Eláni totiž přišli s ojedinělým nápadem – nabídli fanouškům možnost stáhnout si zdarma jejich novou nahrávku, vypálit si ji na CD a pak si ho nechat podepsat na koncertě v rámci turné s programem The Best of Vol. 2. To se uskuteční 17. října v brněnské Kajot Areně, 22. října ve sportovní hale v pražských Holešovicích, 24. října v ČEZ Areně v Ostravě a 28. října v Bratislavě. „Je těžké dělat pětatřicet let muziku, koncerty a stále něčím překvapovat, protože lidé chtějí dostávat pořád něco specifického. Napadlo nás, že se v rámci turné vrátíme k tomu, co nás kdysi bavilo," předesílá klávesista a zpěvák Vašo Patejdl – společně s ním se rozhovoru účastnil Jano Baláž (zpěv, kytara). Jožo Ráž (zpěv, baskytara) se bohužel v tomtéž čase ocitl „v zajetí" jiného novináře.

Máte na mysli tříčlennou dechovou sekci, kterou jste si ke koncertům přizvali…

Patejdl: Ano, dechová sekce nás vždy inspirovala. Měli jsme například rádi kapelu Chicago, ale nikdy jsme se nedostali k tomu, abychom způsobem, jakým to dělala ona, aranžovali své písničky. Teď k tomu dozrál čas a my doufáme, že tím fanoušky zaujmeme. Sami si chceme na pódiu užít „jinou" atmosféru, rádi se v tomto směru vyřádíme.

Půjde tedy o největší novum vašeho turné?

Baláž: Vlastně ano.  Navíc v porovnání s předešlým programem The Best of, který se odehrál před dvěma lety, obměníme playlist, protože nechceme zvát lidi na něco, co už slyšeli.

Zmíněný playlist prý necháváte sestavit svými fanoušky.

Baláž: Určitou částí se budou na jeho vzniku podílet, stejně jako v případě minulého turné. Tehdy jsme dali posluchačům možnost vybrat prvních pět písniček, zbytek jsme dramaturgicky sestavili sami. Podobný systém tedy hodláme zopakovat.

Více než na samotné podobě plánovaných koncertů asi momentálně pracujete na novém materiálu, je to tak?

Vašo Patejdl.Patejdl: Ano, chystáme nové album, z něhož bychom chtěli některé věci na turné prezentovat. Momentálně představujeme nultý singl z něj, který se jmenuje Živých nás nedostanú – a to je právě ono „pirátské", že si jej lidé mohou legálně stahovat. O všechny peníze za nahrávky nás víceméně okradou ti, kteří z internetu stahují nelegálně, takže jim tímto krokem chceme vzkázat, že je máme na háku a rovnou jim naši písničku darujeme.

Jak vám to vlastní tvoření jde?

Patejdl: Stále se držím známého bonmotu Duka Ellingtona, který říkal, že nejlepší inspirace je termín, což je v našem případě konec srpna. Čím víc se k němu blížíme, tím víc doufám, že inspirace bude lepší a lepší. A že všechno zvládneme. Ostatně  jako vždycky. Po pravdě řečeno – je velmi náročné splnit požadavky fanoušků, kteří chtějí pořád to samé, ale jen aby to bylo nové! A udělat něco nového, aby to zároveň bylo to samé, nás zase někdy nemusí bavit. Takže hledáme cestičky, jak z tohoto kruhu ven a jak lidi nezklamat.

Pětatřicet let, to je kus života. Ohlížíte se při příležitosti jubilea kapely? Vzpomínáte na to, co bylo?

Baláž: Myslím si, že minulost je fajn, ale není třeba se jí zaobírat, na to jsou historici. Já osobně mám vždycky spíš zájem o to, co bude. Co bylo, stejně nezměním. Člověk si z toho může vzít akorát tak ponaučení při hledání nějaké nové cesty.

Patejdl: Já si vzpomínám na to, že coby mladý jsem si kdysi říkal, že až budu mít padesát, tak to bude konec světa. Že to zabalím a budu se věnovat něčemu jinému než hudbě. A vidíte, nestalo se tak. Letos s Jožo Rážem oslavíme šedesátku, což je pro mě ještě divnější – říkám si: „Ježíšmarjá, takový starý děda," Jenže se tak vůbec necítím! Myslím si proto, že člověk začne stárnout právě tehdy, když bilancuje, zamýšlí se nad minulostí. To se v mém případě neděje, stále žiju přítomností a budoucností. Pevně doufám, že mi to ještě několik desítek let vydrží.

O tom, jaké to je po šedesátce, vám Jano může říct…

Baláž: Když jsem slavil padesát, vymyslel jsem takové rčení, že do padesátky je to mladost a po padesátce je to starost, co s tou mladostí. A to je všechno.

Jak si vysvětlujete, že se vám podařilo udržet kapelu tolik let pohromadě, navíc nic neslevit z hudebních kvalit a těšit se z přízně posluchačů?

Patejdl: Samozřejmě, stává se, že vinou ponorkových nemocí skupina nepřežije. Nám se to nepřihodilo díky tomu, že jsme natolik rozumní, že mezi sebe netaháme a neřešíme věci, které by nás mohly rozdělit. Každý z nás má v životě jasno, víme, že spolu toho dokážeme víc než každý zvlášť. V tomto slova smyslu jsme ochotni podřídit se rozhodnutí většiny, protože jiný způsob není možný. Uvědomujeme si, že dělat v dnešní době v Česko-Slovensku muziku, je něco velmi odvážného. Většinou to bývá běh na velmi krátké tratě. Nám se to už ale nějaký čas daří, a chceme v tom proto pokračovat tak dlouho, dokud tím budeme sobě i fanouškům přinášet dobrou náladu.

Vzpomínat se vám nechce, ale přece jenom, co vás napadá, když dojde řeč na vaše vystoupení na Bratislavské lyře v roce 1979, jímž vaše profesionální dráha započala?

Patejdl: Tam s námi ještě Jano Baláž nehrál. Kapelu kromě mě a Joža Ráže tvořili Juraj Farkaš a Zdeno Baláž, Janův bratr. Už v roce 1968 jsme ještě jako školáci zkoušeli v kabinetě a spřádali sny o velké celosvětové slávě. Než jsme se dostali ke zmíněné Bratislavské lyře, uběhl určitý čas a je pravda, že nás to vystoupení nakoplo k profesionální dráze. Velmi cílevědomě jsme šli za tím, co jsme chtěli, a možná i právě to nám pomohlo, že jsme spolu vydrželi tak dlouho. I když dneska říkám, že nemám rád show typu SuperStar, které přinášejí jak vítězům, tak poraženým spíš zlo, v našem případě jsem rád, že existovala soutěž s názvem Bratislavská lyra. Byla totiž založená na jiné bázi – šlo o autorskou písničkovou soutěž, v níž mohl začínající interpret představit svoji tvorbu. My jsme v tom roce 1979 zaujali písní Bláznivé hry, za niž jsme získali cenu za nejlepší aranžmá, která do té doby neexistovala. Asi se neodvážili dát nám první, druhou, třetí cenu, tak si přímo na místě vymysleli novou.

Říkáte, že dnešní pěvecké soutěže vítězům i poraženým spíš přinášejí zlo. Rozveďte to…

Jano Baláž.Baláž: Taková soutěž není o tom, co s člověkem dál, ale co s ním teď. Byť ji i vyhraje, stává se záhy nezajímavým, protože nabíhá další ročník show a její tvůrci už směrují zraky k jiným talentům… To je úplně jiná filozofie, mentálně odlišný přístup k začínajícímu umělci, který se chudák snaží, trápí, maká na sobě, aby se prosadil, ale stejně mu pak v reálu – až na malé výjimky – nikdo nenabídne pomocnou ruku. Všechno je to prostě jen byznys pro média. A navíc, přijít s vlastním hudebním nápadem není v takové soutěži žádoucí. Takže ji spíš považuju, aniž bych ji chtěl nějak hodně znevážit, za karaoke, za napodobování někoho jiného.

Patejdl: Tím, že dramaturgie nedovolí soutěžícím zpívat vlastní písničky, v nich potlačuje jejich osobnost. V tom ale ani celý problém není, protože ty soutěže fungují, pár lidí z nich dobře profituje. Potíž spíš vidím v psychické stránce věci. Mladí zpěváci v podstatě podlehnou klamavé reklamě, která jim slibuje slávu. Ta ale trvá jen dotud, dokud to někomu vyhovuje. S vlastníkem licence podepíší smlouvu, která je zotročuje do té míry, že ačkoliv vyhrají, nemůžou si potom udělat to, co by chtěli. Po půlroce oné slávy se dostanou do totální deprese, protože už kolem sebe nemají fotografy ani stylisty, kteří jim vytvářeli image… Jsou to smutné konce.

Když se vrátíme k vám – pod vedením režiséra Jana Gogoly ml. vzniká filmový dokument o Jožu Rážovi s pracovním názvem Elán života a smrti. Kolem vaší kapely se prý pohybuje už čtvrtým rokem…

Baláž: Ano, Jan Gogola zachycuje Joža v nejrůznějších situacích. Nás potažmo taky, ať už jsme v šatně, nebo na pódiu…

A neotravuje vás to?

Patejdl: Mě strašně. Už to trvá opravdu docela dlouho.

Baláž: Já to beru jako součást našeho života.

Co je pro vás víc – živé vystupování, nebo samotné tvoření písní někde v ústraní?

Baláž: Je to padesát na padesát. Samotná tvorba nám přináší určité vzrušení, plynoucí z toho, co z nápadu vznikne, kam ho dokážeme posunout…  A koncert je spíš o emocích – užíváme si toho pocitu, kdy nám lidé tleskají, kdy si s námi zpívají. Tím nám vracejí veškerou energii, kterou do své práce vkládáme.