Proč tedy název Grande finale, který by mohl vyvolat zdání o konci vaší kariéry?
Napadl mě velice spontánně. Vzpomněla jsem si na Koncerty hvězd a potažmo na pana Jana Nekolu, který je pořádal. V závěru každého z nich, ať už se konal v kterémkoli městě, pan Nekola přišel a řekl: „Dámy a pánové. Teď teprve začne Grande finale!“ Takže je to taková moje vzpomínka na něco strašně krásného, u čeho jsem mohla být.

Když se připravujete na velký koncert, jako je právě ten v O2 areně, máte z toho vždy jen radost? Nebo vás přepadají i obavy?
V první řadě mám obrovskou radost, že si něco takového můžu zrealizovat, ale samozřejmě jsou tam i pochybnosti. Kladu si otázky jako: „Co když jsem si vybrala špatný repertoár a lidem se nebude líbit tak jako mně?“ Na večer v 02 areně se intenzivně připravuju, pořád dokola driluju anglické texty, už se mi o nich i zdá. Ale vím ze zkušeností, které jsem za svou pěveckou kariéru pobrala, že na spoustu věcí stejně zapomenu. To je úplně normální.

FRANTIŠEK JANEČEK: Legendární producent měl oko na talenty:

František Janeček (vlevo) objevil například Sagvana Tofiho
František Janeček měl oko na talenty, Michalu Davidovi svým nápadem změnil život

Jak tedy bude váš repertoár vypadat?
Vybrala jsem popoperní písně, z nichž pozvolna přejdu do rockové linky. Zazní například krásná věc, kterou zpíval Luciano Pavarotti. Je nepředstavitelně těžká, hlavně pro ženu, ale učím se ji a dám ji. Zazní i píseň od jisté české zpěvačky, které si nesmírně vážím a která byla v mých pěveckých začátcích. Její jméno ale prozrazovat nebudu, chci si pro koncert uchovat pár tajemství. Z dílny zahraničních rockových umělců zazpívám především songy mých milovaných Queen, potažmo zpěváka Freddieho Mercuryho, nebo například skupiny Nightwish. Rozhodně nečekejte žádné klasické árie. Myslím si, že k žánru, který budu v O2 areně uvádět, se absolutně nehodí. Bylo by ode mne nevkusné je do programu propašovávat. Na árie si posluchači budou muset přijít na nějaký můj jiný koncert, třeba do Národního divadla nebo do Rudolfina.

Ráda si kladete vysoké cíle?
Celý život. Jsem typ člověka, který rád chodí do velkého rizika. Ale nějaký pud sebezáchovy tam vždycky je. Nikdy nebudu bruslit na tenkém ledě, to rozhodně ne.

Odzpívat tak žánrově rozkročený program musí být pro jednu zpěvačku obrovská porce práce. Jak jste na to šla, abyste při jeho koncipování dospěla k nějakému kompromisu?
Je to o tom, že každá píseň má jiný rozsah, jiný typ tvoření frází a nasazení hlasu, takže si vše musíte jasně nastavit a promýšlet, abyste každému stylu dala to, co chtějí diváci slyšet. Samozřejmě, nebudu si hrát na rockerku, protože nejsem čistokrevná rocková zpěvačka. Všichni mě znají coby operní pěvkyni, která zpívala Libuši, Kostelničku z Její pastorkyně… Nemůžu tohle všechno odhodit a napodobovat vynikající rockové interpretky. Ale můžu se pokusit o nějaký jiný styl hlasu, maličko jej obměnit. A to je právě to těžké, že se třeba v jedné písni snažím zpívat rockovým způsobem, ale v závěru přejdu do belcanta. Na to musíte mít obrovskou disciplínu a musíte si věřit, že to v daný okamžik dokážete. Takže tohle mě i v tomto věku strašlivě baví.

Eva Urbanová a Karel Gott zazpívali v roce 2010 v Lucerně píseň Hej páni konšelé:

Zdroj: Youtube

Avizovaný večer se bude točit jen kolem vás, ale v O2 areně jste už samozřejmě vystupovala. Můžete zavzpomínat na koncert, kdy jste tam byla hostem Plácida Dominga?
Naše pracovní přátelství vzniklo v roce 2007, kdy jsem zpívala Kostelničku v opeře v Los Angeles, které Plácido Domingo šéfoval. Chodil tehdy na zkoušky, prostě jsme se potkávali každý den, hovořili spolu… A když pak přijel do Prahy, byla jsem velice poctěna, že mě přizval ke svému vystoupení a že jsem si s ním mohla zazpívat krásný duet z Veselé vdovy, který jsem se naučila jenom kvůli němu. Byl to krásný zážitek. O2 arenu mám ale spojenou především s jejím otevřením, kdy jsem tam vystupovala se symfonickým orchestrem a pak jsem si zazpívala s Petrem Kolářem We are the Champions. Bylo to úžasné! No a teď si tedy splním sen, že budu mít v O2 areně samostatný koncert. Kdo by takovou nabídku nepřijal? Jen doufám, že moje rozhodnutí je správné a že společně s posluchači zažijeme krásný večer.

Líbí se vám označení „operní diva se srdcem rockerky“? Přijímáte to?
Myslím, že mě to naprosto přesně vystihuje. Rockerka budu až do smrti, protože rocková hudba byla moje první láska. A na tu se nezapomíná. Ta vás provází celým životem.

ROZHOVOR: Janáčka si ještě musím nastudovat, říká banjista Béla Fleck:

Fenomenální banjista Béla Fleck přijíždí do Prahy
Janáčka si ještě musím nastudovat, říká legendární banjista Béla Fleck

Ráda vás vídám i v pražské RockOpeře, divadle nejen pro rockery, které u nás asi nemá obdobu. Jak ho vnímáte vy?
Myslím, že nemá obdobu ani v Evropě. Kdyby ano, zřejmě bych o tom něco věděla. Byla jsem už při jejím prvním představení, hudebně-dramatickém projektu Antigona, který měl světovou koncertní premiéru v roce 2006 a divadelní premiéru v roce 2008. Nabídce skladatele a producenta Milana Steigerwalda, který za RockOperou stojí, nešlo odolat. Tehdy jsme ještě Antigonu hráli v pražském Kongresovém centru. Až později našla RockOpera zázemí v pražských Holešovicích. Dá se tedy říct, že jsem s ní spojená od první premiéry. Pravda, pak jsem tam měla dlouho pauzu, protože jsem byla pracovně zaneprázdněná, ale nedávno jsme nastudovali rockovou operu Trója. A uvidíme, možná přijde ještě něco dalšího. Mimochodem právě kolega z RockOpery, Honza Toužimský z Arakainu, bude jedním z mých hostů v O2 areně.

Eva Urbanová. Generální zkouška na Festival filharmonie na Andrově stadionu v Olomouci, 8. června 2023Eva Urbanová. Generální zkouška na Festival filharmonie na Andrově stadionu v Olomouci, 8. června 2023Zdroj: Petr Pelíšek

Letos slavíme Rok české hudby, který je připomínkou dvoustého výročí narození zakladatele české národní hudby Bedřicha Smetany. Jak je z pohledu umělkyně, která zpívala na mnoha prestižních jevištích, česká hudba v zahraniční vnímaná?
Naprosto úžasně. Smetana se hraje po celém světě, s velkými ovacemi bývají přijímána i díla Leoše Janáčka a samozřejmě Antonína Dvořáka. Česká hudba zaujímá v té světové obrovské místo. Jsem přesvědčená, že i velká tělesa, symfonické orchestry, si velice cení toho, když mohou hrát české autory. Zažila jsem překrásné koncerty třeba v rámci festivalu v Edinburghu, kde tamní umělci koncertně nastudovali Libuši od Bedřicha Smetany. A byla neskutečně krásně přijata. Stejně tak posluchači ocenili, když jsem na zmiňovaném festivalu zpívala oratorium Svatá Ludmila od Antonína Dvořáka. Nebo Janáčkova Glagolská mše – tu ať zazpívám kdekoli na světě, neberou ovace konce. Úplně mě dostalo, když jsme s panem dirigentem Zdeňkem Mácalem dělali kantátu Svatební košile Antonína Dvořáka na text balady Karla Jaromíra Erbena. Zpívala jsem ji ve Španělsku, pak v Brazílii za doprovodu tamního orchestru. A můžu vám říct, že lidé ze sboru, byť to nebyli Češi, ji zpívali s takovým nasazením, až z toho běhal mráz po zádech.

Mezi vaše stěžejní role patří už vzpomínaná Kostelnička z Janáčkovy opery Její pastorkyňa, za niž jste v letech 1997 a 2005 získala cenu Thálie. S ní jste už asi tak trochu srostla, ne?
Je to tak. Ráda mám i Cizí kněžnu z Rusalky. Když jsem ji zpívala v Paříži, v londýnské Covent Garden či v newyorské Metropolitní opeře, přičemž Rusalku zpívala Renée Fleming, potlesk nebral konce. Rusalka je jednoznačně nejsvětovější kus, který Antonín Dvořák napsal. Podle mě je ale největší českou skladatelskou operní star Leoš Janáček – jeho díla Její pastorkyňa, Káťa Kabanová či Z mrtvého domu, ač jde v tomto případě o ponurý námět, jsou naprosto mimořádná.

NEPŘEHLÉDNĚTE: V únoru to bude už rok od chvíle, kdy překročil sedmdesátku. Jiří Dědeček proto může bilancovat:

Písničkář a básník Jiří Dědeček bilancuje souborným vydáním své poezie
Písničkář a basník Jiří Dědeček: Ze všeho nejvíc se bojím žvanění

Zpíváte si denně, abyste udržovala hlas v kondici?
Teď před koncertem v O2 areně ano, hlavně driluju ty anglické texty, které mi dávají zabrat. Nemusím ale zpívat hodiny, stačí se jen trošku rozezpívat, abych se udržela v hlasové kondici.

A jak se na to tváří vaši papoušci?
Jsou dny, kdy mám pracovní povinnosti, a to pak musím vstávat třeba i v pět ráno, abych pustila z klece Rozárku a přivítala se s ní. Vždycky mi zobákem ožužlá ucho, povíská mi vlasy, já ji pak taky podrbu na hlavě, ona zavře oči, načepýří se, prostě zažívá delirium tremens. Tenhle rituál s ní musím provést, když ještě nejsem učesaná a mám na sobě domácí tričko, protože když k ní přijdu nalíčená, učesaná, tak mě nenávidí a mlátí zobákem do klece. Jako by mi chtěla říct: „Už zase někam jedeš, lezeš mi na nervy.“ A to by mě teda i kousla. Druhému papouškovi Pepíčkovi to nevadí. Je to typický chlap. Ten jakoukoli proměnu mé vizáže neřeší, není agresivní jako Rozárka.

Papoušci jsou vaše celoživotní záliba?
Ano, už jako puberťačka jsem měla doma andulky a korely. Ale nesmím zapomenout ani na moji největší parťačku, což je Brita, fenka německého ovčáka. Jakmile otevřu jakékoli okno v mém domě, v tu ránu stojí pod ním nebo u dveří. Je to můj plyšový miláček.