Paula Simona doprovázel na turné k albu The Rhythm Of The Saints, Stinga v období desky Brand New Day. Kromě toho má na kontě jedenáct sólových alb. S tím nejnovějším, nazvaným Vol. 1, zavítá Chris Botti už za pár dní na festival JazzFestBrno. 12. května vystoupí v Janáčkově divadle.

Novým albem Vol. 1 jste se tak trochu vrátil k sobě samému.
Doufejme. V mnoha směrech jde o jakési restartování mé kariéry. Natočili jsme velice strohou nahrávku. Jako bychom tu muziku svlékli donaha. Žádná velká orchestrace, je to opravdu oholené na kost. Myslím, že na tu desku můžu být pyšný. Dokázali jsme vytvořit syrový, a přitom baladický jazz. To se hned tak neslyší.

Název cédéčka – Díl první – tedy skutečně znamená, že jde o nový začátek?
No, prošli jsme si covidem. A mně se zrovna v té době přehoupla šedesátka, což není úplně optimistický vstup do další části života. Potom se všechno složitě vracelo do normálu, začínali jsme zase koncertovat, potkávat lidi… V téhle atmosféře jsem pracoval na desce Vol. 1. Proto ten název. Něco jako „znovu a lépe“.

Walter Trout
Walter Trout: Blues se dá hrát, i když máš fajn život

Jednou z deseti melodií, které jste na album zařadil, je jazzový standard My Funny Valentine. Pro vás má ta skladba zvláštní význam, že? Patří k prvním, které jste si v dětství oblíbil.
Ano. Během let jsem tu píseň nahrál víckrát, ve studiu i živě. Nová verze se trochu víc blíží klasice, protože obsahuje sólo houslového virtuosa Joshuy Bella. Podle mě se tady Joshua vážně překonal, ta střední pasáž je enormně těžká a on odvedl dechberoucí výkon. Před sedmi lety jsme spolu byli na turné, kde jsme My Funny Valentine měli jako duet. A už tehdy jsme si říkali: „Člověče, tohle musíme nahrát!“ Když tedy konečně přišla pravá chvíle, hned jsme po té šanci skočili.

Popravdě nechápu, proč zrovna tahle písnička přitahuje tolik významných umělců. Do dnešních dnů ji natočilo přes šest set hudebníků a zpěváků, od Elly Fitzgeraldové až po Cheta Bakera. A přitom je to vysloveně bizarní záležitost. Vy jste si ji vybral kvůli slavné nahrávce Milese Davise?
Přesně tak, to byl pro mě iniciační zážitek. Chápu, proč vám ta balada připadá divná. Hlavně pokud jde o text. „My funny Valentine, sweet comic Valentine…“ Abych byl upřímný, takhle zazpívaná se mi taky nijak zvlášť nelíbí. Ale když ji hraje Miles… Ten jeho rejstřík! A jak ta trubka zazní!

Zdroj: Youtube

Víte, o trumpetistovi vám nejvíc řeknou první tři tóny. Miles umí z nástroje dostat hřejivý sound, má ho dokonale pod kontrolou. Není tam nic navíc, za nic se neschovává. Když jsem před mnoha a mnoha lety uslyšel z desky Milesovu verzi, bylo to, jako by do mě uhodil blesk. Nemohl jsem to dostat z hlavy.

Zůstává Miles Davis vaší největší inspirací?
Obdivuju všechny velké trumpeťáky. Ale on je z nich nejméně předvídatelný. Technicky možná nedosahoval přesnosti Wyntona Marsalise, Lee Morgana nebo Freddieho Hubbarda. Zato z něj čišela nespoutanost jako z nikoho jiného. Skvěle si vybíral své sestavy, jako kapelník měl neuvěřitelný čich.

Na albech, která natočil, můžete sledovat ohromující vývoj. Kde byl, když hrál s Charliem Parkerem, a v jaké fázi se nacházel na konci šedesátých let. Oceňuju u něj spoustu věcí, nejen jeho hraní. Inspiruje mě už to, jak o hudbě přemýšlel a jak řídil nebo neřídil svou kariéru.

Nové album jste vydal na prestižní značce Blue Note Records. To je pro muzikanta hodně vysoká meta.
To tedy ano! Předtím mi bylo dopřáno natočit spoustu fantastických věcí pro Columbia Records. Jenže za posledních několik let se hudební byznys dost změnil. A tak jsem šťastný, že jsem skončil u Blue Note, což je ikonický jazzový label, takže se cítím být součástí dlouhé linie. Rozumíte: Thelonious Monk, Sidney Bechet, Miles Davis, Clifford Brown, At Blakey, Jimmy Smith… Ti všichni u Blue Note nahrávali. Těším se, že k té historii taky něco přidám.

Zpěvák skupiny G. Love & Special Sauce si našel vlastní styl.
G. Love & Special Sauce: Koukáme, že se z naší hudby stává klasika

Producent Don Was, který labelu Blue Note v současnosti šéfuje, je svérázná figura. Člověk, co stál u zrodu výtečných alb skupiny Rolling Stones, Boba Dylana, Joea Cockera a dalších. Po vás chtěl co nejintimnější, nejčistší zvuk. Prý vám řekl, ať zkusíte navodit náladu, jakou mají desky countryové legendy Willieho Nelsona. Bylo pro vás těžké se s tím popasovat?
S Donem jsme si sedli a diskutovali o různých albech. Jedním z nich byla třeba deska Beyond The Missouri Sky (Short Stories) jazzového basáka Charlieho Hadena a kytarového virtuosa Pata Methenyho. Padlo také jméno Willieho Nelsona. Jinými slovy: než abychom všechno převáděli do bohatých orchestrací a než abych se postavil před symfonický orchestr a udělal další grandiózní nahrávku (což si Don Was v minulosti mockrát vyzkoušel), rozhodli jsme se, že středobodem tohoto CD bude zvuk trubky. A slyšet bude každé nadechnutí.

Já byl stoprocentně pro. Tím pádem jsme měli úžasnou svobodu. Nezkoušeli jsme ani den a půl a hned jsme šli točit. A všech deset tracků jsme měli hotových za šest dní. Byla to taková zábava, že se už nemůžu dočkat, až stejným způsobem uděláme Vol. 2 a Vol. 3.

Ikona newyorské avantgardy Laurie Andersonová patří k hvězdám podzimního programu Divadla Archa
Laurie Andersonová: Tenhle svět nedává smysl, ale to je ok

Má váš elegantní, svádivý přístup něco společného s tím, že jste část dětství strávil v Itálii?
Tím si nejsem jistý. Určitě se mi líbí módní aspekt umění. Snažím se dělat hudbu, která může fungovat i jako životní styl. Nemusí ji nutně poslouchat jen žáci hudební akademie. Italové mají velký cit pro jídlo, oblékání, život vůbec. Rád bych hrál muziku, která s tím tak nějak ladí. Jasně, že bych mohl točit šíleně rychlé a komplikované improvizace – technicky bych to zvládl a studentům konzervatoře by se to asi zamlouvalo víc než to, co dělám teď. Ale mě zkrátka baví vymýšlet sound, který by se hodil k romantickému večeru s někým, koho máme rádi. To jsem si vždycky přál, a tak se o to snažím. Italská kultura je mi blízká, často se k ní vracím. Proto jsem v roce 2007 nahrál album Italia, kde je mým hostem Andrea Bocelli.

Když jste ve svých začátcích krátce doprovázel Franka Sinatru, což je samo o sobě zaměstnání snů, cítil jste s ním spřízněnost skrze své italské kořeny?
Moje angažmá u Franka bylo velmi krátké. A setkání s ním ještě kratší. Šlo o můj první profesionální kšeft, bylo mi jedenadvacet a pracovali jsme spolu jen dva týdny. Ale už jen sedět v orchestru a sledovat ho, jak zachází s publikem, to bylo něco nepředstavitelného. Ta jeho schopnost být na jedné straně hvězda a na straně druhé vnímat lidi, co s ním hrají, i ty, kteří sedí ve druhé řadě. Tomu se říká stará škola. Okamžitě jsem to od něj odkoukal. Něco podobného vyzařoval na pódiu komik Don Rickles. Nevím, do jaké míry nás pojily italské kořeny, protože v době, kdy jsem k Frankovi nastoupil, byl světová star. Stačilo, aby vešel na scénu, a všichni se mohli zbláznit.

Aktuální desku jste vydal jedenáct let po předchozím CD Impressions. Dřív jste nahrával alba častěji. Proč vám to teď trvalo tak dlouho?
Jak říkám, hudební byznys v poslední době prošel dramatickými změnami. Nejvíc asi v roce 2014 s nástupem streamovacích služeb jako Spotify. Moje kapela měla štěstí, v té době jsme prakticky neustále koncertovali. Ale i tak jsem cítil, že je čas se zastavit, poodstoupit a podívat se, kde se vlastně po hudební stránce nacházím.

Hvězdný trumpetista Chris Botti hrál se Stingem i Paulem Simonem.Hvězdný trumpetista Chris Botti hrál se Stingem i Paulem Simonem.Zdroj: Se svolením Blue Note Records

Album Vol. 1 jsme chtěli realizovat už v roce 2019. Předtím jsem měl hodně starostí s odchodem od Columbia Records, chvíli trvalo, než to právníci vyjednali. Ten krok byl nutný, protože Columbia se z jazzového trhu stáhla. Naštěstí jsem našel nádherný nový domov u Blue Note. Mezitím jsem byl pořád na turné – a pak nás smetl covid.

Za opoždění mé nahrávky tedy mohla kombinace několika různých věcí. Ale musím říct, že jsem šťastný, že album nakonec vyšlo v bodě mého života, kdy jsem se zklidnil, strávil nějaký čas doma a mohl leccos přehodnotit. Jako člověk i jako muzikant.

Při hraní umíte navodit klidnou, až meditativní atmosféru. Ideální k přemýšlení nebo k milování, jak se komu líbí. Ale v soukromém životě vyhledáváte adrenalin. Překvapilo mě, že vás přitahují závodní auta.
Mezi hraním na trubku a závoděním je jistá podobnost. Musíte si vše přesně načasovat, pečlivě se připravit. Když máte na pódiu zahrát fakt rychlou pasáž, musíte být v ten moment cele přítomen. A na závodním okruhu je to stejné. Upřímně, teď jsem zrovna na dráze a až spolu domluvíme, půjdu za svým trenérem. To, co dělám při koncertech a za volantem závoďáku, se moc neliší – v obou případech nesmím ztratit pozornost a je potřeba, abych se úplně zklidnil, i když mě čeká superrychlá jízda.

Nechci se tvářit jako nějaký profík, závodím teprve rok. Ale už teď vidím, jak se to živému hraní v mnoha směrech podobá. Jedním okem pořád sledujete, co se kolem vás děje. A to je přece totéž, jako když jamujete s kapelou. Nebo když odhadujete vzdálenost od kraje dráhy. Stejně tak musíte v be-bopu včas odhadnout, kdy přijde změna akordů, tempa a tak dál.

Zdroj: Youtube

Není náhoda, že tolik jazzmanů milovalo rychlá auta. Miles Davis byl jedním z nich. Trochu se divím, že mi trvalo šedesát let, než jsem objevil tenhle koníček. Ve věku, kdy jiní hrají golf. Nic proti němu, ale můj golf je šlápnout na plyn a vyrazit jako žhavá střela.

Jak se s tím rýmuje fakt, že si trumpetista musí věčně hlídat, aby se nezranil? Louis Armstrong měl skoro až obsesi z toho, že by se mohl říznout do rtu. Natož aby někde lítal po dráze.
Nezávodím s nikým jiným než se sebou. Na okruhu jsem tedy jen já a můj trenér. Podle mě je to bezpečnější než jezdit po ulicích Los Angeles. Nikde žádní naštvaní řidiči, cyklisti, co se vám pletou do cesty… Mám helmu, ochranný oděv – a způsob, jakým se učím závodit, je méně riskantní než to, jak řídí většina účastníků veřejné dopravy. To by se muselo stát něco opravdu zlého, abych ztratil kontrolu. Přistupuju k tomu se stejnou zodpovědností jako k muzice. A jsem obklopen bezvadnými lidmi. Jsou docela jiní než lidi ze showbyznysu, což je ohromně osvěžující.

Zpátky k hudbě: chtěl bych se vás zeptat na vaše dlouhodobé přátelství s Paulem Simonem a Stingem. To přece není totéž jako hrát jazz. Co jste se od těch dvou velikánů naučil?
Od Paula Simona jsem se toho naučil strašně moc. To, jak respektuje ostatní muzikanty. Víte, když půjdete dneska na koncert Taylor Swift, neuvidíte, kdo tam s ní hraje. Celé je to jen o ní a možná o pár dalších tanečnících, ale jinak na té šíleně dlouhé jevištní rampě nenajdete nikoho. Nic proti Taylor Swift, jen dávám příklad.

Slovenský zpěvák Peter Lipa nahrál své nové album v Louisianě
Jazzman Peter Lipa: New Orleans je město, které nezná víkendy

Paul Simon byl v době, kdy jsem k němu do kapely nastoupil, neuvěřitelně slavný. A přesto se staral, aby bylo vidět na jeho kolegy. Vezměte se, koho měl kolem sebe: saxofonistu Michaela Breckera, bubeníka Stevea Gadda, pianistu Richarda Tee. Prostě ty nejlepší. Vážil si jich, věděl přesně, co jsou zač a co umí, dovedl ocenit jejich nadání. Samozřejmě by se našlo víc velkorysých bandleaderů: Rolling Stones, Eric Clapton, James Taylor…

Frank Sinatra byl taky takový. Na piano ho doprovázel Count Basie. Dovedete si to představit? Ale to patří k té staré škole. Že víte v každé minutě, kdo a jak a proč tam vzadu bubnuje, kolik máte dechařů a kytaristů… Paul Simon režíroval celou show. Není žádný dlouhán, ani se nechová jako rocková hvězda. Ale přesto budil respekt a krásně nás všechny dirigoval.

A Sting, s nímž jste v roce 1999 vyrazil na turné k jeho albu Brand New Day?
Základní lekce spočívala v tom, že mě vzal do popředí a ukázal mi, že můžu být taky hvězda. Sting chtěl, aby lidé, kteří s ním hrají – ať už jsem to byl já, nebo Branford Marsalis – v pravou chvíli zazářili. Dobře věděl, že ho nemůžeme zastínit. Moje přátelství se Stingem za ta léta přerostlo v něco většího. Jsme rodina. Je jako můj starší brácha. Naučil mě toho tolik! Ale to hlavní bylo, že když už s ním stojím na scéně, je to můj okamžik – a je jen na mě, jestli ho využiju.

Zdroj: Youtube

Abych to tedy shrnul, ti dva gentlemani mě naučili, jak vést kapelu. Jazzmani si občas myslí, že stačí hrát a nic jiného není nutné předvádět. Ale Paul Simon a Sting chtějí publikum vtáhnout do procesu, do děje. Ještě bych k nim přidal Joni Mitchellovou, se kterou jsem taky mohl nějakou dobu spolupracovat. Všichni tři se umějí obklopit prvotřídními sólisty. Když jsem hrál s Joni v Madison Square Garden, bubnoval s námi Brian Blade. Co víc bych si mohl přát? Ten chlap je génius.

Newyorská hala Madison Square Garden vám musí připadat jako pokojíček – vzhledem k tomu, že jste v roce 1991 absolvoval s Paulem Simonem jeho proslulý koncert v Central Parku pro padesát tisíc diváků.
Ono těch mamutích koncertů bylo víc. Se Stingem jsme na festivalu Rock in Rio hráli pro statisíce lidí. Ale víte co? Někdy vás víc rozhodí hraní v malém klubu. A jindy se vám podaří udělat si ten malý klub i na velké scéně. Během turné s Barbrou Streisandovou jsem se ocitl v obřích arénách. A navzdory tomu jsme tam dokázali vytvořit intimní prostředí pro jazzové balady. Sám považuju za ideální velikost publika tak od dvou set do tří tisíc diváků. Statisícové publikum může být zábava, pokud se celá ta skákající masa zapojí, ale osobně to už moc nevyhledávám. Daleko příjemnější je pro mě sledovat, jak se hýbou do rytmu rozrajcovaní hosti v nočním baru.

CHRIS BOTTI

Narodil se 12. října 1962 v Portlandu v americkém státě Oregon. V dětství strávil dva roky v Itálii, rodné zemi svých předků. Syn klasicky vzdělané pianistky se zamiloval do hry na trubku poté, co jako malý uslyšel Milese Davise. V devatenácti si poprvé zahrál v Carnegie Hall, po maturitě vystudoval hudební školu The Indiana University Jacobs School of Music. V posledním roce studia získal první krátké angažmá u jazzových legend Franka Sinatry a Buddyho Riche. Od roku 1990 se datuje jeho přátelství s písničkářem Paulem Simonem. Chris Botti s ním vystoupil i na slavném koncertě v newyorském Central Parku. V roce 1995 vydal na značce Verve první sólové album First Wish. Následovalo dalších deset alb – většina z nich vyšla u firmy Columbia Records. CD To Love Again obsahovalo duety se Stevenem Tylerem a Stingem, s nímž Botti absolvoval turné v období úspěšné desky Brand New Day. V roce 2007 Chris vydal album Italia s hostem Andreou Bocellim. Za CD Impressions z roku 2012 získal cenu Grammy. Před časem začal natáčet pro prestižní jazzový label Blue Note. Výsledkem je první ze série intimních nahrávek, deska s názvem Vol. 1.