Ve čtvrtek 10. listopadu by se měl uskutečnit výjimečný koncert v pražské O2 areně, kde bude mít nejlepší česká kapela k ruce téměř padesátičlenný symfonický orchestr a pěvecký sbor. Ale už 20. října se koná vystoupení na zimním stadionu v Bratislavě, 26. října Lucie navštíví Pardubice a 5. listopadu zavítá do Brna. Nejen na to přišla řeč během interview se slavnou čtveřicí. Pár posledních ostrých riffů z písničky Krev a R’n’R… A pánové, příjemně utahaní spoustou hodin kvalitní muziky, si sedají k pohodovému povídání.

Máte za sebou úspěšné turné Chci zas… a rovnou jste vyrazili na další šňůru Lucie v opeře 2022 se symfonickým orchestrem a sborem. Vnímáte ten strašný hlad lidí po muzice? A jste vy sami po těch covidových letech jako muzikanti vyprahlí?
P.B.CH.: Zdá se mi, že od chvíle, co se zase smí hrát, si všichni muzikanti ohromně váží toho, že můžou stát na pódiu. Covid nás donutil čekat, takže je to skvělý pocit. Ale apeluju na naše příznivce, aby neváhali a pokusili se nás teď na podzim zastihnout. Příští rok nás totiž možná neuvidí, protože si asi dáme pauzu od veřejného vystupování. Lidi, jestli na nás chcete jít, máte letos jedinečnou možnost: noblesní koncerty skupiny Lucie v opeře!

Zpěvačka, skladatelka a držitelka ceny Anděl v kategorii Objev roku - Kateřina Marie Tichá
Kateřina Marie Tichá: S Bandjeez už existujeme jako jedno těleso

Nejsou ty nucené i dobrovolné pauzy pro kapelu problém?
P.B.CH.: My jsme naopak dost dlouho žádné pauzy nedělali. Sypali jsme jedno turné za druhým, vloni i letos v létě. Teď navazujeme podzimními koncerty, což je na kapelu tohoto kalibru celkem nevšední.
ROBERT KODYM: V roce 2020 jsme nehráli vůbec, což bylo zlý. Ale další rok jsme zase vyrazili na letní, já říkám covidové turné Dotkni se Lucie, kdy jsme vzhledem k omezením byli lidem blíž, v menších prostorech. Letos jsme si tyhle zvláštní akce pod názvem Chci zas… zopakovali. Mimochodem, kdyby se spočítalo, kolik jsme v letech 2021 a 2022 průměrně odehráli koncertů, tak by nám možná vyšel nejvyšší počet vystoupení Lucie od roku 1991.

Takže nemusíte pořád naskakovat do jedoucího vlaku? Není pro vás každá nová šňůra těžší?
P.B.CH.: Naopak bych řekl, že je to čím dál jednodušší. Je pravda, že když se nehraje dva tři roky, leccos se pozapomene. Ale hudební paměť mi – musím to zaklepat – zatím celkem slouží. A klukům taky. David si pamatuje texty, ví, co kde hrát, já se taky hned chytám a ostatní totéž.
ROBERT KODYM: Stačí, když si trochu zazkoušíme, a je to zpátky. Dokonce i když jsme se v roce 2012 sešli na zkoušce po opravdu hrozně dlouhé době, okamžitě nám to v hlavách zase sepnulo.

Cítíte s věkem větší zodpovědnost?
ROBERT KODYM: Samozřejmě, že by člověk nějakou zodpovědnost měl mít. Ale čím víc si to bude říkat, tím spíš mu hrozí, že ho ten tlak a stres semele. Než být na pódiu vyklepanej, je v určitou chvíli lepší říct si: Kašlu na to, hrajem!

Před dvanácti lety jsme se báli, že už žádná Lucie nebude, že jste se nadobro rozhádali. A teď vám to zase tak šlape. Co jste se sebou provedli? Používáte navzájem nějaké strategie, nebo už si neděláte věci, co jste si dělávali?
MICHAL DVOŘÁK: O tomhle jsme se mezi sebou bavili snad tisíckrát. Pokaždé, když lidi společně něco tvoří, dochází k výměně a konfrontaci názorů. Takže kdykoli jsme se v Lucii kvůli něčemu chytili, říkal jsem klukům: „Vzpomeňte si, že všechny naše hádky jsou jen o tom, že chceme muziku dělat co nejlíp. Akorát si tu cestu k nejlepšímu výsledku představujeme každý trochu jinak. My jsme se fakt většinou nepřeli o ničem jiném. Nikdy nešlo o zásadní rozbroje. Vždyť my jsme toho spolu tolik prožili! To se mi už nepodaří zažít s nikým dalším.
P.B.CH.: Vezmi si naši písničku Troubit na trumpety by se nám líbilo. „Máme se rádi, nemáme se rádi. Budem se mít rádi, nebudem se mít rádi…“ Jasně že se v ní zpívá o vztahu mezi mužem a ženou. Ale já si vždycky, když ji hrajeme, říkám, jestli taky není trošku o nás. V kapele to funguje stejně jako v životě. A možná, že jak jsme starší, už ty kolize ani tolik nevyhledáváme. Na rozdíl od dřívějška, kdy si všichni mysleli, že mají jen oni tu svou pravdu.
DAVID KOLLER: Tak dneska má v téhle kapele pravdu opravdu každej.
MICHAL DVOŘÁK: Nejen to! Má ji tak jistě, že je vážně nezlomná. No a čtyři pravdy…
DAVID KOLLER: Čtyři pravdy stačí, drahoušku! A máme titulek.

Skupina Lucie vyráží na podzimní turné.Zdroj: Marek Musil

Dnes přicházíte do Lucie každý ze svých úplně odlišných světů. Robert má zámeček v Bečvárech, David útočiště v Mikulově, Michal se věnuje multimediálním projektům… Jak vás ty světy nabíjejí, co si z nich do skupiny odnášíte?
ROBERT KODYM: U mě se to pojí jedno s druhým. Jako kluk jsem byl dost velký knihomol. A někdy v šestnácti letech jsem strašně rád chodil do Městské knihovny, kde za bolševika dostávali vždycky jeden výtisk hudebního časopisu New Musical Express a jeden výtisk Melody Makeru. Nadšeně jsem ty magazíny louskal, abych věděl, co se děje na Západě. A pamatuju si, jak jsem v jednom z nich našel rozhovor s Georgem Harrisonem. V tom článku ukazoval Harrison reportérům svoje viktoriánské sídlo Friar Park, které vypadalo jako nějaký zámek. A já jsem si pomyslel: Aha, takhle to mají ti rockeři ve svobodném světě zařízené! Líbila se mi i určitá stylizace britských kapel do renesančního slohu – například Rolling Stones. Takže když jsem kolem roku 2000 objevil zchátralý zámek v Bečvárech, rozhodl jsem se, že ho zkusím zachránit. Opravili jsme ho… A ten cvaklej rocker s elektrickou kytarou se tam hodí. Někam si zaleze a vymýšlí melodie pod vlivem místního genia loci. Do obrazu rockového muzikanta to docela pěkně zapadá.
DAVID KOLLER: Já přijíždím do Mikulova a mám pocit, že jsem na dovolené. Sjedu z poslední dálnice, a najednou se přede mnou objeví Pálava – ty čtyři kopečky a hrad. Cítím, že mě opouští všechen stres, který jsem měl v Praze. Otevírám okýnko, protože na jižní Moravě je vždycky tepleji. Ještě jsem ani nedojel a už volám Pepovi Hrdlovi, jestli nepůjdeme na pohárek. Mikulov na mě působí blahodárně.
MICHAL DVOŘÁK: Mě nabíjí to, že můžu dělat i něco jiného než s Lucií. Ale nejvíc mě nabíjí, když se do kapely vracím. Takový bigboš a takové energetické bouře jinde nezažiju. Baví mě tvořit rukama, jeden čas jsem měl dokonce v Praze s kamarádem pronajatý výtvarný a sochařský ateliér. Zároveň jsem si tam postavil i studio, což bylo ideální, protože jsem ty světy mohl kdykoli střídat. Nakonec jsem se rozhodl výtvarné umění a muziku spojit – vznikl projekt iMucha, sbírka v pohybu, která je k vidění v Obecním domě. Dělám tedy vlastně pořád něco podobného, jen s jinými lidmi. V každém případě je vždycky super být s někým, kdo tě inspiruje a obohatí. Obecně radši vytvářím věci společně s dalšími osobami než sám. Ale návrat do skupiny je vždycky zábavnější.
P.B.CH.: Já bych jen s dovolením připomněl, že ono to má svůj rub i líc. Třeba tuhle jsem celou sobotu a neděli opravoval čističku odpadních vod. Víš, co to znamená: to je v podstatě práce se sračkama, musíš to otevřít a normálně se nad tím hrabat. Ale ono je občas dobrý jít až na dřeň. Člověk aspoň zjistí, že život není peříčko a že existuje i něco jinýho než svět hudebních hvězd. Konečně i ten pocit, že umím sám něco opravit, je k nezaplacení. Já jsem zažil dva dny usilovné práce, kdy jsem nejdřív odpojil plovák, načež jsem zjistil, že plovákem to není. Ani stykačem…
DAVID KOLLER: Stykač, jo? Ty ses připravil!
P.B.CH.: No, a nakonec to bylo dmychadlem.
MICHAL DVOŘÁK: A já jsem to tušil!
P.B.CH.: Ale i tohle mě nabíjí. Odjedu domů, smeju ze sebe tu špínu a říkám si: Paráda, zítra jdu na zkoušku s Lucií!

Jen se to musí hlídat, aby se z rockera nestal chalupář a zahradník.
DAVID KOLLER: Nedávno jsme měli na Moravě vinobraní. Přišla slečna s dvanácti kamarády, za čtyři hodiny jsme postříhali celý vinohrad. Pak se to nechalo den na šlupkách a potom se to jelo k ní do Dunajovic vylisovat. Měl jsem pocit, že jsem něco udělal.
P.B.CH.: To je přesně ono. Muzikantům chybí ten fakt, že je tvoje práce hned vidět. Potřebujeme vědět, že máme něco za sebou. I kdybychom jen posekali trávu. Proto dělá Sting ten svůj olivový olej.
DAVID KOLLER: Jon Bon Jovi vyrábí růžové víno.

Frontman skupiny Vltava Robert Nebřenský
Herectví ke mně patří stejně jako hudba, říká frontman skupiny Vltava Nebřenský

A Bob Dylan pálí whisky.
DAVID KOLLER: Zatímco muzika takhle lítá. Není vidět. Jsme prodavači vzduchu.
MICHAL DVOŘÁK: Navíc muzikanti jsou taky jen lidi a potřebujou žít i jiným způsobem, než o jakém se píše v knížkách. Sex, drugs and rock’n’roll, to je sice hezký, ale když to člověk praktikuje šedesát let v kuse, dvanáct hodin denně, tak se těch šedesáti vůbec nedožije. My máme docela dost mrtvých kamarádů. A je jich bohužel čím dál víc.
ROBERT KODYM: Myslíme si, že je lepší být naživu než umřít v sedmadvaceti.
MICHAL DVOŘÁK: To už se nám naštěstí nepodaří. Ale já bych to nepřivolával ani teď.

Kdy se vám naposledy povedlo přinést do Lucie novou píseň?
DAVID KOLLER: Když jsme připravovali poslední album.

Nové skladby nevznikají?
MICHAL DVOŘÁK: Vznikají. Až zase bude nová deska, tak si o nich povíme.

Jak se nosí písničky do Lucie? Chce to nějakou taktiku?
P.B.CH.: Hlavně musíš každýho předem vožrat…
DAVID KOLLER: Až na to, že nikdo z nás už nepije.
MICHAL DVOŘÁK: Ten skupinový vkus je opravdu náročný. Aby se to líbilo všem čtyřem, to je těžká disciplína, ale zároveň to funguje jako síto, které dělá naši kapelu takovou, jaká je. Je to plus i minus, ale spíš plus.

Máte obavy, když jdete za ostatními se svým nápadem? A jste obrněni proti zklamání, když vám spoluhráči řeknou, že to za nic nestojí?
MICHAL DVOŘÁK: To se děje v devadesáti procentech případů, takže jsme už zvyklí.
DAVID KOLLER: V minulosti jsme prostě psali do šuplíku. Po čase si třeba na ten nápad někdo vzpomněl, oprášil ho a vznikla píseň. Nedá se říct, že bychom psali nějakým konkrétním způsobem. Každá z našich písniček vznikla úplně jinak.

Skupina Lucie vyráží na podzimní turné.Skupina Lucie vyráží na podzimní turné.Zdroj: Marek Musil

Na aktuálním turné Lucie v opeře 2022 jste se opět spojili s klasickými hudebníky. Teď už to máte vyzkoušené, ale když jste do toho šli poprvé, museli jste z nich mít respekt.
DAVID KOLLER: Pamatuju si, že o možnosti pustit se do takového projektu jsme se bavili už asi pět nebo šest let předtím, než jsme ho realizovali. Tehdy v půlce devadesátek byly v módě koncerty unplugged. A my jen v duchu prosili: Hlavně ať za námi nikdo nechodí, že máme udělat něco podobného! Protože to bychom ho poslali k čertu. Pak ta vlna opadla a nás napadlo, že bychom tedy mohli zkusit zahrát akusticky, ale s orchestrem. Tak zněla původní idea. A uděláme to v opeře. Byl to hec – a vznikla docela populární deska. Původní Lucie v opeře byla hraná na akustické nástroje a smyčce, ale jen ty velké. Měli jsme i dechy, ale ne celý orchestr. Ten máme až teď. V případě Lucie v opeře 2022 jsme si řekli, že zkusíme hrát elektricky a v širším obsazení. S plnou párou.
MICHAL DVOŘÁK: Já bych dodal, že to nebyl jen náš nápad. Fanouškům se ten formát líbil a od té doby, co se točila první Lucie v opeře, tedy od roku 2002, se nás neustále ptali, kdy to zopakujeme. My jsme se mezitím stačili třikrát rozpadnout, z toho jednou na opravdu dlouhou dobu. Potom jsme se jako kapela vrátili, povedl se nám comeback. A teď jsme si po dvaceti letech řekli, že je čas na druhé kolo.

Vrátím se k vašim tehdejším dojmům: když jste poprvé uslyšeli, že máte za zády les smyčců, musela to být síla.
MICHAL DVOŘÁK: Každý z těch koncertů byl úžasným dobrodružstvím. Představ si, že máš za sebou třicet čtyřicet lidí, kteří na svůj nástroj hrajou nejlíp ve svém okolí. Většina z nich ho vystudovala, cvičí pět šest hodin denně, dvacet nebo třicet let, a pak je ještě někdo dokáže dát dohromady tak, že ti to vezme dech. V tom je obrovská emoce a síla. Stačí, aby všichni ti hudebníci, kteří doopravdy něco umí, zahráli jeden krásný, dlouhý tón. S takovou nádherou se moc často nesetkáš. A když ještě hrají tvoje písničky – co můžeš chtít víc?

Funguje orchestrální aranžmá u všech vašich písní?
DAVID KOLLER: Většinu skladeb aranžoval Kryštof Marek, pár věcí Michal Nejtek a sbory měl na starosti Roman Pallas. Tři různí lidé se třemi různými přístupy. Každý z nich do té naší jednoduché hudby něco vložil a vytřískal z ní maximum. To máš stejné jako v kapele: vyměníš bubeníka, a kapela rázem hraje jinak. Vyměníš kytaristu, a i když bude hrát totéž co ten předchozí, výsledek bude úplně jiný. Samozřejmě si všichni uvědomujeme, že jdeme s kůží na trh. Co kdyby to byla nuda? Nechceme se opakovat. Já myslím, že se vlastně celý život bojíme, že uděláme něco trapného. To je ten zlý sen každého muzikanta. Že vyleze na pódium a lidi na něj volají: „Jdi domů!“

Zdroj: Youtube

Když slyšíte vaše písničky v nových úpravách, napadá vás, že tak nějak jste si je kdysi v duchu představovali?
DAVID KOLLER: Ne, já si naopak u některých věcí říkal: To je super nápad, škoda, že jsme to tam neměli vždycky!
P.B.CH.: Nechci Lucii přechvalovat, ale mám pocit, že naše skladby jsou samy o sobě poměrně dost vypilované. Nepotřebují nijak extra vylepšovat. O to těžší práci má aranžér, když do nich chce dát něco nového. Záleží na tom, jak moc se do nich dokáže trefit. Jestli je lepší, aby šel proti jejich náladě, nebo spíš s ní… Když se tohle povede, když to secvakne, pak jsme všichni hrozně překvapení a vnímáme, že píseň dostala přidanou hodnotu.

Vy sami při běžných koncertech hrajete pořád stejně, nebo si uvnitř těch písniček děláte nějakou malou radost?
DAVID KOLLER: Radost si člověk může udělat tím, jak je podá. Kouzlo interpretace tkví v tom, že když jsi na koncertě ve formě, můžeš se v muzice pustit někam, kam bys za jiných okolností třeba vůbec nešel. Každé vystoupení může být zážitek, pokud jsi v dobré kondici, rozehraný a rozezpívaný.
MICHAL DVOŘÁK: David říkal, že hrajeme jednoduchou hudbu. To je pravda. Ale dělat jednoduchou hudbu tak, aby byla originální, to je to nejtěžší. A myslím, že téhle kapele se daří vytěžit ze svého výrazu maximum. My nejsme jazzmani, abychom každý den hráli mraky not a pokaždé nějak jinak. Ale musíme i v té syrovosti umět být tak jedineční, aby na nás lidi příště zase přišli.

Jako letitý fanda Lucie můžu zodpovědně prohlásit, že velkou roli ve vaší hudbě hraje taky obyčejná zábava. Vy máte přece plno vtipných songů.
MICHAL DVOŘÁK: Tak bez určité dávky nadsázky a humoru by se to tady asi vůbec nedalo přežít.

Hodně mě pobavila písnička z vaší poslední řadovky EvoLucie, která se jmenuje SEX 3. Jen si říkám, Davide, jestli je adekvátní i po šedesátce zpívat: „Chci být už ve tvém klínku…“
DAVID KOLLER: Hele, zatím sex je náš a dělá dobře mně i tobě.

Skupina Lucie vyráží na podzimní turné.Skupina Lucie vyráží na podzimní turné.Zdroj: Marek Musil

Nic byste ze svého repertoáru nevyřadili?
DAVID KOLLER: Připouštím, že některé písničky můžou po letech působit trochu divně. Třeba když zpíváme o drogách – my jsme to i tenkrát mysleli jako srandu, ale teď, kdy je nám sto, to už skutečně není téma dne. Nicméně že bychom kvůli tomu chtěli vyhazovat dobrý písničky… Něco už bych asi dneska nezpíval. Na druhé straně lidi, kteří na naše koncerty chodí, nechtějí slyšet jen rádiové hity, ale i ty vodvazy, kterých se rozhlasové stanice bojí.
MICHAL DVOŘÁK: O tom je zbytečný filozofovat. Jaggerovi bude osmdesát a taky se nestydí za to, co zpíval v pětadvaceti. Člověk musí umět se svými písničkami zestárnout.
P.B.CH.: V roce 1989 nám vyšla na singlu písnička Nech to stát. Tam se zpívá: „Vždyť je vyžilej, na prachy nekoukej, mohl by se s tebou vyspat, až ti bude šedesát.“ Michal se tehdy správně ptal, co s tím textem budeme dělat za třicet let. Tak já jen chci připomenout, přátelé, že ta doba je dávno tady!
DAVID KOLLER: Žádnej problém, budu zpívat: „Až ti bude šedesát dva.“
MICHAL DVOŘÁK: Hele, vážně, vždyť víš, jak to je: když je ti osmnáct, zdá se ti, že všichni, kterým je přes dvacet, jsou starý páprdové a kreténi.
DAVID KOLLER: A je to pravda! My se za to nestydíme!