Předchozí
1 z 2
Další

"Narozeniny beru jako záminku k setkávání – vždycky se u toho povídá, jí, pije, dávají se dárky, fotí se… Nemám tím na mysli žádné mejdany a juchání, to není nic pro mě. Upřednostňuju klidnou a příjemnou atmosféru," říká Dušan Vančura. „V tom setkávání ostatně pokračuju dosud, protože je potřeba s hosty, kteří se koncertů v Lucerně zúčastní, doladit jejich poměrně komplikované finále. Komplikované ve smyslu, že se všichni sejdeme na pódiu, kde si společně zazpíváme. Snad to dobře dopadne.

Na koncepci toho koncertu se chci zeptat – jaká tedy bude?
Chtěl jsem, aby to nebyl tentýž mustr, podle něhož se v Lucerně odehrály předešlé jubilejní koncerty Spirituál kvintetu. Takže jsem se snažil pozvat trošku jiné hosty, než jaké měl vloni v dubnu na svém koncertu k osmdesátinám Jiří Tichota. Bylo to, pravda, složitější, protože máme hodně společných přátel, ale nakonec se to, myslím, povedlo. Těmi hosty jsou samozřejmě Spirituál kvintet, dále Jarek Nohavica, Hana Maciuchová, František Nedvěd, Ivo Šmoldas, Allan Mikušek, Antikvartet, dirigent Oliver Dohnányi a pěvecký sbor Canticorum Iubilo. Ze všeho nejvíc mi jde o to, aby se na jevišti odehrálo něco unikátního, aby byli spokojeni jak účinkující, tak publikum. A samozřejmě i já sám, když už jde o můj výroční koncert. Zatím to k mé radosti vypadá, že je vše na dobré cestě.

Zpívat budou fakt všichni?
Snad se nám je podaří přemluvit, bylo by to hezké. Asi narazíme u Iva Šmoldase, který zpívat zásadně odmítá, ale věřím, že jej situace přinutí k něčemu mimořádnému, zřejmě k odvyprávění nějaké vtipné historky. Uvidíme, s čím přijde. Možná to teď ještě neví ani on sám.

Oproti původně plánovanému jednomu budou nakonec v Lucerně dva koncerty. To vám muselo udělat radost.
Velkou. Komu by neudělaly radost dvě vyprodané Lucerny? I když samozřejmě vím, co za tím je, že tahákem pro publikum je Spirituál kvintet jako takový. Ale fakt, že u toho budu, navíc v roli oslavence, mě naplňuje velkou radostí a nadějí. Tady se patří poděkovat panu producentovi Tomáši Ságlovi, že se uspořádání koncertu chopil.

Celkově vás musí přízeň posluchačů těšit, vždyť je stálá už několik desetiletí.
Osmapadesát let, od roku 1960, kdy Spirituál kvintet vznikl. Bylo by nevídané, kdybychom to „doklepali“ do šedesátky. Sice se na to tváříme trošku skepticky, přece už je na nás znát velká únava, ale co člověk ví?… Ale i kdyby na oslavu jubilea Spirituál kvintetu nedošlo, určitě prostřednictvím koncertů oslavíme desáté narozeniny vokálního souboru Antikvartet, v němž působím se svou ženou. Nepůjde samozřejmě o plné Lucerny, budou skromnější, ale oslavy budou, jak se patří.

Jak byste popsal vaše dnešní „spirituálovské“ publikum?
Velice snadno jde napříč věkem, což nás hrozně baví. Publikum, na které jsme byli zvyklí, zestárlo nebo vyzrálo s námi. Je nám věrné, navíc na naše koncerty přivádí mladší generace, děti a vnoučata, díky nimž máme stále pro koho hrát.

Asi se nedalo automaticky čekat, že přečkáte dobu, kdy se lámal politický systém…
Ano, mnozí tehdy říkali – komu budete po revoluci zpívat? Taky jsme z toho měli obavy, vypadalo to, že zpíváme jenom proti minulému režimu. Když ale skončil, ukázalo se, že naše písničky v sobě mají ještě něco jiného než protest. Že je náš repertoár pestrý, že se dá zpívat za každého systému a že si v něm každý najde to svoje, ať už je jakékoli profese a vyznání.

Váš kolega Jiří Tichota řekl, že jste k některým písním pociťovali averzi.
Myslím, že se to týkalo písničky Jednou budem dál. Na tu jsme byli alergičtí, protože si ji díky jejímu ušlechtilému cíli a naději do budoucna každý přivlastnil. Za komunismu jsme ji zpívali nejrůznějším lidem, bylo až neuvěřitelné, jak ji chtěli slyšet. V takových chvílích jsme si říkali: „Tihle si ji přece nemůžou přát! Vždyť už v jejím názvu je obsaženo, že to, co je teď, není dobré!“ Podobné to bylo s písní Až se k nám právo vrátí. Jednou nás oslovili svazáci, kteří pořádali nějaký svůj sjezd v Lucerně, abychom ji zazpívali. Cítili se, že mají morální právo na to, aby tam slova z ní zazněla. Neskutečné… Tím pádem jsme ji ale měli posvěcenou, legalizovanou. Kdekoli jsme ji pak hráli, a kolikrát na nás lidé koukali s povytaženým obočím, jsme se mohli bránit slovy, že si ji přece objednali svazáci.

Hodně jste se v takových situacích bavili?
Jistě, byli jsme tehdy trošku nerozvážní, zahrávali si s vlastním osudem a bavilo nás to. Stačí si představit, že zpíváte člověku něco do očí, ten jen zírá a nechápe, že je to proti němu. To je moc komická situace.

Řešili jste to šalamounsky spirituály jste vydávali za písně utlačovaných černochů a lidé vám to baštili.
K tomu se váže známá historka s písní Až se k nám právo vrátí. Cenzorům se její český obsah nezdál, žádali originál anglického textu, který byl samozřejmě naprosto jiný, mluvilo se v něm o Ježíšovi. A tak jsem celou noc seděl a psal anglický text na svůj český překlad, abych jim mohl druhý den předložit „originál“. To už na ně bylo moc, neměli na to co říct… Myslím, že jsem měl v tom anglickém textu spoustu chyb, ale u českých cenzorů se nepředpokládalo, že je objeví.

Spoléhali jste i na to, že neumějí číst mezi řádky, na rozdíl od mnoha vašich příznivců?
Asi bych jim křivdil, kdybych řekl, že byli snad hloupí nebo omezení. Možná, že mnozí z nich byli naopak chytří a oči zavírali úmyslně. Třeba nám taky drželi palce. Každý cenzor nemusel být nutně zastánce komunistického režimu a odpůrce Spirituál kvintetu. Dokládá to i fakt, že jsme dostávali z komunistických kruhů nejrůznější varovné dopisy, v nichž například stálo pozor, zítra tam a tam bude ten a ten… Až jsme se někdy divili.

Určitě při vás stálo i štěstí.
Velké, protože to někdy mohlo dopadnout špatně, dávno jsme mohli mít po zpívání. Ale jak jsem říkal, nemyslím, že by měl někdo intenzivní touhu Spirituál kvintet totálně zničit, rozdrtit, zakázat.

Přesto, vzpomínáte si na nějakou vypjatější situaci?
To je tak. Pokud se někdo rozzlobil, pozval si na kobereček Jiřího Tichotu. On odnášel nelibosti vrchnosti.

Pro kapelu jste napsal spoustu textů. Jak vám tahle činnost šla, jde?
Někdy hrozně těžce. Nejsem ten typ jako například Ivan Mládek, o němž říkají, že vyšel z domu, chodil po zahradě a za hodinu měl hotovou kompletní písničku hudbu i s textem. To zdaleka není můj případ. Já se trápím podstatně déle. Navíc na rozdíl od Ivana, který si může broukat melodii a rovnou do ní sázet slova, textuju až na hotovou hudbu. A to je strašně těžká profese.

Jste v tomto směru velký puntičkář?
Jsem, protože ctím jazyk. Musím mít pocit, že je text po češtinářské stránce dobrý. Častokrát musím spolknout to, že vím, že není dokonalý, že by to ještě něco chtělo, ale nevím, co. A jsem bezradný. Ale vyhodit je mi ho líto. Tak ho nechám, jak je. Časem si na něj zvyknu. A neřeším to, protože už mám třeba zase problémy s jinou písničkou.

Znamená to, že tvoříte průběžně, pořád?
Ano, naposled jsem se potýkal s textem písně pro blížící se Lucernu, jinak stále píšu pro Antikvartet. Navíc na mě Spirituál kvintet tlačí, že by potřeboval otextovat nějakou další písničku. Řekl jsem ale, že až po 18. únoru, protože teď nemám v hlavě žádný volný prostor.

Už víte, kam pro ni sáhnete?
Jistě, je jich spousta. Jenom jsem pořád línější, lépe řečeno se mi někdy nechce přidělávat si práci, protože jí jinak máme se ženou docela dost kolem baráku a na zahradách je stále co dělat. Říká se dům je hotov, hospodář mrtev. Jsem si vědom toho, že povinnost je životodárná síla.

Dětství jste prožil za války. V pořadu u Marka Ebena jste řekl, že to pro vás bylo zábavné, přitom jste se ale vystavoval nebezpečí. Co vás napadá, když na to teď myslíte?
Že kdyby to samé zažívaly naše děti, nevydýchal bych to. Opravdu jsme s kluky dělali nebezpečné věci, pohybovali se v místech s nevybuchlou municí, hráli si v zákopech, přes mosty jsme lezli zespodu, jako lenochodi, pod námi patnáct metrů řeka Dyje… Že si někdo rozbil hubu, zlomil ruku, vyrazil zub, jeden druhého pomalu zmrzačil, často třeba jenom zkrvavil, že se pila voda z kaluží, nebo se jedlo bez starosti jeden po druhém, bylo běžné. A všichni to přežili. Já si dokonce myslím, že je to druh vakcinace. Měřeno choulostivostí dnešní dětské generace je to samozřejmě něco nepředstavitelného. Mým rodičům se ale nikdy nic nedoneslo, sám jsem se nepřiznal. Umřeli a nevěděli, co všechno jsem zažil.

Že jsem tak smělá, jste jedináček?
Mám sestru, žije v Ledči nad Sázavou, je to inženýrka-strojařka, dnes už v důchodu. Občas mi vyčte, že o mně něco četla, ale o ní prý neřeknu nikdy nic. Tak teď jsem to napravil. Hudbě se nevěnuje, celý život preferovala sport.

Vy jste ale také sportovec.
Docela dobře jsem hrál tenis, dělal mi radost a taky jsem měl díky němu slušnou kondici, která mi, doufám, v dobrém slova smyslu poznamenala život.

A co vám v poslední době udělalo radost?
Svitla nám velká naděje v podobě Jiřího Drahoše, mimochodem zpívá ve sboru, který v Lucerně vystoupí. Už na začátku slíbil, že ať bude zvolený prezidentem, nebo ne, přijde. Takže budu mít neobyčejně významného hosta. Moc se na to těším.