Čím si skupina Divokej Bill udržuje hravost a nadšení při svých vystoupeních?

Děkujeme za pochvalu, je to náš speciální prověřený způsob přenosu energie. Princip je jednoduchý: jít do toho pořád naplno, naladit se na stejnou vlnu (nebo alespoň co nejpodobnější) mezi sebou v kapele, když to zařízne, tak se to najednou přenáší na lidi, ti to přijmou a vzápětí posílají zpět na pódium, kde to pošťouchne nás, koukneme na sebe a jsme klidnější, sedá si to ještě víc, lidi to vycítí a najednou to s námi všemi houpá jako na lodi…

Kde kapela hraje nejraději – na festivalech, při televizních show, či raději na samostatných koncertech? Anebo je klidnější ve studiu, kdy se natáčejí nová alba?

Posloupnost bych seřadil asi takhle: nejhorší ze všeho jsou televizní přenosy, člověk půl dne čeká, aby vylezl na tři minuty před celý národ, než se rozkouká, výstup končí a málokdy se stává, že je s ním spokojena víc než polovina početného souboru, neboť tréma, nerozehranost, nerozezpívanost, absence opravdových fanoušků a neznámé prostředí většinou udělají své. Jako další bych zařadil nahrávání nových písní. Ne, opravdu nejsme studioví hráči a ladění a rytmika, jež jsou na studiových nahrávkách zapotřebí, jsou neúprosné. No a teď už se dostáváme k tomu, co mám pocit, že nám docela jde, a to jsou koncerty. Za 12 let existence už jich máme za sebou přes 900, takže tam je ta jistota určitě větší, no a třešnička na dortu jsou festivaly, rychlá zvukovka, hodinový set největších šlágrů skupiny, přítomnost jiných kapel, většinou léto, hromada lidí, příroda, dobrý zvuk. Hurá, to je potom rock and roll!