Desku Bazilišek o dvanácti nahrávkách vydal Divokej Bill po šesti letech od poslední řadovky Tsunami. Je to pelmel hodně divoký, který dokáže dohromady skvěle fungovat i s ploužákem a navíc předávat posluchačům energii, kterou jsou Billové pověstní. Lakonicky svůj věk glosují slovy: „Už sice nejsme mladí floutkové, ale cíl je pořád stejný – dobře se pobavit, potěšit lidi a užít si každou akci naplno!“ 

Ploužák Lahůdky jste vybrali před vydáním desky jako singl pro rádia. Proč zrovna ten? Úplně vás necharakterizuje. 
Václav Bláha (kytara, zpěv): Je to jedinej ploužák na desce v rytmu valčíku, čili na tři doby. Nápad a inspiraci napsat takovou písničku jsem dostal, když jsem byl na diskotéce a sledoval, jak lidi rádi tancujou na pomalý pecky, protože se u toho můžou mačkat. 

Roman Procházka (akustická kytara, zpěv): Původně jsme ještě uvažovali o skladbě Svět, ale nakonec jsme přistoupili k Lahůdkám. Vlastně úplně pragmaticky, žádná z těch písniček není vykalkulovaná. Prostě jsme se podívali, co jsme natočili, a pak jsme si řekli: Tohle je asi ta nejlepší. Musím přiznat, že už volali lidi, proč jsme za singl zvolili takovou romantickou píseň, že je to překvapilo. Ale oni neznají problematiku rádií, která samozřejmě promlouvají do toho, co od nás budou hrát. Musí dojít ke vzájemnému kompromisu. 

Václave, překvapilo mě, že jste se inspiroval zrovna na diskotéce. Moc mi to k vám nesedí. 
Václav Bláha: No, miluju ploužáky, třeba od Tublatanky. A když jsem viděl, jak skvěle u návštěvníků diskotéky fungují, říkal jsem si, že by stálo za to taky nějakej udělat. Projel jsem diktafon se záznamy nápadů a jeden šikovnej tam byl. A byla tam i poznámka: „Máš oči jak trnky“, tak jsem si říkal, že by se to mohlo líbit i na Moravě, protože tam všichni vědí, z čeho se dělá slivovice. Letos ke všemu hrajeme na festivalu Trnkobraní ve Vizovicích… Navíc téma písně – zdrhnout někam pryč, do klidu, od toho fofru dnešního světa – se vlastně prolíná celým albem. V rádio verzi je písnička zkrácená, na desce je ještě o minutu delší a uslyšíte tu hrát i jednoho z našich hostů Unique Quartet. 

| Video: Youtube

Při poslechu písničky Dvě kola jsem si vzpomněla na tátu, protože se v ní zpívá o Frantovi Šťastném, jeho oblíbeném závodníkovi. Jak jste na něj přišli? 
Václav Bláha: Nevím, jestli ještě dnešní generace ví, že Franta Šťastný byl legendární motocyklový závodník. Z naší strany je to třeba brát jako fórek. Je to klasická motorkářská písnička, moje oblíbené téma, které jsem pojednal už asi ve třech věcech. A cítím, že toho bylo dost, takže už takové psát nebudu, i když je to hrozně těžké, protože na motorce mě toho nejvíc napadá. Když na ní jedu, musím pochopitelně zastavit a nahrát si myšlenku na diktafon, jinak bych věděl kulový. 

Vůbec první oficiální ochutnávkou z alba Bazilišek byl song Temný král, který je, Romane, vaším dílem. Zazněl mimochodem ve druhém dílu domácího fantasy fenoménu Princezna zakletá v čase. Čí to byl nápad? 
Roman Procházka: Kamarád, režisér Petr Kubík, nám měl udělat videoklip na některý z vydaných singlů. Dali jsme si sraz, abychom se o tom pobavili. Zrovna v té chvíli točil v nějaké hospodě záběry do Princezny, byl u toho i spoluscenárista Lukáš Pařík. A vznesli dotaz, jestli by nás k tomu náhodou něco nenapadlo. A napadlo. Bohužel na to bylo málo času, ale zvládlo se to. Takhle jednoduché to bylo. I když ve finále vlastně nebylo, protože vypotit ze sebe něco během týdne je trošku masakr. Teď řešíme, jestli se budeme svou měrou podílet i na vzniku dalších pokračování, protože ta fantasy je na české poměry fajn. 

Tvoření pod tlakem může člověka dohnat k lepším výkonům. Vnímáte to tak? 
Václav Bláha: Termín je dobrý k tomu, aby člověk dotáhl do konce svůj nápad. Když ho ale nemá, je to špatné. A ještě horší je, když ho má, vyjde s ním ven a není s ním spokojený. Mám za sebou pár písniček, se kterými nejsem spokojený. Dodneška mě prudí, že je musíme hrát, protože posluchačům se líbí, takže s tím nic neuděláme. Při další tvorbě už bych ale něco takového zažívat nechtěl. 

Václave, jste stěžejním autorem písní Divokého Billa. Je to velká zodpovědnost? 
Václav Bláha: Je to zodpovědnost. Přiznám se, že mě to dřív vyčerpávalo, teď se ale se svými nápady přidává „Prochajda“, což je fajn, a do vzniku písní promlouvají svými názory i ostatní členové kapely. Někdy je těžké to ukočírovat, ale celkově jsem s deskou Bazilišek spokojený. Věnovali jsme jí hromadu času a jsem rád, že mě při ní nepřepadá zmiňovaný pocit nedotaženosti jednotlivých písniček. Natáčeli jsme je tradičně ve studio SONO Doupě Records a pomohl nám s nimi Adam Karlík mladší, jmenovec našeho houslisty. Poradil nám nové triky, přinesl nové nápady a pohled zvenčí. 

Patříte k početnějším kapelám. Jak jste celých těch pětadvacet let ustáli?  
Roman Procházka: Myslím, že hrát v početné kapele, v našem případě osmičlenné, je velká výhoda. Když jsou totiž ve skupině třeba jen tři lidé, většinou se při nějaké neshodě názorů rozejdou. Což není náš případ. Jestliže cítíme, že si lezeme na nervy nebo spolu v něčem nesouhlasíme, dokážeme si dát pauzu, odpočinout si a zase jít dál. 

Václav Bláha: Sleduju, jaká obvykle bývají nejtěžší období kapely. Většinou přicházejí právě při vzniku desky, ale když už se pak hraje, je to sranda. Živé hraní je pro nás jednoznačná třešnička na dortu. 

Pětadvacet výročí, pětadvacet koncertů. Jak vypadá muzikantův život na turné? 
Roman Procházka: Nejhorší je cestování. A čekání na vystoupení. 

Václav Bláha: Jediné, z čeho mám vítr, je to, abych dvakrát za víkend uřval dvě hodiny při koncertu. Takže jsem se začal zajímat o čaje, o kvalitnější a zdravější pití. Dřív jsem něco takového neřešil. Říkal jsem si – ono to nějak dopadne. 

Takže to chce disciplínu. 
Václav Bláha: Člověk musí všechno vybalancovat. Na našem turné zazní vedle nových písní i všechny provařený pecky, co mají lidi rádi. Chceme, aby to byla jízda. Takže jsme denně zkoušeli, snažili se zhubnout a zocelit hlasivky i játra. Jako vždycky je to pro nás velká radost. Ale taky velká výzva a zodpovědnost. Nálada na palubě je skvělá, moc se těšíme. 

Koncertní šňůru, kterou jste naplánovali do pečlivě vybraných míst pod širým nebem, potáhnete až do 2. září. Celou ji ale vlastně ukončíte až v lednu v pražské O2 areně. Už o tom vystoupení přemýšlíte? 
Roman Procházka: Před O2 arenou si dáme oraz, snad nám nespadne řemen, který teď nahodíme během léta. A budeme se tam snažit přijít s nějakou zajímavostí. Naše show není nikdy postavená na mega scéně, je o samotném hraní. Nejsme příznivci balonků, konfet, prostě ptákovin. Půjdeme cestou vychytaného zvuku, ale to je pro nás standardní věc.