Americký skladatel a klavírista představí program An Evening Of Chamber Music, pásmo komorních skladeb z cyklů Metamorphosis a Etudes či zkomponovaných pro film Naquoyqatsi.

Součástí koncertního programu budou i skladby z nedávného díla Songs And Poems For Solo Cello (2005 až 2007), které Glass složil pro violoncellistku Wendy Sutter, někdejší členku věhlasného seskupení Band On A Can All Stars. Dílo využívá prvky barokní hudby i klezmeru a sklidilo nadšené kritiky coby „velkolepý příspěvek ke světovému cellovému repertoáru“. Vedle Wendy Sutter bude dalším účinkujícím Glassova komorního večera hráč na perkuse (a také skladatel a klavírista) Mick Rossi, stálý člen Philip Glass Ensemble a spolupracovník písničkáře a skladatele Randyho Newmana či trumpetisty Stevena Bernsteina.

Philip Glass se narodil 31. ledna 1937 v Baltimoru jako potomek židovských imigrantů z Litvy. Jako „zázračné dítko“ začal hrát na flétnu. Vedle hudby zvládal studovat i matematiku a filozofii, na Chicagskou univerzitu byl přijat už v pouhých patnácti letech. V roce 1959 se vrátil ke studiu hudby „na plný úvazek“ a absolvoval hru na klávesové nástroje na prestižní newyorské The Juilliard School Of Music. Na následných stážích v Paříži se zabýval podrobnou analýzou skladeb Bacha a Mozarta. Zároveň jako jeden z prvních skladatelů „vážné“ hudby začal využívat elektrických kláves a syntezátorů či elektronicky ozvučených „klasických“ nástrojů.

Ačkoliv Glass nemá příliš rád škatulku minimalismus, kterou zavedl jeho kolega Michael Nyman (Glass ji považuje za zjednodušující a znevažující), proslavil se ve 2. polovině 60. let právě v souvislosti s tímto hudebním hnutím. Jeho kompozice Strung Out (1967), Music in Twelve Parts (1971–1974) či „minimalistická“ opera Einstein on the Beach (1975) jsou považovány za mistrovské ukázky žánru, který však Glass raději označuje jako „hudbu využívající repetitivních struktur“. Ostatně Glassova tvorba se pestrostí použitých prostředků a odkazy na postupy klasické „typickému“ minimalismu vymaňuje.

TOMÁŠ S. POLÍVKA



Průlomu do povědomí nejširších posluchačských vrstev se Glass dočkal díky hudbě ke snímku Koyaanisqatsi (1982) a jeho pokračování Powaqqatsi (1988). K jeho nejznámější práci pro film patří soundtracky Kundun (1997), Hodiny (2002) či Zápisky o skandálu (2006).