Takhle jsem ten koncert ale popsat nechtěl. Jenže novináři většinou koncert popíší právě takovým způsobem. Něco ve smyslu jako že skupina hrála, lidé skandovali, zpěvák do toho dal maximum, bubeník se činil s činely, kytarista drnkal ostošest, basista udával směr. Zvukaři měli dobře nazvučeno a lidé se bavili. Po vyčerpávajících dvou hodinách si nadšené publikum vyžádalo několik přídavků. Domů se všichni rozcházeli unavení, ale spokojeni a šťastni. Nashledanou příště.

Tak tohle ne! To jsem si řekl před koncertem skupiny Divokej Bill, která v Domě kultury v Mladé Boleslavi zahrála v pondělním večeru.

Když ale řeknu „A“, musím říci i „B“. Co to znamená: Takhle ne!? Měl jsem v tom od začátku jasno. Prožiju minuty před koncertem v šatně se zpěváky a celý koncert pak budu stát za jejich zády. Nasávat atmosféru z hlediště, která sálá na podium.

Když jsem tuhle vizi řekl frontmanovi kapely Vaškovi Bláhovi a zpěvákovi Štěpánovi Karbulkovi, oba se na mne podívali, jako bych spadl z Měsíce. „Co tam budeš dělat? Tam není nic zajímavého. My jen sedíme, koukáme a taky spíme,“ řekl mi. „Nic, jen tak budu nasávat atmošku,“ říkám mu s obavou. Mám totiž podobnou zkušenost s myšlenkou prožití chvil před koncertem při nedávném vystoupení Anety Langerové. Tehdy to dopadlo tak, že mi její manažer a bratr Nikola v jedné osobě napsal, že Anet potřebuje mít před koncertem klid a že tohle by chtěl každý. A že to jistě chápu.

„Dělej si, co chceš, nám je to jedno, prostě se tam objev a hotovo,“ řekl při odchodu z redakce Deníku Štěpán. S Vaškem u nás prožili hodinu a půl na on-line rozhovoru. Všechny dotazy lze číst na webu Deníku (boleslavsky.denik.cz).