Na festivalu populární hudby v polských Sopotech se Karel Gott představil ne několika písněmi, ale rovnou samostatným recitálem. Psal se rok 1975 a stále úspěšnější zpěvák měl před sebou další výzvy, včetně zamýšlené spolupráce se dvěma proslulými bigbandy.

Orchestr Karla Vlacha, za jehož asistence Gott kdysi absolvoval svou první Lucernu, s ním nyní nahrál album swingových písniček Melodie, které nestárnou. Německý bandleader James Last ho zase přizval k natáčení desky Stars im Zeichen eines gutes Sterns, jehož výtěžek byl určen na podporu výzkumu léčení rakoviny a na kterém hostovala také švédská skupina ABBA. Ta zde mimochodem zpívala netradiční směs amerických tradicionálů včetně hitu On Top Of Old Smokey (Už koníček pádí).

Parta hic a anticharta

V nepříliš povedeném filmu Romance za korunu se Karel Gott objevil spolu s dalšími interprety nejrůznějších žán-rů, včetně Heleny Vondráčkové, Jiřího Schelingera a Ru-dolfa Cortése. O rok později se vrátil ke zvuku velkých kapel a s Orchestrem Václava Hybše natočil v Národním muzeu televizní pořad Malá sváteční hudba. V témže období absolvoval komerčně velmi uspokojivé turné po západní Evro-pě, kde se na něj úhrnem přišlo podívat 70 tisíc příznivců.

Rok 1977 je v Gottově kariéře rozporuplný. V Polsku mu byl udělen titul Hvězda populární hudby, na festivalu v Tokiu zvítězil s písní Kar-la Svobody a Zdeňka Borovce Jdi za štěstím. Jeho první ruské album, vydané sovětskou firmou Melodija, si v SSSR koupilo čtyři a půl milionu lidí. Italský skladatel Joe Santieri pro něj napsal skladbu Amore mio a v Německu se teenageři zbláznili do jím nazpívané písničky Karla Svobody a Zdeňka Rytíře z československé a německé verze japonského animovaného seriálu Včelka Mája. Doma získal Karel Gott titul zasloužilý umělec, ve filmu Parta hic zpíval bizarní píseň Vůně mléka a stal se jednou z nejznámějších tváří Anticharty.

Byl jsem naivní a blbý

Skutečnost, že patřil k těm, kteří 4. února v pražském Divadle hudby četli projevy „ve jménu socialismu a míru“ (byť napsané někým jiným), mu u části národa značně ublížila. „To řečnění si naši slavíci mohli odpustit, nikdo by jim hlavu neutrhl a nikdo by jim nezakázal zpívat,“ soudí hudební publicista Jiří Černý. „Měli by to trochu těžší, ale to by tak bylo všechno.“

Sám Gott dnes svůj omyl uznává: „Byl jsem hloupý, naivní a blbý, prostě jsem skočil na perfektně vykonstruovanou a organizovanou akci někoho, kdo dostal za úkol dát nás všechny dohromady, abychom mluvili v Divadle hudby o kultuře. A jen tak mimochodem jsme podepsali nějaký papír, který vypadal jako prezenční listina. Teď už vím, že člověk nemá hned tak něco podepisovat, ale nic nezměním na skutečnosti, že jsem tenkrát podepsal. Nikdo nám tehdy neřekl, že podpisem se stavíme proti Chartě.“

Aby toho nebylo málo, v roce 1977 zemřela Karlu Gottovi matka. V profesním životě se mu však dařilo, o čemž svědčí pět po sobě jdoucích vyprodaných Luceren v následujícím roce. Samostatné koncerty v prestižním sále dostaly i televizní podobu. Na druhé straně je zajímavé, že ani zpěvák, kterého tehdejší režim považoval za cenný vývozní artikl, neutekl před zásahem cenzury. Kvůli podobnosti s tragickým osudem Jana Palacha se nesměla vysílat píseň z jeho repertoáru Kam tenkrát šel můj bratr Jan.

Sedmdesátá léta Gott završil vystoupením v Nashvillu, kam se posléze ještě čtyřikrát vrátil. Během svých pobytů v mekce americké country music si zazpíval s někdejším doprovodným vokálním souborem Elvise Presleyho The Jordanaires. Setkal se s popovou hvězdou Patem Boonem, černošským countrymanem Charleym Pridem a otcem bluegrassu Billem Monroem. Dokonce jednal o spolupráci s vdovou po countryovém gentlemanovi Jimu Reevesovi.

Narozdíl od Waldemara Matušky, kterého Nashville rovněž přivítal s otevřenou náručí, se Karel Gott i po této zkušenosti rozhodl setrvat v normalizovaném Československu, kde si dále budoval pozici popového krále.