Filadelfský rodák G. Love, vlastním jménem Garrett Dutton, měl jedinečný nápad: smíchal hip hop s blues a rock’n’rollem, přidal špetku pouličního písničkářství a stvořil postavu usměvavého tuláka s kytarou, co podrývá pop music těmi nejméně hitovými songy na světě. G. Loveova „speciální omáčka“ se oproti všem očekáváním stala jednou z nejchutnějších lahůdek, jakou lze na současné scéně zakusit.
Tak jako mnoho jiných českých fanoušků, i já vaši partu viděl poprvé naživo zkraje roku 1996 na koncertě v pražském Paláci Akropolis. To máme sedmadvacet let… Zrovna jste vydali zásadní desku Coast To Coast Motel s hitem Kiss And Tell. A na pódiu tancovala malá holka. Něčí dcera, hádám.
Nevím, kdo to mohl být, možná nějaká česká dívka… Ale pamatuju si, že jsme poměrně brzy, ještě v začátcích, opravdu odehráli kšeft v České republice a že to tenkrát bylo docela cool.
Teď už asi všichni taky máte děti. Tak si říkám, jestli si nepřipadáte staří. A jestli vám vaši potomci nedávají najevo, že je stará vaše muzika.
Cha! Popravdě se pořád cítím jako kluk. Starý si nepřipadám, cítím se mladě. Děti mám čtyři, vlasy mi šednou, ale mám mladou ženu. Z naší hudby se za tu dobu stala klasika. Zkoušku času ustála, respektive myslím, že je nadčasová. Zdá se mi, že pořád děláme muziku, která má co říct. Nevím, co všechno z toho vyšlo v Evropě, ale fakt je, že neustále natáčíme nové věci a spolupracujeme s mladšími muzikanty. Takže jo, cítím se skvěle!
Až teď v listopadu odehrajete show na festivalu Blues Alive v Šumperku, zamíříte rovnou do Austrálie a pak do Mexika. Máte s návštěvou těchto zemí zkušenosti, nebo je to pro vás svátek?
V Austrálii vím o slušné fanouškovské základně. Je to asi podobné jako v evropských zemích. Někteří příznivci nám zůstávají věrní celé tři dekády, jen se k nim tak často nedostaneme. Samozřejmě, že chvíli trvalo, než jsme získali tolik posluchačů, ale dneska už naštěstí máme všude ve světě – i v Česku – spoustu pravověrných fandů, kteří nevynechají žádný náš koncert. V Mexiku budeme hrát na festivalu, takže předpokládám, že se tam sejde plno Američanů, co si prostě udělají výlet a vyrazí za svými oblíbenými kapelami.
Když vystupujete mimo Spojené státy, není vám líto, že se sice publikum naladí na váš rytmus, ale řada diváků nepochytá texty? Přece jen máte v písničkách fůru slov a rapujete je s takovou lehkostí, že se to špatně stíhá.
To je správná poznámka. Za hranicemi Ameriky se s tím trochu peru, protože – jak jste řekl – ty texty jsou dost obsáhlé. Ale věřím, že hudba mluví mezinárodní řečí. Lidi cití vibrace a i když nepochopí smysl slov, písničkou je provede její feeling. Máte pravdu, je to pro mě výzva, snažím se psát i jednodušší songy s jasným poselstvím. Třeba Peace, Love And Happiness (Mír, láska a štěstí). Nebo Rainbow (Duha), to je taky píseň, které není těžké rozumět.
Příští rok uplyne třicet let od vydání vašeho prvního alba. Mně bylo tehdy patnáct a nikdy nezapomenu, jak na mě váš zvláštní styl zapůsobil. Nepodobal se ničemu, co jsem do té doby slyšel. Věděli jste, že jste na stopě něčemu unikátnímu a novému?
Upřímně, já to věděl. Byl jsem velký fanoušek hip hopu a zároveň student bluesového žánru. Blues bylo tím, co jsem chtěl dělat. Pokoušel jsem se v tom duchu psát vlastní věci. Popisoval jsem, co jsem viděl v ulicích Filadelfie, kde jsem se narodil a vyrůstal. Takže jsem psal o graffiti, basketbalu, skateboardingu, rasismu, zkrátka o všem, co se ve městě dělo.
Sám jsem hrál klasickým folkbluesovým způsobem, ale tím, že jsem žil v hiphopové komunitě a podílel se na její kultuře, se můj život jednoho dne s muzikou propojil a vzniklo to mé hip hop blues. A od začátku jsem si dobře uvědomoval, co to znamená.
Nikdo kolem nic takového nedělal. Hip hop se teprve rozjížděl, jako černá hudba pro černé, byla to výpověď o jejich americké zkušenosti. Podobně i blues bylo nejdříve záležitostí Afroameričanů a až později ho vzali za své běloši, kteří ho proměnili v rock’n’roll. Já byl taky bílý kluk, který si vzal z hip hopu to, co se mu líbilo. Nechtěl jsem se svézt na žádné vlně, prostě jsem nemohl jinak. Neznal jsem nikoho jiného, kdo by to vyzkoušel.
Abych řekl pravdu, když jsme připravovali první album, náš producent Dave Johnson jel do Los Angeles dojednat nám nahrávací smlouvu. Pak se vrátil, my se ho ptali, jak to šlo, a on povídá: „Ne moc dobře. Existuje ještě jeden bílý chlápek, co hraje na kytaru a rapuje.“ My na to: „Kdo to k čertu je?“ A on: „Nevím, někdo, kdo si říká Beck. Podepsali s ním smlouvu a s námi ne.“
Potom se objevila kapela The Roots, taky z Filadelfie. Všichni jsme maturovali v jedenadevadesátém roce. Vyrostli jsme ve stejné části města, potkávali se na mejdanech, chodili se stejnými holkami. The Roots si našli cestu, jak hrát hip hop smíchaný s jazzem a blues úplně živě, bez smyček a samplů, o což se v našem okolí nikdo předtím nepokusil. Chápete, co chci říct: viselo to ve vzduchu, všichni jsme byli součástí jedné kultury.
Krátce poté vtrhli na scénu Fun Lovin’ Criminals, kteří k hiphopbluesovému základu přimontovali tvrdý rock. S nimi jste museli cítit spřízněnost, byli skoro jako vaši bráchové, ne?
Dokonce jsme měli stejného manažera. Na rozdíl od nás pocházejí Fun Lovin’ Criminals z New Yorku, ale jinak je to velmi podobný příběh: kluci z velkého města, co naslouchají hlasům ulice. My jsme s tím přišli dřív. Je znají především v Evropě, my máme větší úspěch v USA.
Počet prodaných kopií vaší první desky stoupá k půl milionu. Čekal jste takový ohlas? A nebylo snazší být malou kapelkou z Philly než tímhle světově známým bandem?
No, on se už ve skutečnosti prodal skoro milion. Jasně, že to bylo naprosto šílené. Jeden den hrajete na rohu za to, co vám kdo hodí do klobouku, a druhý den jedete světové turné. Naštěstí jsme nikdy nezažili pocit jako: „Co já si teď koupím? Že by nové lamborghini?“ Vždycky to zůstávalo v rovině mačkání se v dodávce, nocování v zapadlých motelech a spaní v jedné posteli s bubeníkem, protože za víc pokojů nechcete utrácet.
Mysleli jsme si, že z té dodávky snad nikdy nevylezeme. Že se k smrti ujezdíme po štacích. Hlavně jsme byli mladí a mně osobně byly prachy ukradené. Obchodní stránka nám nikdy moc nešla. Nakonec jsme z toho vybředli, pódia se zvětšovala, znalo nás víc a víc lidí… Mezitím jsme zestárli, možná trochu zmoudřeli a vyřešili i ten byznys. Podstatou jsme ale pořád výkonní muzikanti, účty se samy nezaplatí. Navíc to milujeme, je to náš život. A v tomhle smyslu máme úžasnou kariéru.
Vám ovšem nevadí toulat se sem a tam po zeměkouli. Svým způsobem jste věčný busker, ne? Klidně byste si i teď sednul na chodník a hrál za drobné.
Je to tak. Tohle jsem vždycky zbožňoval. A rád se za svou dráhou pouličního umělce ohlížím. Buskingu jsem se nejvíc věnoval v době, kdy jsem se z Filadelfie přestěhoval do Bostonu. To bylo někdy kolem roku 1992, těsně předtím, než jsem potkal Jazze a Housemana a dal s nimi dohromady kapelu. Vzpomínám na to jako na skvělé období. Když se objevili ti dva, začaly se dít věci: přesunuli jsme se do klubů, pak do větších sálů… Dneska je to jiné, protože mám rodinu a tři z mých dětí jsou ještě malé. Takže se mi cestování komplikuje.
close
info
Zdroj: Se svolením Blues Alive
zoom_in
Zpěvák skupiny G. Love & Special Sauce si našel vlastní styl.
Pořád mě to baví, ale netěší mě, že jsem daleko od svých blízkých. To je tedy jediné, s čím bojuju. Koncerty jsou úžasné a fakt, že mám možnost rozdávat muziku druhým, mi doteď připadá neuvěřitelný. Beru to dost vážně, každý den je pro mě výzva. Ono to není vůbec snadné. Být správně připraven a zvládnout celý večer, to vyžaduje disciplínu. Ale já si to děsně užívám. Nevím, kolik diváků na nás v České republice přijde – jestli tisíce, nebo stovky. Vím jen, že je to pro nás čest a že budeme hrát, jak nejlíp umíme.
Proč jste se vlastně rozešli a zase sešli? Napočítal jsem nejméně dva rozpady vaší skupiny: jeden v roce 2005 a druhý roku 2014. Moc jsem nepochopil, co vás rozhádalo.
Těžko říct. Jak už jsem se zmiňoval, rok 2005 se nesl ve znamení hádek o obchodní stránku věci. Měli jsme v tom bordel a tak strašně jsme makali, že jsme se všichni tři cítili vyhořelí. Já byl moc mladý na to, abych dokázal být dobrým lídrem. Na pódiu jsme hráli, jako by tam každý z nás byl sám. S bubeníkem Jeffreym Clemensem čili s Housemanem jsme už ani neměli oční kontakt, a tak jsem si řekl: Kašlu na to, tohle nemá cenu. Budu dělat vlastní věci. Vrátil jsem se do Filadelfie a začal hrát s místními muzikanty.
Pak jsme se ale s Jeffem znovu sčuchli, pouto mezi námi zkrátka bylo příliš silné. Ale už to bylo bez Jima „Jazz“ Prescotta. Asi rok a půl jsme koncertovali s jiným basákem a pak jsme se rozhodli vzít Jima zpátky. První, co jsme spolu po té pauze udělali, byla deska Superhero Brother z roku 2008. A zůstali jsme spolu dalších pár let. Pak Jima zase nahradil jiný basista, ale v roce 2014 se Jazz vrátil… Člověče, já nevím, udržet kapelu takhle dlouho pohromadě je hrozně náročné a občas někdo dostane chuť s tím seknout.
Není to žádná záhada, všichni se snažíme žít život tak, abychom byli šťastní. Jeff Clemens se teď zrovna tváří, že je napůl v důchodu. Už se mu nechce jezdit rok co rok křížem krážem přes Spojené státy v autobuse. Ale dál s námi podniká evropská turné, takže v Evropě fungujeme v původní sestavě. Až poletíme do Austrálie, nahradí ho Chuck Treece, náš další stálý bubeník.
Vaše poslední CD nese název Philadelphia Mississippi, což není jen vyjádření náklonnosti k oběma proslulým destinacím, ale i jméno mně zcela neznámého městečka Philadelphia ve státě Mississippi. Zajímá mě, co to s vámi udělalo, když jste jako bluesový fanda o Mississippi přestal snít a konečně jste se tam podíval?
To byl vlastně smysl toho alba: popsat naši pouť do kolébky blues, kam s Chuckem Treecem přinášíme nálož hip hopu, a nahrávat s lidmi, jako je Luther Dickinson z North Mississippi Allstars. Sever státu Mississppi je hornatý, má jinou náladu než prostředí, ze kterého vzešlo „Delta blues“. Bluesmani jako Junior Kimbrough tu měli malé farmy a dnes za ně na různých festivalech přebírají štafetu jejich vnukové.
Chtěli jsme tu atmosféru nasát a učit se jak od starých pardálů, tak od nových jmen. Třeba takový Christone Ingram, zvaný Kingfish, je naprosto dokonalý. Koukali jsme, jak to místní válí, a přitom jsme snad pootočili jejich úhel pohledu. Mladší generace už tady dělá blues jinak a žene ho kupředu, podobně jako jsme se o to kdysi pokoušeli my ve Filadelfii.
Rád poslouchám výtečné album bluesového kytaristy a zpěváka Johna Hammonda Push Comes To Shove, které jste v roce 2007 překvapivě produkoval. U nás naneštěstí vůbec není k sehnání. Vybavíte si ještě nějakého jiného hudebního hrdinu, jemuž byste chtěl pomoci s natáčením?
Pracovat s Johnem Hammondem pro mě bylo fakt něco mimořádného. Většinou produkuju umělce, kteří jsou mi generačně bližší. Dneska je tahle profese stejně na ústupu, cédéčka se neprodávají. Nikdy jsem nepřemýšlel tak, že bych chtěl produkovat někoho ze svých hrdinů. Spíš bych rád spolupracoval s mladšími hudebníky. Jako když Keb’ Mo’ produkoval mě. Zajímalo by mě udělat album se současnou bluesovou hvězdou jménem Jontavious Willis. Nebo s Kingfishem.
Ze zasloužilejších by mě bavil Taj Mahal. Myslím, že bych neodmítl nikoho, kdo by stál o můj názor. Dokonce bych řekl, že jiným hudebníkům umím posloužit líp než sobě. Když děláme nahrávky s kapelou G. Love & Special Sauce, raději se odevzdám do rukou někoho, komu důvěřuju. Protože mě zajímá jeho vize, ne moje. Přizvat k natáčení člověka zvenčí může být důležitá součást tvůrčího procesu. Mladým muzikantům vysvětluju, že je to třeba nasměruje někam, kde by se sami sotva ocitli. Proč se o ten příběh připravovat?
G. LOVE & SPECIAL SAUCE
Stylově nezařaditelnou kapelu tvořili od začátku basista Jim „Jimi Jazz“ Prescott, bubeník Jeffrey „Houseman“ Clemens a originální kytarista, zpěvák, hráč na foukací harmoniku, skladatel a textař Garrett Dutton, přezdívaný G. Love. I přes nejrůznější výkyvy a personální obměny se původní trio vždy znovu sešlo, aby po čase vyrukovalo s další skvělou nahrávkou. V mezičase G. Love natáčel či produkoval vlastní desky: The Hustle (2004), Lemonade (2006), Fixin’ to Die (2011). Jádrem jeho repertoáru však zůstávají skladby ze skupinových alb G. Love And Special Sauce (1994), Coast To Coast Motel (1995), Yeah, It's That Easy (1997), Philadelphonic (1999), Electric Mile (2001) či Superhero Brother (2008). V širší známost vešla tato formace klipem k písni Kiss And Tell. K dalším hitům patří písničky Stepping Stones, I-76 či Nothing Quite Like Home. Loňský padesátník Garrett Dutton se narodil 3. října 1972 ve Filadelfii, na kytaru začal hrát pod vlivem Boba Dylana a k hip hopu se dostal díky nahrávkám kapel Run-DMC a Beastie Boys. Se svými spoluhráči Jazzem a Housmanem se potkal v Bostonu zkraje roku 1993. Následovalo seznámení s producentem Davem „Stiff“ Johnsonem a podepsání smlouvy s renomovaným hudebním vydavatelstvím Okeh.
