Co vás vedlo k natočení desky v Norsku?
S tím nápadem přišel právě Greg Haver. Jednak měl pocit, že jsme dobře sehraní a zároveň z nás chtěl vytáhnout úplně to nejlepší. Vždycky říká, že aby se tak stalo, musí nás dostat z domácího prostředí. Takže jednu desku – Rockfield – jsme s ním točili ve Walesu a pak nám nabídl ostrov Santorini v Řecku. Následně ale přišel s tím, že nedávno pracoval s jednou kapelou v Norsku a jestli bychom tam nechtěli jet taky. Odpověděli jsme mu, že s ním pojedeme, kam bude chtít.

A tak jsme se ocitli na norském ostrově, v nenápadné stodole, o níž by člověk neřekl, že je v ní studio. V podkroví jsme i spali, bylo to nádherné. Prožili jsme tam dvanáct intenzivních dní na samotě u moře, kdy jsme se mohli čtyřiadvacet hodin denně věnovat hudbě. Byli jsme tam šťastní, cítili jsme tvůrčí pohodu a svobodu. Večer jsme vždycky vymýšleli, jak by se mělo album jmenovat. Lepili jsme si na zeď papírky s nejrůznějšími návrhy, které nás napadly. Na jednom z nich byl i název nové skladby Samota je svoboda v češtině a norštině. Po osekání toho názvu nám zůstalo slovo Frihet, tedy svoboda. Všem se nám líbilo, nebylo co řešit.

Skupina Lucie vyráží na podzimní turné.
Exkluzivní rozhovor se skupinou Lucie: Čtyři pravdy stačí, drahoušku

Jaké jste měli pocity? Parta chlapů zavřená na samotě…
Pátý rok máme novou sestavu a za tu dobu jsme neměli žádnou ponorku. Jsme spolu fakt šťastní. Abychom využili covidovou pauzu, pořídili jsme si zkušebnu, kde jsme půl roku hráli a hráli. A jak nebylo jasné, jak dlouho to s tím covidem bude trvat, nestyděli jsme se házet na stůl ty nejšílenější nápady. Ztratili jsme mezi sebou ostych, takže v tom studiu jsem si připadal jako na pionýrském táboře, cítil jsem klukovskou rošťáckou radost, chlapskou pospolitost. Měli jsme stanovené služby – kdy kdo bude vařit, mýt nádobí, pojede na nákup. Všechny nás to strašně bavilo. V té zkušebně jsme z pětadvaceti písní vybrali třináct nejlepších, u toho jsme se teda už trošku pohádali… Z poloviny jsme je nahráli najednou jako kapela a myslím, že je to na výsledku slyšet.

Takže do Norska jste jeli maximálně připravení?
Ano. Všechny skladby jsme měli ikskrát obehrané, Greg do nich tentokrát zasahoval minimálně. K ruce jsme navíc měli bezvadného zvukového inženýra, takže nám šla práce skvěle od ruky.

Hodně mě baví hned první píseň z desky - Hvězdné nebe. Na úvod docela slušný vypalovák…
Už léta mluvíme o tom, že jsme rocková kapela a že chceme dostat do písniček kytary. A teď se nám to povedlo. Text jsem nosil v hlavě léta, měli jsme na něj několik různých melodií, vždycky to ale nebylo ono. Až teď to teda klaplo. Hudbu napsal Lukáš Pavlík. Je to prostě jednoduchá píseň postavená na rifu a mám z ní radost.

Francouzská šansoniérka Mireille Mathieuová
Šansoniérka Mireille Mathieuová: Zpívala jsem s Gottem a ochutnala trdelník

Další dobrá chinaskovka je Měl bych si boty zout, kterou si vybrala rádia jako druhý singl. K ní se vztahuje jaká historka?
No, ta je docela zajímavá. Loni na podzim jsme si naplánovali kapelní dovolenou a s kluky jsme domluvili, že vezmeme děti a pojedeme k moři do Egypta. Všichni jsme se těšili. Na letišti u odbavovací přepážky jsem ale zjistil, že mám propadlý pas. Respektive jsem ho neměl propadlý, ale do Egypta vám musí platit ještě aspoň čtyři měsíce. A mně platil už jenom dva. Takže jsem nikam neodletěl. Zamával jsem rodině a byl jsem zoufalý.

Bylo zrovna 28. října, státní svátek, takže úřady byly zavřené, egyptská ambasáda taky, nedalo se nic nedělat. Vrátil jsem se do prázdného bytu a říkal jsem si, že musím něco udělat. Ale nešlo dělat vůbec nic. Mohl jsme si jedině zout boty a dát si nohy na stůl. Z toho pocitu jsem napsal text - poraď mi zlato, poraď mi, jak na to jít, najít rovnováhu a klid, když doba naruby drží mě u huby…

Rovnou jsem jej poslal našemu kapelníkovi a kytaristovi Františkovi Táborskému, který na něj do druhého dne stvořil krásnou melodii. Hned vycítil, co ten text potřebuje. Takže někdy i blbé náhody můžou přispět ke vzniku písně.

Zdroj: Youtube

Je i pro vás nejsilnější poslední skladba Smůla?
Vlastně ano. Je to pomalá skladba s pianem a má za sebou strašně smutný příběh. Text je dílem kamaráda a režiséra Martina Dolenského, který se před lety zabil v autě. Nedávno jsem ten text našel na ploše starého počítače. A pořad mě oslovoval. Trochu jsem ho dopsal, a tak vznikla snad nejhezčí píseň na desce. S pianistou Honzou Steinsdörferem jsme si na poslední zkoušce před odjezdem do studia říkali – pojď to ještě zkusit. A výsledek nám přišel skvělý. Hned jsme skladbu natočili. Ve studiu pak ještě neuvěřitelně vykvetla.

V písni Metylalkohol zpíváte o situaci z devadesátých let. O co šlo?
Napsal jsem ji hned v roce 1990, kdy jsme se omámení porevoluční svobodou scházeli v baráku našeho někdejšího bubeníka Pavla Grohmana. V kuchyni vymaloval strop nazeleno. A my jsme chtěli žít tím hipisáckým způsobem, všichni na hromadě. Ležel jsem v té kuchyni na gauči a vzpomněl jsem si na slova Jacquese Préverta – pod modrou oblohou metylalkoholu… Napadlo mě – jo, my tady ležíme pod zelenou oblohou metylalkoholu. Z pocitu pospolitosti a svobody jsem ten text napsal. Celá léta jsem ho měl v hlavě. A když mi basista Tomi Okres řekl, ať mu nějaké texty pošlu, že má spoustu nápadů, tak jsem mu dal tento. Tomi vycítil jeho atmosféru a stvořil takovou psychedelii – myslím, že v rádiu jej nikdy hrát nebudou, ale nás strašně baví. Je to písnička, která je podle mě pro Chinaski dost nezvyklá.

A jak se stalo, že vám k songu Konec jistého Rambouska poskytl text Jiří Suchý?
Mám to štěstí, že už sedm let hraju v divadle Semafor. Říkal jsem si – nesmím se stydět, nesmím se bát a požádám ho, ať pro nás něco napíše. Bylo by to fantastické. Oslovil jsem teda víc takových lidí – Zdeňka Svěráka, Ringo Čecha, Láďu Vostárka a právě pana Suchého. A vyšel z nich jako jediný, za což jsem hrozně vděčný. Ale musím přiznat, že když mi pan Suchý ten text poslal, moc se mi nezdál. Nebo jinak – líbil se mi, ale měl jsem pocit, že není pro nás. Že je natolik divadelní, že to podle mě nepůjde. Nečekal jsem, že se bude klukům úplně líbit, ale nakonec je to píseň, která nás ve zkušebně bavila hrát nejvíc. Mění se v ní tempa, končí dlouhým sólem, kdy se všichni vyřádili, takže je to čirá radost. Pan Suchý v ní i scatuje. A samotný příběh o tom, jak jistá dáma rozseká svého novomanžele na čtyři kousky, je prostě perfektní.

Frontman skupiny Vltava Robert Nebřenský
Herectví ke mně patří stejně jako hudba, říká frontman skupiny Vltava Nebřenský

Na turné pana Suchého asi nevytáhnete…
To ne. Jednou už nám křtil desku s Jitkou Molavcovou, takže by mi nepřišlo dobré ho ještě jednou oslovit. A že bychom ho kvůli jedné písničce a minutovému scatu někam tahali? To si neodvažuju. Teď mi mimochodem vyrazil dech. Říkal mi, Michale, jedeme na zájezd. A já na to – paráda, ne? Hrozně se těším… A on - no, jo, ale to máte dvě nebo tři hodiny jízdy v autě cestou tam a zase zpátky. Víte, co bych za těch šest hodin mohl udělat? Má v sobě neustále touhu pracovat, pořád má nápady, a to oslavil 1. října jednadevadesáté narozeniny. Klobouk dolů.

A co to zmiňované turné? Co vás čeká?
Teď jedeme po českých a moravských klubech, dohromady je to osm koncertů. Na každém z nich desku Frihet pokřtíme, přičemž kmotry budou sami fanoušci. Vždycky vytáhneme někoho z publika, ať si to s námi užijí. Nemusíme pořád vymýšlet nějaké známé kmotry. Už jsme jich měli spoustu, bylo to vždycky bezvadné, ale tentokrát jsme si řekli, že uděláme změnu. Velké turné pak plánujeme na jaro příštího roku. Chceme tomu dát odstup, aby si lidé desku naposlouchali. Důležité je říct, že fyzicky bude k dostání právě na křtech. V kamenných obchodech se objeví od 19. října.