Na nedostatek pracovních příležitostí si rozhodně nemůžete stěžovat. Máte za sebou řadu úspěšných projektů a spoustu práce do konce roku také ještě před sebou. Jaký byl pro vás rok 2017?

Rok 2017 by l pro mě hodně zajímavý a obzvlášť pestrý. Kromě koncertování se svými muzikanty jsem vystoupila například s Jihočeskou filharmonií s dirigentem Petrem Chromčákem v rámci Podblanického podzimu. Pár týdnů na to jsem natočila klip s rapperem jménem El Niňo. Byla jsem mile překvapená, když během krátké doby jsme měli na youtube přes 170 000 zhlédnutí. A aby ta škála byla opravdu široká, měla jsem tu čest zazpívat si s operním pěvcem Adamem Plachetkou, který vystupuje v Metropolitní Opeře v New Yorku, ve Státní Opeře Vídeň, v La Scale a na dalších světových operních scénách. Nepamatuji si, kdy jsem měla tak velkou trému. 

Dá se tomu věřit? Pokaždé působíte suverénním a naprosto klidným dojmem…

Věřte tomu! Šlo o novou píseň, přímý televizní přenos a samozřejmě žádný švindl na playback. Když zpívám sama a něco spletu, je to jen a jen moje ostuda. Představa, že bych pokazila vystoupení světové operní hvězdě, byla děsivá. Naštěstí vše dobře dopadlo, publikum reagovalo velmi hezky a já se budu brzy moci pochlubit, že s panem Plachetkou natočím Magické svítání i na jeho CD duetů.

Patříte k lidem, kteří stačí při své hlavní profesi hned na několik dalších činností. Jste nejenom uznávanou zpěvačkou, ale zejména v posledních letech i fotografkou, věnujete se práci v rozhlase a televizi i publikační činnosti. Není tak široký záběr zájmů přeci jenom na úkor vašeho zpívání? 

Kdepak. Zpívání je u mě stále na prvním místě. To ostatní dělám ve svém volném čase. Fotografování mě baví, dokonce jsem před nedávnem měla v zámecké galerii v Kladně už třiaosmdesátou výstavu v pořadí. Většinou vystavuji sama, občas s brněnskou fotografkou a mou sestřenicí v jedné osobě Helenou Štefanovou. Kladno se vymyká, protože s Helenou a se mnou, které vystavujeme fotoobrázky, vystavuje svoje jazzové kreslené fórky můj kapelník Vít Fiala a svými výtvarnými díly přispěl i legendární Jiří Suchý. Nedávno jsem vystavovala také ve Mšeně a ve Štětí nebo v Odolena Vodě. Mezitím sepisuji své paměti a je to fuška, už pomalu zapomínám…

Ve vašem případě, bez sebemenší nadsázky, platí označení Star. Pomyslela jste na začátku své kariéry, že se dostanete tak vysoko?

No, zní to hezky, ale já se za Star nepovažuji. Když jsem začínala, přála jsem si, aby mě to vydrželo alespoň dvacet let. Pak jsem po desítkách přidávala a teď, když již zpívám sedmapadesátou sezonu, tak mě ani ta šedesátka asi nebude stačit. Razila jsem vždy takové heslo: dokud budu mít zdravý hlas a nebudou mě muset na jeviště nosit, tak toho nenechám. V poslední době pomalu vynechávám to nošení na jeviště… A když se mě někdo ptá, jestli jsem uvažovala o tom, že bych třeba skončila, velmi drze odpovídám: proč já bych měla končit, když jsou tací, kteří ani neměli začít?

Když se za svou dosavadní kariérou ohlédnete, co pozitivního vám přinesla a naopak, čeho jste se kvůli ní musela vzdát?

Pokud člověk umí hospodařit s časem, pak se nemusí vzdávat ničeho. Já si troufám tvrdit, že jsem se to naučila, nebo lépe řečeno, život mě naučil. A takové ty řeči, že člověk nemá soukromí, že ho kdekdo pozná, chce s ním mluvit nebo se vyfotit a že to vadí, tak neberu. Vždyť v tom je přece uznání a určitá odměna!

Netajíte se svým kladným vztahem k našemu regionu, kde trávíte s manželem volné chvíle. Neuvažovala jste někdy o tom, přesídlit sem natrvalo?

Ale samozřejmě, že mě to napadlo. Taky jsme to vyzkoušeli. Jenže – ze stromů opadalo listí, bylo pošmourno, nad krajem se válely mlhy – no já to zkrátím. To byl úprk k ústřednímu topení! Od té doby o tom neuvažujeme.

Prozraďte, prosím, co na chalupě s manželem děláte. Zlí jazykové říkají, že už mu ani nevaříte!?

Už jsem o sobě slyšela ledacos včetně spousty výmyslů, ale v tomto případě mají zlí jazykové pravdu. Můj muž vaří opravdu skvěle, tak mu v kuchyni nepřekážím a na chalupě se věnuji fotografování a následnému upravování fotografií na počítači. Také připravuji na novou sezonu koncertní program se svoji kapelou a v parném létě si píšu boďáky k vánočním koncertům. Letos jsem pracovala i na novém albu, to budu točit v lednu příštího roku.

Před lety jste obdržela čestné občanství města Dubá. Čím jste si ho vysloužila?

„ Bude to asi tím, že jsme s mým kapelníkem Vítem Fialou založili v Dubé na Nedamově Mezinárodní jazzové dny. Abych to upřesnila, s tím nápadem přišel Vít a mě nastrčil k vyjednávání na městském úřadě jako známý obličej. A zabralo to! Letos jsme měli už 23. I Vít Fiala je zdejším Čestným občanem. Také pravidelně vystupujeme na Letních slavnostech v Dubé, ty moderuje Aleš Cibulka, kterému se spolu s Michalem Jagelkou rovněž zalíbilo v „našem kraji“.“

Nedá se přehlédnout fakt, že vypadáte skvěle a jste v dobré kondici. Předpokládám, že pro to musíte asi ledacos udělat. Není to kvůli tomu, abyste stačila na pódiu mladým umělcům, kterými se stále více obklopujete?

To víte, že pro to leccos dělám. V první řadě si nehuntuji tělo zbytečným cvičením, mám ráda své pohodlí. Ale nikdy ne na úkor vystoupení. Na jevišti se díky tomu, že dělám to, co mám ráda, cítím jako dvacítka. Do zákulisí pak nikdo nevidí! Tam jsem na svým… Z těch mladých nenápadně čerpám energii. Mimochodem tomu nejmladšímu „zajíčkovi“ je 16 let. Zpívám s ním od jeho dvanácti. Pořad mu říkám malý Tomášek a on už je to pomalu pan Ringel, který mě o velký kus přerostl. Moc pro mě znamenají občasná společná vystoupení s Vojtou Dykem a Matějem Ruppertem. Nezapomenutelnými jsou pro mě „fesťáky“, které jsem loni jezdila s punk rockovou kapelou Wohnout. Pomalu už přemýšlím o hostech galakoncertu, kterým chci oslavit 60. let na scéně. Kromě těch jmenovaných jsem pozvala i rappera El Niňa, slíbil, že se mnou rád vystoupí. Já jen dodala, jestli se teda dožiju…“

Je celkem známo, že vaše maminka nedávno oslavila 102 let. Dlouhověkost máte v rodě, brala byste takový věk? Jistě mate od matky recept jak na to…

Obávám se, že na to recept není. A jestli bych se chtěla dožít vysokého věku? Pokud bych mohla zpívat, proč ne? Otázkou ovšem je, jestli by se ještě našel někdo, kdo by si mě chtěl poslechnout.“

Když byste se měla dnes znova rozhodnout jakým směrem se vydat. Co by to bylo?

Vzala bych to přes kopírák. Pouze bych navíc chtěla umět řídit auto. V tomto životě se nenašla síla, která by mě naučila couvat. (Smích)