Studiovou desku vydáváte po 6 letech, to je docela dlouhá doba, potřebovali jste se v nové sestavě sehrát?

My už jsme se stali kapelou typu AC/DC či Rolling Stones, které nepotřebují dobývat žebříčky a které dělají desku, když nastane čas, mají inspiraci a fanoušci ji chtějí. O to je lepší. Máte prostor prožít 5 let života v této zemi a nabrat inspiraci.

K titulnímu singlu Kladivo na život vás inspiroval Johann Wolfgang von Goethe.

Inspiroval jsem se jeho básní, ve které rozebíral, že někteří lidé jsou jako kovadlina a život do nich buší. Pak jsou lidé, kteří jsou jako to kladivo, jež buší do kovadliny.

Mě ta básnička inspirovala a celá první strofa, v muzikantské mluvě sloka, je identická. Nehodilo se mi slovo kovadlina, takže jsem příběh dopsal ze svého života.

V úvodním singlu zpíváte. „My jsme to kladivo, bušíme na živo. Kladivo na život, máme všeho dost!" Ten text je vlastně dvojsmysl. Bude teď Katapult angažovaná kapela? Nebo to myslíte jinak?

Pod povrchem písniček Katapultu je celou kariéruněco skrytého. Ten příběh je ze života a každý si musí vybrat to svoje. Myslí to politicky? Nebo jako člověk? Máme všeho dost… Vlády? Nebo že jsme v bordelu a hrajete kulečník se dvěma děvčaty? Nebo že se dobře nažereme?

Mně se právě líbí, že si člověk ze světové poezie může vybrat význam pro to, jak žije. My předkládáme lidem něco, o čem lze přemýšlet.

Chápu, posluchač si interpretuje text, jak se mu to hodí…

Já jsem i v dobách nesvobody v době hlubokého komunismu nezpíval písničky pro mír, ani pro politický festival. Já jsem zpíval písně ze života lidí, pod jejich povrchem jsme sdělovali, co chceme.

Goethe není jediným odkazem na nové desce. V jiné skladbě jste si vypůjčili text anarchistického buřiče Františka Gellnera.

Franta Gellner to psal v jiném století, ale měl stejné problémy a stejný názor na život jako my teď. Já jsem se dostal k jeho sbírce Radosti života. Ten, kdo dnes píše texty, se nazývá textař, já textům raději říkám příběhy.

Lidem, kteří mi dříve texty psali, jsem radil: „Čti Gellnera. On je mluvčí Katapultu." Postupem času jsem přečetl všechny jeho sbírky. A sem tam jsem měl potřebu vzít tu jeho báseň a zhudebnit ji, například Všichni mi lhali, Přetékající pohár…

Nedávno vyšla hrozně tlustá monografie Františka Gellnera a objevil jsem v ní básničku Osobní a hrozně se mi hodila na desku. Je to můj osobní příběh.

Takže hodně čtete klasiku, to jste mě překvapil…

Přes Gellnera jsem se dostal ke zbytku světa. Začal jsem číst veškerou poezii Nietzscheho, Goetheho… Já jsem magor, který čte i Bezruče. Kdyby tam nebylo tolik těch šachet, tak bych některou i zhudebnil.

Mám moc rád i Nezvala. Je to těžké čtení, na základní škole jsem to zahazoval do stoupy, ale jak má člověk životní zkušenosti, chápu i jeho. Také mám načteného veškerého Hemingwaye. Tam je tolik inspirace… Tak jak žil, tak psal.

Vidíte, vy dokonce to svoje posluchačstvo vzděláváte.

Mám ohlasy, že se lidi přes Katapult dostávali k poezii. Začali číst Gellnera. Na středních školách jsem se dostal do písemky a na vysoké dokonce do diplomové práce, která byla celá o tom, jak Katapult zhudebnil Gellnera.

Na desku se dostala i cover verze klasiky Jimmie Rodgerse s textem Jiřího Suchého To všechno odnes čas. Proč zrovna ona?

Tak to je opět stěžejní příběh. Tuhle píseň zpíval Walda Matuška. Je to kus, který jsem ve svých 15 letech slyšel a připadal mi jako první rock and roll. S Waldou jsem se později seznámil. Dneska se tomu říká country.

Zvukem nás inspirovala kapela Pretty Things. Nahráli jsme ji ve stylu zlatých šedesátých. Zní to i trošku punkově. Jsem s tím spokojený a můžu vám garantovat, že za 5 let vydáme další desku a bude tam zase nějaká předělávka.