Největší vzestup a oblibu revivalových kapel zažila devadesátá léta a první roky nového tisíciletí. „Ještě tak před dvěma lety jsme měli koncertů dost, ale dneska už je to trochu bída," konstatuje Martin Uxa, šéf karlovarské agentury In Head Music, která se na zastupování revivalových skupin zaměřuje. „O dobré kapely, jako je u nás třeba revival německých Rammstein nebo AC/DC, je ale zájem pořád. U těchhle kvalitních skupin totiž vážně hrozí, že si je na dvacet metrů spletete s originálem. Hudebně i vizuálně," dodává.

Není už takový zájem

Proud bezejmenných muzikantů, kteří se rozhodli probít se na pódium pod praporem některé z hudebních legend, ovšem ani dnes neustává. „Nové a nové kapely nám volají v jednom kuse," potvrzuje Martin Uxa. „Jenže my je musíme odmítat s tím, že pro ně koncerty prostě nemáme."

Revivaly si ale pro pořadatele šetří jednu zásadní výhodu. A tou je cena. „Zájem o vystoupení celkově se za poslední tři až čtyři roky zmenšil, dřív se všude hrálo každý víkend, kdežto teď je to slabší. Ale oproti jiným kapelám jsou revivaly ještě pořád celkem žádané. Přece jenom budou vždycky levnější než originál," konstatuje Jiří Žák z umělecké a produkční agentury Ars, která spolupracuje s více než stovkou revivalových skupin.

Známé a oblíbené pecky

Dalším specifickým kladem spojeným s revivaly je očekávatelnost. Pořadatelé chtějí vyhovět přáním lidí poslechnout si známé a oblíbené melodie a vědí, že revival jim přesně tohle dokáže zařídit.

Dát dohromady skupinu lidí, kteří mají nejen hudební nadání a nadšení, ale navíc se v revivalu dokážou oddat také svým hereckým úlohám, vyžaduje mimořádně šťastnou konstelaci. „Já vnímám revivaly pořád trochu jako chlubení se cizím peřím. Dobré revivaly ale obhajuji, protože za nimi už opravdu musí stát nějaké tvůrčí hudební umění," soudí Martin Uxa.

Vedou světové kapely

Ačkoli fanoušky vábí i klasické české hity, třeba v podání „Olympicu" či „Elánu", nejplnější kotle pod pódiem mívají obvykle revivaly světoznámých zahraničních skupin – milníků, podle nichž se odměřují dějiny hudby. „Samozřejmě jsou to Rolling Stones, Queen, ABBA nebo Beatles," jmenuje Jiří Žák.

Jen revivalů, které divákům znovu zprostředkovávají písně známé liverpoolské čtveřice a naladění jejich doby, u nás působí desítky, nejvyšší úrovně dosahuje asi pět souborů. „Hudba Beatles byla už v době svého vzniku nadčasová a dodnes ji nikdo nepřekonal. Snad v tvorbě každého, kdo je dneska úspěšný, se dají vystopovat prvky, které si dotyčný vzal z Beatles. Neexistuje hudební žánr nebo směr, který by si od nich něco nevypůjčil," je přesvědčený Jiří Svátek, předseda Celorepublikového klubu Beatlemaniaků, který čítá asi tisícovku nadšenců, z nichž víc než desetinu tvoří děti a mládež.

„Beatles nabízeli mladým lidem pozitivní muziku ve smyslu myšlenky, textu i nálady. Byli jednoduše optimističtí a dobrou náladu dokázali přenést i na ty, kteří je poslouchali," dodává.

John Lennon ve skupině The Bugles, Milan Boušek: Vypadat jako Brouci? To vyjde i na půl milionu

Kytary na stěnách, housle u stropu a flétny pod pultem. Kousek od Karlova mostu prodává hudební nástroje Paul McCartney, který se uvolil přeučit se na Johna Lennona. Milan Boušek je nejstarším ze tří bratrů z Příbrami, kteří dohromady tvoří kapelu The Bugles. Tři bratři však loni museli oželet čtvrtého člena – celkem příznačně to byl Jan alias John a s příchodem nového levorukého baskytaristy Josefa Mansfelda vznikl přetlak McCartneyů. Skupina vrací fanoušky do doby Beatles už víc než deset let.

Podoba The Bugles s Brouky je evidentní.

Všichni máte k hudbě blízko už odmalička, zkoušeli jste různé nástroje, hudbu jste studovali. Jak vznikli The Bugles?
My tři bráchové jsme od dětství hráli na housle a chodili do orchestru, kde jsme potkali ještě našeho budoucího čtvrtého člena. Nejdřív jsme společně jen tak zkoušeli hrát písničky od Beatles na housle, třeba o pauzách mezi zkouškami a koncerty. Potom jsme zapojili taky kytary a můj bratr Michal se naučil na bicí, abychom měli Ringa. To bylo asi kolem roku 2000. Když jsme začínali, říkali jsme si, že bychom mohli hrát i melodie Hendrixe a dalších umělců, ale nakonec jsme ryze Beatles revival. Sami jsme si uvědomili, že jejich hudbu v sobě máme nejvíc zakořeněnou.

Patříte k revivalům, které se snaží napodobit svůj vzor co nejvěrněji. Máte autentické obleky, boty, hrajete na originální nástroje.
Zrovna Beatles byli kapelou, u níž se toho už moc zdokonalovat nedá. Všechno měla vždycky perfektně vymyšlené. Určitě by asi šlo dát jejich hudbě nějaký modernější háv, protože zvuk v šedesátých letech byl trošku jiný, než jaký je dneska, ale to nám nějak není blízké. Revival je v tomhle podle nás dost podobný vážné hudbě, se kterou jsme vyrůstali a která nás ovlivnila. Vážná hudba je založená na tom, že někdo, třeba Beethoven nebo Dvořák, něco napíše a všichni interpreti se snaží přiblížit ideálu, který je zaznamenaný v té původní partituře. Jak se hra piluje k větší a větší dokonalosti, vytváří se nepsaná interpretační tradice, která všechny pozdější interprety dost svazuje. Podobně je na tom revival – ideál je daný a my se k němu můžeme už jen snažit přiblížit.

Kolik stojí stát se jedním z Brouků? Jak drahé je takové vybavení?
Dohromady za kapelu je to celkem vysoká částka. Dá se říct hrubým odhadem třeba půl milionu. Ale tak je to s každým koníčkem – fotograf dává peníze do foťáku, motorkář zase do svého stroje. Oproti dřívějšku je dneska každopádně mnohem jednodušší sehnat všechny nástroje, buď třeba úplné originály z Ameriky, nebo nástroje od firem, které je vyráběly tehdy a vyrábí je v reedicích dodnes. Když jsme začínali v roce 2000, 2001, nebylo nic, dokonce ani ty hloupé kopie z Číny za pět nebo deset tisíc. Kdyby chtěl někdo založit kapelu dneska a měl by peníze, může si koupit cokoliv. Originální oblečení a boty máme z Anglie a jedny takové „beatle boots" jsou podstatně dražší než spousta jiných bot, které člověk má a nosí déle než jednu hodinu na pódiu.

Na rozdíl od řady jiných revivalů jste se magickým slovem „Beatles" nezaštítili hned v názvu. Co přesně vaše jméno znamená?
Nedá se to úplně přeložit. Inspirovali jsme se přímo Beatles, protože jejich jméno je vlastně taky vymyšlené – spojili „beetles", což jsou v překladu brouci, a „beat" čili beatovou hudbu. Takže jsme vymýšleli vlastní slovní hříčku, i když zároveň jsme se chtěli jménem přece jen trochu podobat. Bugles se dá jednak přeložit jako „trubky", ale „bug" je taky brouk a „bug-less" je něco jako brouci bez brouků. Názvy kapel často vznikají náhodou nebo omylem a pak už jim to zůstane. To se nám stalo taky.

Jsou písničky, bez kterých se žádný váš koncert neobejde?
Když jsme začínali, měli jsme představu, že budeme hrát spíš méně známé skladby, studiovou tvorbu a podobně. Ale ukázalo se, že to je dost složité, protože někteří diváci si pak myslí, že ani nehrajeme Beatles. Nakonec jsme zjistili, že musíme hrát i písničky, které jsou maximálně „profláklé". To znamená, že na každém koncertě musí zaznít She Loves You a A Hard Day´s Night, dost často lidé chtějí taky Yellow Submarine nebo třeba Yesterday. Ale Beatles byli geniální v tom, že se pořád posouvali dál. Každé jejich album je jiné a patří do nějakého jiného stylu. Takže i když pak za večer zahrajeme třeba třicet písniček, je to pořád zajímavé a různorodé.

Josef Mansfeld: A když hrajeme i méně známou tvorbu Beatles, mají diváci šanci slyšet kromě známých hitů i něco, co dosud vůbec neznali.

Když po atentátu v roce 1980 zemřel John Lennon, byl nejstaršímu z vás jeden rok. Jak jste se vy sami k Beatles dostali?
Někdy po revoluci jsem dostal prvního walkmana, ale neměl jsem do něj žádné kazety. A tak mi tehdy rodiče přetočili z gramofonových desek na kazetu album A Hard Day´s Night a Abbey Road. Kromě toho jsem měl ještě nějakého Elvise Presleyho, Bee Gees a nevím, co ještě. Možná ABBU…ne, tu asi ne (směje se). Každopádně mně i mým bratrům se tahle alba Beatles moc líbila, i když teprve časem jsme zjistili, kdo vlastně Beatles byli a že nenatočili jenom tyhle dvě desky. Tím začalo velké období objevování Beatles.

Josef Mansfeld: Já jsem to měl podobně. Doma jsme měli dvě nebo tři desky – Help!, Rubber Soul a Abbey Road a spolužák mi pak nahrál další – třeba bílé dvojalbum nebo seržanta Peppera. Na období objevování hrozně rád vzpomínám, protože člověk každou chvíli přišel na nějakou novou písničku, kde zase použili nový styl, riff, motiv. Dneska už člověk bohužel všechno zná. Dodnes mě ale fascinuje, že nikdy neustrnuli na jednom stylu, ale že se neustále vyvíjeli.

Když stojíte na pódiu, kdo je před vámi? Kdo chodí na vaše koncerty?
Jsou to lidé asi všech věkových kategorií – od patnáctiletých až po šedesátileté. Někteří z nich Beatles ještě pamatují, další k tomu přivedli rodiče, jiní někde našli nějakou desku a sami si pro sebe Beatles objevili. Jelikož Beatles už na rozdíl od jiných kapel neexistují, jsme pro lidi, kteří si je přece jen chtějí všechny poslechnout naživo, asi ta jediná možnost. Občas děláme i výchovné koncerty pro školy, kde nejde jen o zpívání, ale taky o to, aby se děti zábavnou formou povídáním mezi písničkami něco o Beatles opravdu dozvěděli.

Beatles koncertovali hlavně v prvních letech svojí existence, posléze se stáhli spíš do studia. Revivalová skupina ale žije právě pro veřejná vystoupení. Jak často koncertujete?
Mívali jsme asi tak čtyřicet koncertů za rok. Kdybychom ale chtěli hrát profesionálně, nebyl by problém to číslo třeba ztrojnásobit nebo zčtyřnásobit. My se tím ale naplno neživíme, všichni chodíme do práce. Na koncertování v posledních letech samozřejmě trochu dolehla krize, všichni včetně firem začali šetřit a vystoupení třeba právě pro firmy skoro zmizela. Ale už asi rok se to zase začíná zlepšovat. Místo dýdžeje za pět stovek si firma znova začíná zvát i celou kapelu.

Někdy se taky říká, že hlavní boom revivalových skupin už je za námi. Máte takový pocit?
Myslím, že beatlemánie probíhá pořád, jenom se někdy projeví silněji a někdy méně silně. Vždycky to souvisí i s tím, co se děje ve světě Beatles, jestli třeba Paul McCartney vydává nové album nebo jede na turné. Ringo Starr tu byl loni. Takové události lidi vždycky nadchnou a vzpomenou si, že by mohli zajít na koncert. Počet Beatles revivalů je u nás taky celkem stabilní, nepřibývá jich, ale ani neubývá. Těch revivalů, které to dělají tak, jak se má, to znamená, že jsou čtyři a mají obleky, kytary, účesy a všechno, co k Beatles patří, je asi pět. Pak ale existuje ještě řada dalších, které to tolik nepřehánějí s rekvizitami a hrají to třeba dost po svém.

Skutečně se svými postavami splynete, když stojíte na scéně? Cítíte se jako Beatles?
Na pódiu je určitě dobré se do role vcítit. Člověk si musí předtím nebo během vystoupení představovat nějaký ze záznamů, kde Beatles hrají naživo, aby to mohl co nejlíp napodobit. Ale nic se nesmí přehánět. Jsou samozřejmě kapely, kde to přehánějí hodně a to je pak dost komické. Doufám, že my k nim ještě nepatříme.

Josef Mansfeld: Mně někteří kamarádi říkají Paule, protože já už se na něj dlouho ne přímo specializuji, ale mám Paula asi nejradši ze všech Beatles a ani si nedokážu představit, že bych se musel přeučit na nějakého jiného člena. V tomhle trochu obdivuji Milana, že to dokázal. Já bych asi jiného Beatla hrát nechtěl.

Členové revivalů jsou nezřídka zapojeni do více hudebních projektů, někdy mívají i vlastní autorskou kapelu. Jste na tom podobně?
Kromě hraní v Bugles, což je moje vyžití v populární hudbě, jsem taky dirigent, mám svůj symfonický orchestr, kde hrají i moji bratři. Beru hudbu jako celek. Protože hudba není jenom vážná, nebo nevážná, hudba je buď dobrá, nebo špatná, a buď to člověka baví a posluchače to něčím oslovuje, anebo ne. A je úplně jedno, o jakou kategorii zrovna jde, jestli je to folk, jazz, rock nebo vážná hudba.

Čtěte také: Paul McCartney: Brouk, který nestárne

ANNA DVOŘÁKOVÁ