Trojnásobná držitelka Zlatého slavíka má i na prahu osmdesátky spoustu plánů v září pokřtí svou novou desku Pilarka 80 aneb Inventura těla, v říjnu bude hostem narozeninové oslavy Aleše Brichty v pražském Fóru Karlín, v lednu příštího roku pak vystoupí v pražské O2 areně po boku operní hvězdy Adama Plachetky.

„S Alešem se známe dlouho, oba slavíme narozeniny v jeden den, tedy 9. srpna, přičemž on je o dvacet let mladší. Hecujeme se spolu, kdo komu pošle dřív v SMS narozeninovou zdravici,“ usmívá se Eva Pilarová.

Potěšilo vás, že jste dostala pozvání mezi rockery do Fóra Karlín?
Velice. Rockery jsem vždyc- ky obdivovala, jejich muziku mám moc ráda. A protože jsem soudná, tak vím, že já na ni bohužel nemám… Aleš byl mým hostem, když jsem slavila padesát let na scéně, takže teď mu svou účastí na jeho narozeninovém koncertu splatím dluh. I když už je ve mně malá dušička, protože nevím, co si do Fóra Karlín připravím. Aby to bylo aspoň trochu vhodné pro jeho posluchače. Nechtěla bych je nudit.

S basbarytonistou Adamem Plachetkou jste se dali dohromady jak?
Váže se k tomu dobrá historka. Před pár lety se mě při rozhovoru pro jeden časopis zeptali, zda existuje někdo, s kým bych si chtěla ještě zazpívat že jsem ze své generace měla tu čest s Karlem Gottem, Waldou Matuškou, z té mladé s Vojtou Dykem či Matějem Ruppertem… Odpověděla jsem, že bych si přála zazpívat se světoznámým operním pěvcem Adamem Plachetkou, který ale nejspíš ani netuší, že nějaká Pilarka existuje.

Jaké bylo moje překvapení, když mi od něj přišel e-mail tou dobou zrovna účinkoval v Metropolitní opeře v New Yorku. Psal, že kamarádka jeho maminky si zmiňovaný rozhovor přečetla a že by ho zajímalo, zda jsem to skutečně řekla, jestli nešlo jen o bulvární blábol. Zůstala jsem jako opařená a hned jsme se domluvili na spolupráci. Trvalo to rok, než k tomu došlo. Šlo o živý televizní přenos ze zahajovacího koncertu festivalu Zlatá Praha. Měla jsem trému jako nikdy v životě. Bála jsem se, abych to nepokazila. No a do 02 areny se budu bát stejně tak, to je další představení na mrtvici.

Nedávno jste nahrála novou desku, kterou posluchačům nabídnete už v září. Co na ní najdou?
K jejímu nahrávání jsem přizvala muže, jako v případě mého minulého alba. Vždycky jsem raději kamarádila s klukama, jsem zvyklá mít kolem sebe celý život spíše muzikanty než muzikantky. V jednom duetu zazní hlas Dana Nekonečného, jehož záznam autoři využili až po jeho smrti letos v březnu.

Další písničku si se mnou zazpíval můj fyzioterapeut Patrik Grossman. Přestože je typem člověka, u něhož bych spíše čekala, že ji někomu šlehne, ukázalo se, že má ruce jako z hedvábí. Jednoho dne si začal zpívat, zatímco mě masáž bolela. Tak jsem ho vyzvala, ať si se mnou zazpívá duet, a uvidíme, kdo bude mít navrch. Ve studiu se toho zhostil velmi dobře.

Jak se vlastně cítíte?
Dobře, jen nebýt toho mého loňského pádu, po němž jsem utrpěla několik zlomenin. Kvůli němu teď chodím s hůlkou, kterou do říjnového koncertu s Alešem Brichtou jistě neodložím, ale do O2 areny s Adamem Plachetkou bych už chtěla. Jinak se ale nad svým věkem nijak nehroutím, nepřemýšlím o tom. Mám maminku, které je 104.

Máte dlouhověkost v rodině?
Jak se to vezme můj tatínek zemřel v 79 letech. O své rodiče přišel, když mu bylo dvanáct. Ale zase rodiče maminky se dožili 84 let, což bylo na tehdejší dobu hodně. Já si to tak opravdu neberu heleďte se, můj manžel je o třináct let mladší než já, takže to jsou samé srandičky, dobrá nálada. Co víc si můžu přát? Nefňukám, nenaříkám, jsem v pohodě.

Nutí vás aspoň vaše narozeniny k životní rekapitulaci?
Ani ne, prožila jsem toho hodně krásné, ale i hodně špatné věci. Snažím se na ně nemyslet, protože to stejně k ničemu není. Spíš si kolikrát říkám, že třeba ještě něco pěkného přijde.

Přece jen, které období pro vás bylo umělecky nejzajímavější?
Těžko říct. Velice ráda vzpomínám na šedesátá léta na Semafor, na Rokoko, na kolegy, se kterými jsem se tam potkala a s nimiž jsem nazpívala několik hezkých duetů jako Amfora, lexikon a preparát s Naďou Urbánkovou, Sup a žluva s Jiřím Suchým, Ach, ta láska nebeská či Tam za vodou v rákosí s Waldema- rem Matuškou nebo Je nebezpečné dotýkat se hvězd s Karlem Gottem.

Naopak nerada myslím na dobu, kdy jsem nesměla za hranice. Pak se po roce 1989 zase všechno obrátilo a já si plnila umělecko-cestovatelské sny. Několikrát jsem zpívala krajanům ve Spojených státech naposled jsem tam byla loni v březnu, kdy mě tam pozvali na česko-slovenský ples. Myslela jsem si, že půjde o nóbl akci, ale lidi tam řvali jako na fesťáku. Tak to mě hodně bavilo. Hned jsem si připadala mladší.

A stále i fotíte?
Ano, chystala jsem se nafotit sérii snímků z pražských zákoutí, než budou stromy obalené listím, bohužel se mi ale stal ten úraz. Takže musím počkat, až to listí zase opadá ono je totiž víc vidět. Pár nových obrázků jsem si přivezla i z New Yorku, ale ještě jsem je nezpracovala. Určitě je chci lidem ukázat v rámci výstavy.