"Narozeniny beru jako záminku k setkávání – vždycky se u toho povídá, jí, pije, dávají se dárky, fotí se… Nemám tím na mysli žádné mejdany a juchání, to není nic pro mě. Upřednostňuju klidnou a příjemnou atmosféru," říká Dušan Vančura. „V tom setkávání ostatně pokračuju dosud, protože je potřeba s hosty, kteří se koncertů v Lucerně zúčastní, doladit jejich poměrně komplikované finále. Komplikované ve smyslu, že se všichni sejdeme na pódiu, kde si společně zazpíváme. Snad to dobře dopadne.

Na koncepci toho koncertu se chci zeptat – jaká tedy bude?
Chtěl jsem, aby to nebyl tentýž mustr, podle něhož se v Lucerně odehrály předešlé jubilejní koncerty Spirituál kvintetu. Takže jsem se snažil pozvat trošku jiné hosty, než jaké měl vloni v dubnu na svém koncertu k osmdesátinám Jiří Tichota. Bylo to, pravda, složitější, protože máme hodně společných přátel, ale nakonec se to, myslím, povedlo. Těmi hosty jsou samozřejmě Spirituál kvintet, dále Jarek Nohavica, Hana Maciuchová, František Nedvěd, Ivo Šmoldas, Allan Mikušek, Antikvartet, dirigent Oliver Dohnányi a pěvecký sbor Canticorum Iubilo. Ze všeho nejvíc mi jde o to, aby se na jevišti odehrálo něco unikátního, aby byli spokojeni jak účinkující, tak publikum. A samozřejmě i já sám, když už jde o můj výroční koncert. Zatím to k mé radosti vypadá, že je vše na dobré cestě.

Zpívat budou fakt všichni?
Snad se nám je podaří přemluvit, bylo by to hezké. Asi narazíme u Iva Šmoldase, který zpívat zásadně odmítá, ale věřím, že jej situace přinutí k něčemu mimořádnému, zřejmě k odvyprávění nějaké vtipné historky. Uvidíme, s čím přijde. Možná to teď ještě neví ani on sám.

Oproti původně plánovanému jednomu budou nakonec v Lucerně dva koncerty. To vám muselo udělat radost.
Velkou. Komu by neudělaly radost dvě vyprodané Lucerny? I když samozřejmě vím, co za tím je, že tahákem pro publikum je Spirituál kvintet jako takový. Ale fakt, že u toho budu, navíc v roli oslavence, mě naplňuje velkou radostí a nadějí. Tady se patří poděkovat panu producentovi Tomáši Ságlovi, že se uspořádání koncertu chopil.

Celkově vás musí přízeň posluchačů těšit, vždyť je stálá už několik desetiletí.
Osmapadesát let, od roku 1960, kdy Spirituál kvintet vznikl. Bylo by nevídané, kdybychom to „doklepali“ do šedesátky. Sice se na to tváříme trošku skepticky, přece už je na nás znát velká únava, ale co člověk ví?… Ale i kdyby na oslavu jubilea Spirituál kvintetu nedošlo, určitě prostřednictvím koncertů oslavíme desáté narozeniny vokálního souboru Antikvartet, v němž působím se svou ženou. Nepůjde samozřejmě o plné Lucerny, budou skromnější, ale oslavy budou, jak se patří.

Jak byste popsal vaše dnešní „spirituálovské“ publikum?
Velice snadno jde napříč věkem, což nás hrozně baví. Publikum, na které jsme byli zvyklí, zestárlo nebo vyzrálo s námi. Je nám věrné, navíc na naše koncerty přivádí mladší generace, děti a vnoučata, díky nimž máme stále pro koho hrát.

Asi se nedalo automaticky čekat, že přečkáte dobu, kdy se lámal politický systém…
Ano, mnozí tehdy říkali – komu budete po revoluci zpívat? Taky jsme z toho měli obavy, vypadalo to, že zpíváme jenom proti minulému režimu. Když ale skončil, ukázalo se, že naše písničky v sobě mají ještě něco jiného než protest. Že je náš repertoár pestrý, že se dá zpívat za každého systému a že si v něm každý najde to svoje, ať už je jakékoli profese a vyznání.

Váš kolega Jiří Tichota řekl, že jste k některým písním pociťovali averzi.
Myslím, že se to týkalo písničky Jednou budem dál. Na tu jsme byli alergičtí, protože si ji díky jejímu ušlechtilému cíli a naději do budoucna každý přivlastnil. Za komunismu jsme ji zpívali nejrůznějším lidem, bylo až neuvěřitelné, jak ji chtěli slyšet. V takových chvílích jsme si říkali: „Tihle si ji přece nemůžou přát! Vždyť už v jejím názvu je obsaženo, že to, co je teď, není dobré!“ Podobné to bylo s písní Až se k nám právo vrátí. Jednou nás oslovili svazáci, kteří pořádali nějaký svůj sjezd v Lucerně, abychom ji zazpívali. Cítili se, že mají morální právo na to, aby tam slova z ní zazněla. Neskutečné… Tím pádem jsme ji ale měli posvěcenou, legalizovanou. Kdekoli jsme ji pak hráli, a kolikrát na nás lidé koukali s povytaženým obočím, jsme se mohli bránit slovy, že si ji přece objednali svazáci.

Hodně jste se v takových situacích bavili?
Jistě, byli jsme tehdy trošku nerozvážní, zahrávali si s vlastním osudem a bavilo nás to. Stačí si představit, že zpíváte člověku něco do očí, ten jen zírá a nechápe, že je to proti němu. To je moc komická situace.