Album reflektuje téměř dvanáct let vašeho společného koncertování. Přináší hudbu Francouzů Clauda Debussyho, Maurice Ravela a českého skladatele Luboše Sluky. Jak jste se k této dramaturgii dopracovali?
K. E.: Právě těmi lety… Ravelův Náhrobek Couperinův, který je otiskem skladatelových vzpomínek na kamarády, o něž přišel v první světové válce, jsme nahráli na můj popud. Nesmírně tu skladbu miluju – její původní klavírní i pozdější orchestrální verzi. Je natolik komplexní a silná, že jsme ji prostě museli udělat.

Velmi odhodlaně, jak potvrdilo vydavatelství, jste se sama pustila do předělání klavírního partu pro harfu…
K. E.: Ano. A bylo to velmi frustrující, když jsem si musela přiznat, že mi to nejde, respektive, že bych mohla nějakým způsobem poškodit původní partituru. Oslovili jsme proto skladatele Otomara Kvěcha, který už pro mě a klavíristu Martina Kasíka fantasticky upravil Španělskou serenádu Isaaca Albénize, zda by se tohoto úkolu chopil. Myslím, že tak učinil rád, práci si užíval.

V. V.: Podle mého soudu byla šťastná volba přenechat ono přepracování na panu Kvěchovi – díky němu vznikl opus, jehož noty - vyjdou-li tiskem - budou zajímat harfisty a hobojisty minimálně v Americe, Asii, kde je silný pro-harfový trh a velmi pravděpodobně i v Evropě … Ravel i Debussy, jejichž skladby patří mezi to nejlepší v našem repertoáru, byli od začátku základními pilíři našeho společného alba.

Jak mezi ně zapadá tvorba Luboše Sluky?
V. V.: Kateřina je jeho dlouholetá kamarádka a já tuž teď vlastně taky… Pan Sluka přímo pro nás napsal skladbu Primavera, kterou jsme poprvé provedli v roce 2015 v Orlických horách v magickém prostředí malého venkovského kostela. Chtěli jsme ji mít i na albu, protože je relativně vděčná, nijak speciálně sofistikovaná. Z podstaty logiky věci tedy vyplynulo, že co se hudební estetiky týče – a říkám to trošku s nadsázkou –, není svou melodikou zas až tak vzdálena od Debussyho a Ravelovy tvorby.

Jaké to vlastně je, hrát skladby žijícího autora?
K. E.: Jak kdy. Záleží to na tom, jak a zda chce skladatel s interpretem spolupracovat, nakolik si nechá mluvit do práce. Ale zrovna u Luboše Sluky není žádný problém. Je z těch autorů, kteří vám řeknou: „Cokoliv si změňte, upravte, anebo mi hned na začátku řekněte, jak byste si to představovali."

V. V.: Jsou i případy, kdy je to přesně obráceně. Nic se nesmí upravit, musíte hrát skladbu tak, jak je. A to je teda docela zoufalé. Mám jednu takovou zkušenost z nedávné doby, ale i to patří k muzikantskému životu… Celkově vzato je na tom vzrušující právě to, že zatímco s Debussym už nemůžeme diskutovat o ničem, s panem Slukou máme možnost probrat de facto každou jednu notu a její význam. Pak můžeme mluvit o skutečné „autentické interpretaci" autorova díla. Řekl bych přímo k superautentické – ostatní je výklad interpreta na základě té či oné práce s hudebním textem. Mám na mysli např. interpretaci skladeb autorů vrcholného baroka, jako byli J. D. Zelenka nebo J. S. Bach.

A co samotné nahrávání, vše šlo ve studiu „od ruky"?
K. E.: Nahrávání považuju za určitý proces sebepoznání, skoro až psychoanalýzu. Aby bylo produktivní, musíte se povznést nad věc, a to je také umění. Čímž nechci říct, že si máte nějak ulevovat, naopak! Harfa je, jak známo, drnkací nástroj, tudíž občas zadrhnete nehtem o strunu, přehmátnete se, do toho sešlapujete pedály… Jeho mechanika je strašná věc, to vám řeknu. K tomu si představte mikrofony ve studiu, které jsou absolutně přecitlivělé, takže jakoukoli nepřesnost či nepatřičný zvuk zaznamenají. Kolikrát si myslím, že tohle přece lidé nevydrží poslouchat! Ale od toho je ve studiu režisér, v tomto případě Jiří Gemrot, aby vzniklé chyby vychytal. Na druhou stranu není pánbůh.

V. V.: Nahrávání bych přirovnal k ladění motoru Formule 1. Je v to něco velmi sofistikovaného a vy do toho potřebujete dát v danou chvíli maximum, nechcete skrze nějakou komplikaci „ztratit na obrátkách a výkonu". Ve studiu se tudíž potřebujete nacházet v optimální kondici – psychické i hráčské. Naše nahrávka by měla být „konzervou" toho všeho.

Zdroj: Youtube

Vzájemně na sebe musíte mimořádně „slyšet"…
V. V.: Jinak by to nešlo. Kateřina je velkorysá s elegantním projevem, jako žena je v hudbě emotivnější, zatímco já jsem svou „konstitucí" asi malinko dominantnější. V našem hudebním partnerství máme každý svou roli. Vzájemně se na sebe i po letech těšíme, vedeme spolu diskuze, a jestli si dáme po zkoušení společnou kávu, je jen na nás…

K. E.: Taky si někdy lezeme na nervy, to je jasné. Ale jinak jsme sehraná dvojice, zažili jsme toho spolu už hodně.

Vaše deska Impressions na mě působí skoro až relaxačně. Bylo to vašim záměrem?
V. V.: To je zajímavá a důležitá poznámka… V roce 2009 jsme s Kateřinou nahráli pro Supraphon naši první – ne vyloženě společnou – desku Risonanza, která by mohla mít přívlastek „splátka interpretů autorům". A album Impressions je pro naše publikum, potažmo i pro posluchače, kteří primárně na koncerty klasické hudby nechodí. Nabízí velmi křehkou a zároveň hypervirtuózní a možná i relaxační hudbu, což celou nahrávku ještě povyšuje.

K desce pojedete i koncerty – máte je rozložené na delší dobu…
V. V.: Ano, chceme jí bez nadsázky věnovat příštích pět deset let. Myslím, že je to správně. Čím déle bude její téma atraktivní pro kohokoliv, tím víc se mu budeme věnovat.
K. E.: Nové album je pro nás absolutní priorita, takže mu podřizujeme i další aktivity, které oba máme. Aktuálně jsme na počtu asi patnácti koncertů, které nás spolu počínaje 10. květnem letos čekají. Nějaké už máme ohlášené i na příští rok. Máme z toho velkou radost! Album Impressions musí žít především na koncertních pódiích.