Co říkáte takovému úspěchu umělců ze severní Moravy?

Je to zajímavá náhoda. Těší mě, že si členové akademie kromě mě všimli i dalších mladých hudebníků – ať už Tomáše Kluse, který ve svých písních potvrzuje, že je mistrem slova, tak kapely Charlie Straight, již považuju za českou verzi britských Coldplay.

Má pro vás Anděl větší cenu než Slavík?

Slavíky mám doma už dva, bronzové. A mám z nich velkou radost, protože jsem je dostala díky přízni diváků. Anděl je ale od odborníků, kteří fungují v hudební branži už nějakou dobu – jako textaři či skladatelé. A že si moji desku Virtuální poslechli a dokonce ocenili, jak na ní zpívám, je pro mě momentálně asi tou největší poctou.

Co máte v nejbližší době v plánu?

Hodlám si svůj úspěch pořádně užít, zapiju jej džusem, čím jiným. Pojedu domů, převleču se z černého a budu ten „polský smutek“ – který jsme v sobotu během ceremoniálu uctili minutou ticha – prožívat vnitřně. Z nejbližších plánů můžu prozradit, že se chystám natočit v Polsku desku a pak odehrát několik koncertů na našich letních festivalech. A taky se musím učit, aby bylo vysvědčení trošku k světu.

Všimla jsem si, že vás na Andělech doprovázela početná polská klaka…

V Polsku mám asi víc posluchačů než v Česku, všichni, co jsou se mnou, jsou členy mého polského fanclubu. Mimochodem, už za týden tam jedu na další slavnost – díky svému působení na polské scéně jsem nominovaná na tamní hudební ceny.