam a udělat podnik zcela nový i s novým názvem.

Touto cestou jste se vydal.
V Lounech jsem provozoval řadu diskoték. Například LA Centrum na náměstí Benedikta Rejta. V bývalé výměníkové stanici v podzemí jsem tam v roce 2000 otvíral York City. V objektu kulturního domu jsem nad bývalou restaurací Formanka provozoval devět let diskotéku Retro club. Majitelé objektu měli ale jinou představu o jeho využití, tak jsme se přestěhovali kousek vedle do bývalého předsálí kulturního domu a změnili název na Retro city club.

Je dnes náročné si otevřít diskotéku?
Po administrativní stránce je to náročné hodně, najal jsem si na to člověka. Povinností je víc a víc, vyběhat všechna povolení nám trvalo asi rok. Je to navíc vysoká finanční investice. Dřív jsme si vše udělali sami, dnes jsou technologie spojené s ozvučením a osvětlením složitější, vše je drahé.

Jak to máte s personálem? Hodně zaměstnavatelů v pohostinství si stěžuje, že lidí ochotných pracovat je málo a shánějí se těžko.
Mám v barech vlastní zaměstnance, k nim nabíráme brigádníky. Většinou mladé ženy, hlavně studentky nebo samoživitelky. Jelikož prodáváme alkohol, musí jim být 18 let. Sehnat někoho na víkendovou brigádu je asi jednodušší než do trvalého pracovního poměru, lidé mají zájem si přivydělat. S lidmi problém nemáme.

Provozujete diskotéky od poloviny osmdesátých let. Jak se změnilo chování jejich návštěvníků?
Z pozici diskžokeje to vidím tak, že dřív podnik zprostředkovával lidem západní kulturu, neměli příliš jiné možnosti, jak se k ní dostat. Lidé byli na diskotékách po zahraničních písničkách takoví lačnější. Dnes je to jinak. Díky moderním technologiím a internetu je k písničkám daleko větší přístup. Dřív byl diskžokej v očích návštěvníků diskotéky king, dnes si ho někteří pletou s jukeboxem.

A co se týká z pohledu provozovatele?
Lidé se chtějí bavit, v tom se nic nezměnilo. Občas dochází k nějakým strkanicím nebo rvačkám, to je stejné jako dřív. Dnes se o tom díky sociálním sítím daleko víc ví, dělají se z toho aféry. Dřív se lidé prali také. Nebylo to ale tak agresivní, to přinesly podle mě akční filmy. Dřív došlo na facky a pěsti, dnes jsou rvačky surovější.

Na diskotékách, kde se obecně popíjí alkohol ve větší míře, je asi velký problém s ničením zařízení?
Největší problémy jsou s dámskými toaletami. Chlapi po sobě zanechají menší nepořádek, který se dá uklidit, ale na dámských záchodech je pořád něco rozbitého a zničeného. Řešíme to skoro po každé diskotéce. Rozbitá zrcadla, poškozené záchodové mísy, utrhané držáky na ručníky, poničené dveře. Čím to je, nevím, ženy asi hůř snášejí alkohol.

A jaký je rozdíl v tom, jaké nápoje lidé na diskotékách pijí dnes a co pili třeba před dvaceti lety?
Hodně kola s rumem, džus s vodkou, to je stejné. Dřív nebyly energetické nápoje. Pivo se moc nepije, spíš než točené se prodává lahvové. Když si někdo dá whisku, tak spíš tu dražší. Před dvaceti lety jely whisky a bourbony známé z televizních reklam.

Kolik lidí dnes na diskotéky chodí?
Jak kdy. Nejslabší je léto, kdy lidé jezdí na dovolené a různé hudební festivaly. Dřív jich ale chodilo určitě víc. Po revoluci jsme hráli i v pracovních dnech, dnes jen v pátek a sobotu. Dnes je doba menších diskoték. Opticky vypadá lépe zaplněný menší prostor, než poloprázdný velký sál. Obecně lidé chodí později, největší nával je až po půlnoci.

V devadesátých letech se na diskotékách dělaly různé striptýzy, chodila obsluha nahoře bez. Je o to stále zájem?
Striptýzy se už moc nedělají, spíš jen občas. Díky internetu není erotika a nahota už takové tabu, několikaminutové vystoupení už lidi nenaláká. Obsluha nahoře v delším časovém úseku ale stále atraktivní je, hlavně pro pány, děláme to pravidelně.

Provoz diskoték obecně doprovázejí komplikace, lidé z okolních domů si stěžují na rušení nočního klidu. Jak je to u vás?
Před otevřením jsme si museli nechat udělat odbornou hlukovou zkoušku. Vyšla dobře. Od paneláků jsme daleko, nemáme okna, máme zdvojené vstupní dveře. Myslím, že nikoho nerušíme.

A co nepořádek před podnikem?
Ten pravidelně uklízíme. Hlavně nedopalky od cigaret, občas nějaké rozbité skleničky. Kolem diskoték se pohybuji už třicet let, takže vím, jaké problémy přinášejí. Občas se sám ptám na městské policii, zda si lidé na něco nestěžují. Snažím se co možná nejrychleji případné potíže řešit.

Současná vaše diskotéka i ta předešlá má v názvu retro. Hrajete jen retro hudbu?
Říkali jsme si, že budeme hrát jen retro, české písničky. Osmdesátky, devadesátky. Vydrželi jsme se to dva roky. Lidé totiž chtějí i novinky, paradoxně spíš ti starší návštěvníci. Takže teď hrajeme všechno, i když jsme si název nechali.

Jak by měl správný diskžokej hrát?
Musí především pobavit lidi. V Praze jsou specializované kluby, kam se chodí na konkrétní diskžokeje, na jeho produkci. My na malých městech musíme hrát všechno, aby to bavilo co nejvíc lidí. Nemůžeme příliš vyhraňovat styl a hrát pro úzkou skupinu lidí. Ale zveme známé dýdžeje, kteří během večera vystupují ve dvouhodinových blocích a hrají svoji hudbu.

Jak často vy sám vystupujete jako diskžokej?
Už tolik ne jako dřív. Spíš minimálně. Také s ohledem na rodinu, času už tolik není.

Jan KLONFAR
Je mu 57 let. Patří k nejstarším diskžokejům v republice, hrát začal už v polovině osmdesátých let.
Kromě Retro city clubu provozuje restauraci a stánek s občerstvením na lounském městském koupališti.
K jeho koníčkům patří fotbal, je členem výkonného výboru lounského fotbalového klubu, který aktuálně hraje divizi.