Lídr téhle kultovní party se teď vrací, aby už zítra odehrál sólový koncert v pražském Lucerna Music Baru. Mezitím se G. Love, občanským jménem Garrett Dutton, stačil stát světově známou hvězdou, která ve své hudbě kombinuje hip-hop, funk a blues.
 
Vybavujete si ten památný první koncert v Praze? Bylo to před 23 lety, přijel jste s celou kapelou a na pódiu tančila taková malá holka.
Kdo to mohl být? Nikdo z nás tehdy ještě děti neměl.

Já myslel, že basákova dcera.
Upřímně, už je to dost dávno. Ale jsem šťastný, že se můžu vrátit. Tentokrát mám s sebou vlastní rodinu a můj tříletýsyn Lewis hrozně rád leze na pódium s harmonikou, takže buďte ve střehu, třeba zase přijde zvláštní host.

Letos v Praze vystoupíte sám, jen s kytarou. Skoro jako pouliční písničkář. Dovedete si ještě představit, že byste si sedl na chodník a hrál kolemjdoucím za drobné?
Přesně takhle jsem začínal na ulicích své rodné Filadelfie a v Bostonu, kam jsem se pak přestěhoval. Dneska byste mě možná načapal, jak si v parku něco brnkám, ale už bych neměl otevřený futrál. Nicméně když vidím někoho zpívat na rohu, vždycky si ho poslechnu a dám mu pár babek. Ne náhodou se mé současné turné jmenuje The Streetside Blues. Hraní na ulici je tvrdá škola, vyšel jsem z toho zocelený. Nic už mě nevyvede z míry.

Co to vlastně znamená, být z Filadelfie? A co je pro vás Boston, kde jste s bubeníkem Jeffreym Clemensem, zvaným Houseman, a basistou Jimem Prescottem, přezdívaným Jazz, založili kapelu G. Love & Special Sauce?
Jak Philly, tak Boston a v poslední době i Cape Cod, kde žiju, se mi dostaly hluboko pod kůži. Filadelfská kultura, všechna ta zákoutí a lidé mi daly spoustu námětů ke psaní. Měl jsem hiphopový základ, a zároveň jsem si vydělával buskingem. V Bostonu jsem potkal své spoluhráče a konečně jsme udělali díru do světa. Takže se dá říct, že Filadelfie mě udělala a Boston mi dal první příležitost.

Jak jste objevil svůj sound?
Ve filadelfských klubech jsem ještě jako kluk byl u toho, když tam zavítali John Hammond, Albert Collins, Junior Wells, George Thorogood a B. B. King. To byla jedna moje část: sednout si v pokoji s akustikou a cvičit folkbluesové písničky. Jenže jsem byl taky puberťák, co vyrůstal v osmdesátých letech ve velkoměstě, které bylo epicentrem hiphopu. Hrál jsem basket, dělal breakdance, stříkal po zdech graffiti a jezdil na skateboardu. Všechno jsem to do sebe nasákl. A jednou v noci na jaře roku 1992 jsem na ulici začal rapovat do bluesového riffu slova písně Paid In Full od newyorského hiphopového dua Eric B. & Rakim. Najednou jsem věděl, že jsem našel vlastní sound.

A byli to G. Love & Special Sauce, kteří spolu s Fun Lovin’ Criminals ukázali bluesové muzice cestu do třetího tisíciletí.
Řadu let jsme měli stejného manažera, začali jsme trochu dřív než oni, ale v devadesátých letech jsme spolu odehráli plno společných koncertů. Fun Lovin’ Criminals miluju, dodnes jsme velcí kamarádi.

Zmínil jste skvělého kytaristu a zpěváka Johna Hammonda. Před 12 lety jste mu produkoval album Push Comes To Shove, o kterém se málo ví. Jak k tomu došlo?
John Hammond je jednoznačně můj největší vzor. Viděl jsem ho hrát, už když jsem byl na střední, a když jsem potom sám v muzice prorazil, jeli jsme spolu na turné. Postupně jsem se s ním sblížil, i s jeho ženou Marlou. A když mě v roce 2007 požádal, ať mu produkuju desku, bylo to jako splněný sen. Ze studenta se stal kouč, pomohl jsem mu vybrat písně a snažil se z něj dostat to nejlepší. Vlastně jsem mu dělal zvukaře a pokoušel se nepřekážet jeho mistrovství.

Na třetím albu vaší kapely, které má název Yeah, It’s That Easy, jste zase spojil síly s neworleanským šamanem Dr. Johnem. To musel být krásný, ale bizarní zážitek.
Ten den si s námi měl přijít zahrát jen dvě písničky, ale nakonec jsme jamovali tak dlouho, že z toho byl asi tucet songů. Jeho manželka se po pár hodinách tvářila fakt naštvaně, a když jsem řekl „co zkusit ještě tohle“, obrátila se na našeho producenta se slovy: „Co si ten hubenej hajzlík myslí, že dělá?“ Dr. John odmítal zastavit, přidával další a další kousky a pořád to mělo šmrnc i duši. Zbyla nám fůra nevyužitého materiálu, třeba ho ještě někdy vydáme.

Když vymýšlíte novou skladbu, inspirujete se tím, co zaslechnete venku mezi lidmi? Ať už je to v baru, obchodě, či podzemce…
Jasně! Neustále si zapisuju různé větičky, co mi utkvěly v mysli. Můžu je zaslechnout na ulici, nebo si něco přečtu, dívám se na film, a najednou to na mě vyskočí. Jsem jak houba. Člověk musí být připravený hledat kouzlo všude.

Prý máte touhu natočit vánoční album. To si popravdě neumím moc představit.
Po tom toužím odjakživa. Můj strejda Bob, výborný kytarista, o Vánocích při rodinných sešlostech hrával koledy. A když umřel, říkal jsem si, že by mu taková deska udělala radost. Mimochodem, o letošních svátcích vypustím do světa hned dvě vánoční písně: Christmas Joint a Christmas Wave.

Také vám po čtyřech letech vyjde nová řadovka.
Pilotní singl Go Crazy už pluje éterem. Album nese název The Juice a produkoval ho Keb’  Mo’. Můžu vás ujistit, že v Praze z něj pár věcí zahraju.

Poslední, zásadní otázka: jak jste přišel k pseudonymu G. Love? Nechte mě hádat: buď je za tím G-bod, nebo struna G, jak se říká té šňůrce, která drží tanga.
Chachá! G-bod v tom určitě hrál roli. Já myslím, že jsem prostě musel být G. Love, protože mým jediným a opravdovým posláním na tomhle světě je – vážně, nesmějte se! – přinášet lidem lásku.