Zpěvák, producent, vydavatel a propagátor world music Peter Gabriel se v roce 1991 rozhodl, že nahraje album obsahující hudební vlivy z celé planety. Deska Big Blue Ball (Velká modrá koule), nazvaná podle slov kosmonautů popisujících pohled na Zemi z vesmíru, na sklonku loňského roku konečně vystoupila z chaosu.

Proč trvala realizace projektu tak dlouho? Sezvat záplavu umělců do Gabrielových Real World Studios na pověstné letní „nahrávací týdny“ v letech 1991, 1992 a 1995 nebyl problém. Ochotně dorazili francouzští odborníci na „etnické samply“ Deep Forest, legendární konžský pěvec Papa Wemba, japonský bubeník Joji Hirota, jazzový veterán Billy Cobham nebo irská rebelka Sinéad O‘Connor.

A také zástup dalších muzikantů, jejichž jména se na albu nakonec neobjevila, namátkou Van Morrison, Joe Strummer či Iggy Pop.

Jenže co udělat se stovkami natočených hodin hudby, s celým zvukovým vesmírem, aby vznikla jediná soudržná deska?

Radostný nepořádek

„Byla to největší zábava, jakou jsem při vytváření hudby zažil. Rád bych to udělal znova,“ uvedl Peter Gabriel do tiskové zprávy vydané po skončení maratonu střihání, míchání a zahazování. Lehce se mu mluví, když s produkcí pomáhal Karl Wallinger (ex-Waterboys) a největší piplačku schytal Steven Hague (známý prací pro New Order, Pere Ubu i Pet Shop Boys), kterému bylo zadáno třídění a vybírání. Autor závěrečného mixu Tchad Blake, ostřílený zvukař, jehož služby využívali například Tom Waits, Pearl Jam či Suzanne Vega, si musel rvát nad nesourodým materiálem vlasy.

Krocení chaosu nakonec dopadlo lépe, než by se podle soupisky hudebníků mohlo zdát. Místy se trochu přetlačuje charakteristický „gabrielovský“ pop s world popem. Třeba když úvodní vznosný Gabrielův hymnus Whole Thing vystřídá taktéž výborná, leč z jiného světa pocházející arabská diskotéka Habibe s excelující Natachou Atlas. Při pohledu z dálky však působí modrá kulička překvapivě harmonicky.

Kolem světa za hodinu

Z Velké modré koule vykukuje hned několik příjemných jednotlivostí. Například sou〜znění Papa Wemby s flamenkovým kytaristou Juanem Cañizaresem. Komunikace fenomenální maďarské divy Márty Sebestyén (z kapely Muzsikás) s jemným kytarovým syntezátorem funky-rockera Vernona Reida (Living Colour). Nebo africko-irsko-americká vzájemnost Wembových bubeníků se zpěváky Irlou Ó Lionáirdem a Josephem Arthurem. K nejlepším příspěvkům samotného Gabriela patří již z pracovních verzí alba Up a výběru Hit (2003) známá skladba Burn You Up, Burn You Down, ve které principálovi globálního cirkusu přizvukují blues-gospeloví The Holmes Brothers.

Bylo by chybou brát Big Blue Ball jako nějaký intelektuální experiment. Gabriel a spol. nenastolují ani žádné závažné otázky globalizovaného světa a rozvojových zemí. Jenom se vzájemně baví různorodostí hudby a výsledkem je převážně pozitivní, uklidňující „world pop easy listening“. Pouze Sinéad O‘Connor trochu přitemní věčně aktuální výzvou „zastavte války, zastavte teror“.

V podobě Big Blue Ball nevznikl žádný hudební milník, natož sumář hudby z celé zeměkoule. Propojování „západního“ popu s tzv. world music mohlo být nevšední před osmnácti lety, když Gabriel začínal Velkou modrou kouli valit. Jako pestrá kolekce nadčasových písní kořeněných trochou exotiky však album potěší. Poselství „je jenom jedna planeta, rozdíly s trochou nadhledu zmizí“, zní možná otřepaně, ale je dobré ho šířit.

TOMÁŠ S. POLÍVKA