V březnu ti bude čtyřicet. Ve Spojených státech žiješ a pracuješ od roku 2009, čili sis tam letos odkroutil už čtrnácté léto. Je to málo, nebo moc?
Tak akorát na to, aby se člověk odpoutal od prostředí, ze kterého pochází, a ještě dostatečně nezakořenil v cizí půdě. New York je takových případů plný. Láme se to asi po deseti letech. Pak už máš dostatek zkušeností, abys mohl být malinko jiný, než když jsi do Ameriky přišel. Ale pořád to není ono, jejich kultura je zkrátka trochu jiná. Vždycky říkám, že na Krtečka oni nekoukali. A to je něco, co se nedá dohnat. Někdy kolem toho desátého jedenáctého roku jsem měl trochu krizi. Ale už jsem si to vyjasnil.

Občanem USA ses stal dřív, než ses tam reálně mohl začít cítit doma.
Občanství jako takové, tedy modrý pas, jsem získal po deseti letech. Naštěstí jsem na něj byl psychicky připravený. Jednak jsem předtím podstoupil všechna ta kolečka, od uměleckého víza přes zelenou kartu až po samotné občanství. A zadruhé jsem celou dobu pracoval. Dělal jsem muziku, takže v momentě, kdy mi bylo sděleno, že v Americe můžu zůstat natrvalo, jsem to vděčně přijal jako logické pokračování své cesty. Máš ale pravdu, že identita občana se tvoří hrozně dlouho.

Vojtěch Dyk připravuje sérii koncertů Dyk sou Vánoce
Vojtěch Dyk: Mé srdce nedokáže přenést něco, k čemu nemám niterný vztah

Kdosi mi popisoval, jaká dobrodružství bývala spojená s tím, když jsi přijel do Čech a sháněl tady hammondy. Pořád je jich u nás k dispozici tak málo?
Teď už to naštěstí tak dobrodružné není. Stačí říct, aby mi je přivezli. Za poslední léta se to v Česku o hodně zlepšilo, nástrojů je tady k mání poměrně dost. Sympatický blázen Robert Vašíček je sem dokonce dováží a v pražském studiu Faust Records jich má hned několik. Dobrodružství začíná, když třeba s Gregorym Porterem vyrazíme do Estonska nebo Azerbajdžánu. V takových místech se hammondy shánějí těžko.

Vzpomínám si, že když jsme párkrát hráli v Rusku, což se už pravděpodobně nikdy nestane, jel za námi jeden týpek s varhanami tři dny až ze Sibiře. Frajer, co měl dva zuby, dlouhé vlasy – a ty varhany byly úplně pokryté autogramy slavných muzikantů. Dr. Lonnie Smith, Joey DeFrancesco… Podepsal se mu na ně kdekdo, protože to byly jediné hammondky, na které se v Rusku dalo hrát. Celou dobu je měl někde schované a vždycky je přivezl každému, kdo o ně požádal.

Hammondy kolem sebe sdružují určité typy lidí, kteří ten zvuk milují a o své nástroje oddaně pečují. Často jde o vyložené kutily, takže ti často dorazí na scénu instrument, který je nějak upravený. Třeba má efektovou smyčku, nebo přidělané midi. V takových okamžicích pokaždé co nejpokorněji poprosím, aby mi všechny podobné vymoženosti povypínali a nechali jen to, co tam nutně musí být.

Zdroj: Youtube

Ona je to vlastně starožitnost. Rozhodně nejde o nic, co by bylo kdovíjak cool a trendy.
Dneska už to zase cool je. Digitálem se hammondky nedají nahradit, ačkoli v Japonsku je vyrábějí. Nicméně nástroje, na které hraju já, pocházejí třeba až z padesátých let. Člověk by mohl říct, že se zvuk elektrických varhan přežil, ale ono to tak není. Je to něco jako džíny. Tak bezvadný kus oblečení nikdy nemůže vyjít z módy.

Z umělé inteligence strach nemáš? Opravdu ten sound nelze nahradit něčím neživým?
Já se věnuju i spoustě jiných věcí: především produkci a moderní hudbě, popíku, chemičtějším zvukům. Ale hammondy na vymření nejsou. Jednak je docela komplikované se k nim vůbec dostat. Další věc je naučit se na ně hrát, ono je tam strašně moc hejblátek. Je to podobné jako s vinyly: dneska už zase strašně jedou, a přitom jednu dobu to byla mrtvá technologie. Dobré nápady se vracejí. Popravdě si myslím, že nás umělá inteligence tlačí do situace, kdy vydrží jen ti nejlepší. Je to nepříjemné, ale zrovna v umění nás to nutí vymýšlet nové cesty.

Slovenský zpěvák Peter Lipa nahrál své nové album v Louisianě
Jazzman Peter Lipa: New Orleans je město, které nezná víkendy

Jak se ve tvém oboru dosahuje jedinečnosti? Je to barvou, vynalézavostí?
Asi obojím. Konkrétně coby sideman v kapele Gregoryho Portera nemusím nutně vymýšlet něco nového. Ano, je dobré mít invenci, přicházet s novými zvuky. Ovšem, jak říká můj kamarád Roman Holý, který slyšel snad všechnu hudbu na světě, nic moc neotřelého dneska ani vymyslet nejde. Možná tě napadnou jiné kombinace nebo přístup, ale spíš je to tak, že už všechno známe. Což mě nijak zvlášť nedemotivuje, naopak mě tyhle retro momenty baví.

Ondřej Pivec má nový projekt Greatest Hits 4000.Ondřej Pivec má nový projekt Greatest Hits 4000.Zdroj: se svolením Romana France

Víme, čím se v běžné hudební skupině řídí jednotlivé nástroje. Nakolik se ale v Porterově kapele necháváš vést jeho hlasem a tím, co s ním dělá?
Téměř stoprocentně. Můj osobní názor zní, že jednou ze zásadní rolí doprovazeče je být na zpěvákovi přilepený. To neznamená hrát s ním pořád. Musíš přesně vědět, kudy do písně vpadnout a co se do které skladby hodí. Kdy mám frontmana popostrčit a kdy se sluší nechat ho být. Tyhle dovednosti se dají získat v podstatě jen tím, že to děláš hrozně dlouho.

Mě vytrénoval kostel a potom právě koncertování s Gregorym. Hraní s ním je jako konverzace. Je to jako jít s dámou na rande. Necháš ji zazářit, nebudeš se za každou cenu snažit sám udělat dojem. To by ti z té schůzky rychle utekla. Myslím, že jsem přišel na způsob, jak být v kapele slyšet, ale jen v místech, kam to patří. Pak jsou místa, kde jsem zticha nebo hraju podprahově – kdybych přestal, všiml by sis, že v té písni něco chybí, ale rozhodně tam nedominuju.

Hudebně si musíš vyjasnit hranice. Člen kapely by měl být na pódiu parťák a fajn společník. Souvisí to s emoční inteligencí a schopností načíst situaci. Když na sebe budeš strhávat pozornost, ostatní to otráví. Ale když se zase dlouho nijak neprojevíš, řeknou si, že jsi divný.

V New Yorku jsi ušel klasickou trasu přes klubové jam sessions s ostřílenými profíky, kde jsi byl páté kolo u vozu a dostával od nich sodu. Určitě jsi měl někdy sto chutí s tím seknout.
Samozřejmě. No ale nějak jsem to vydržel. Pomohlo mi, že jsem se nechtěl vrátit zpátky do Prahy a přiznat si, že se mi to nepovedlo.

Písničkář Pokáč přichází s novinkou Rodinné album.
Pokáč: Na nové desce jsem se posunul do pozice spokojeného a nevyspaného taťky

O novém albu své aktuální kapely Greatest Hits 4000 říkáš, že jsi na něm zúročil všechno, co ses zatím v Americe naučil. Jak bys ty poznatky shrnul?
Myslím, že mě New York naučil určité univerzalitě, pokud jde o hudební styly. Tam se bez ní neobejdeš, pokud se chceš uživit. Taky si od začátku dávám záležet na tom, abychom v naší skupině nehráli z not a všechno uměli zpaměti. Tím pádem na sebe můžeme být pořád napojeni, nalepeni očima. Každý kouká, co ten druhý udělá, a neexistuje chvíle, kdy bychom se navzájem nevnímali.

Mluvíš o univerzalitě. Ale v Čechách jsi možná chápán všestraněji než za oceánem. Aspoň tak soudím podle odlišnosti tvých domácích projektů, od spolupráce s raperem Orionem přes hraní s kapelou J.A.R. až po hostování na albu Vladimíra Mišíka.
Dřív to tak možná do jisté míry bylo, ale teď už se to mění. K mým posledním zakázkám pro jeden americký label patří příprava houseového singlu, který vyjde v únoru, a patnáctiminutová směs starých rockových písniček. Dveře mi sice ve Státech otevřely jazzové hammondy, ale teď jsem vděčný za to, že se můžu pohybovat ve všech možných stylech. Což je zábava – nikdy se nenudíš a neustále se musíš snažit porozumět, pokorně a upřímně, co dělá daný styl tím, čím je.

Čím jsi tedy v Americe zaujal a prorazil? Svou univerzálností, spolehlivostí, originalitou?
Zřejmě kombinací všeho, co jsi zmínil. Ze začátku jsem musel nedostatek zkušeností kompenzovat tím, že jsem byl po ruce, perfektně připravený, ochotný odehrát tříhodinový kšeft, bez odmlouvání a levně. Jeden čas jsem měl osm nebo devět kšeftů za týden. Vůbec nevím, jak jsem to zvládal, ale bylo potřeba vydělat si na nájem. Myslím, že mě to vyškolilo.

Stal se ti někdy takový zázrak jako jazzové legendě Janu Konopáskovi, kterému na poslední chvíli, když už v Americe vážně neměl do čeho píchnout, přistál na záznamníku vzkaz od Lionela Hamptona?
To byl přesně ten moment s Gregorym Porterem. Já jsem jsem měl v plánu s hraním regulérně seknout. Ze dvou důvodů: zaprvé jsem nedostával žádné dobré kšefty a zadruhé jsem měl pocit, že hraju mizerně. Firma Vintage Vibe z New Jersey hledala klávesové techniky – s tím, že by je zaučila. A já zcela vážně uvažoval o tom, že bych tu práci vzal.

Pro jistotu jsem ale zavolal svému výbornému kamarádovi a mentorovi, který mě v Americe učil. Týpek, co hrál snad úplně se všemi, třeba s Arethou Franklinovou předtím, než zemřela. Řekl jsem mu, že bych s ním potřeboval něco probrat. Zašli jsme na snídani, tam jsem to na něj vybalil a on mi povídá: „Fajn, chápu, nechci ti to rozmlouvat, ale ještě chvilku vydrž. Dej tomu pár měsíců.“ Čtrnáct dní nato zavolal Gregory Porter. Pak už jsem se nezastavil.

Michal Prokop
V textech mám raději obecnější pohledy na svět, říká Michal Prokop

Porter kdysi, pokud vím, pracoval v restauraci jako kuchař. Ten asi moc dobře ví, zač je toho loket. Přesto tě hodil rovnou do jámy lvové, respektive do londýnské Royal Albert Hall. A teď se ukaž!
Náš první společný kšeft. Bez zkoušky. Bylo to drsné. Podle mě si chtěl ověřit, kolik toho vydržím a jak se k tomu postavím. Kdybych to zvoral, myslím, že by to bylo moje poslední hraní. Víckrát by mi nezavolal.

V únoru spolu budete vystupovat v Carnegie Hall. Už podruhé. To je až nepříjemně velký sál.
My jsme za tu dobu, co účinkuju v jeho kapele, koncertovali v tak podivných a rozlehlých sálech, že nám to ani nepřijde. V Carnegie Hall tě oslovuje atmosféra. Sedíš v šatně, kde je na zdi podpis Franka Sinatry. Esprit (jiskra, šmrnc - pozn. red.) toho místa tě nakopne. Já měl naopak ze začátku nervy z hraní na menších místech, kde jsou diváci hrozně blízko a vidí ti pod ruce, takže se z ničeho nevylžeš. Toho jsem se naštěstí zbavil. Velké sály mám rád. Vlastně je to zvláštní, naturelem jsem introvert, takže by se dalo říct, že mi moc lidí nemůže dělat dobře. Ale velké publikum a velký zvuk mi z nějakého důvodu vyhovují.

Ondřej Pivec má nový projekt Greatest Hits 4000.Ondřej PivecZdroj: se svolením Romana FranceOndřej Pivec

Česko-americký klávesista a varhaník, skladatel, aranžér a producent.

Narodil se 4. března 1984 v Brně. Od ledna 2009 žije v New Yorku, od března 2019 je také občanem USA. Na české scéně vystupoval s jazzovou formací Ondřej Pivec Organic Quartet, nyní vede skupinu Greatest Hits 4000.

Ve Spojených státech koncertuje nejčastěji s kapelou Kennedy Administration a celosvětově pak s americkým soul-jazzovým zpěvákem Gregory Porterem. S ním také získal v roce 2017 cenu Grammy. Společně účinkovali v londýnské Royal Albert Hall, newyorské Carnegie Hall či na britském festivalu Glastonbury.

Ondřej Pivec prošel sérií soukromých lekcí u řady prestižních jazzových, soulových i gospelových varhaníků (Sam Yahel, Cory Henry, Joey DeFrancesco a další). Jako jednomu z mála bílých Evropanů se mu podařilo proniknout na gospelovou scénu – byl hudebním ředitelem několika afroamerických kostelů v Harlemu a dosud hrává na nedělních mších.

V letech 2006 a 2010 získal cenu Anděl v kategorii Jazz a Blues.

V České republice působí jako producent a studiový i koncertní spoluhráč mnoha populárních interpretů (Vladimír Mišík, Monkey Business, Vojta Dyk, Roman Holý).