Po vyjití knihy před koncem roku 2015 se s jeho někdejším zvukařem bavil o Karlu Gottovi také náš kolega Lukáš Trejbal. Jiří Hájek na Gotta nedal dopustit.

Když se řekne Karel Gott, jaký je to člověk?
Je to neskutečný profík, všechno muselo být perfektně připravené. Nikdy se nestalo, že by nějakou zkoušku opomněl, to neexistovalo. Před každým představením se muselo všechno vyzkoušet. Má poctivý přístup, prostě profesionál se vším všudy. Byl to zároveň velký kamarád. Měl obrovský přehled, mohli jste si s ním povídat o čemkoliv. Výborný parťák, dokázal bavit kolektiv, srší vtipy.

Zažil jsem mnohokrát, že my už jsme měli po koncertě zabaleno a on se stále podepisoval, tak byl oddaný svým fanouškům. Neskutečně si jich vážil, oni mu to dávali zpětně najevo. Jezdili jsme po Německu, Belgii, Rakousku. Dvakrát jsem s ním byl v Americe. Poprvé v roce 1996 v Atlantic City a podruhé o čtyři roky později v Carnegie Hall. Byl jsem s ním též v Moskvě v Kremlu, kde se konal koncert v sále pro pět tisíc lidí.

Vrchol bylo asi to Carnegie?
To je muzikantské nebe. Já byl tehdy snad jediný Evropan, kterého nechali sedět za pultem. V Carnegie říkali, proč byste nám sem vozili vaše zvukaře, když my tady máme ty nejlepší. Když se představení připravovalo, neinstaloval jsem ani mikrofony. Říkali: to je náš byznys, na to nám nesahej. Skončila příprava, já šel suverénně za pult. Šéf techniky se mě ptá: Vy to tady chcete zvučit?

Já mu odpověděl, že jsem tam kvůli tomu přijel. Tak ještě že udělají nějakou nutnou přípravu a pak mě tam pustí. Připravili to, začala zkouška, šéf řekl: ok a už jsem ho neviděl. Byl jsem rád, byla to pro mě nejvyšší pocta, něco jak pro sportovce zlatá olympijská medaile. A já to ani neměl jako životní cíl, to spadlo z nebe. Přitom je to sál především na vážnou muziku, tam dělat popík je docela problém. Je to sál zhruba pro jeden a půl tisíce lidí.

Měl jste mrazení?
To jsem měl. Druhá půlka koncertu byla vestoje. Nakonec začali ve finále Karel s Helenou zpívat lidovky, to nestačily lidem kapesníčky. Atmosféra byla neskutečná.

Máte nějakou zpětnou vazbu na tenhle zážitek?
V Carnegie panovala všeobecná spokojenost, v Atlantic City se se mnou technici fotili a vysekli mi před Karlem poklonu, že má takového zvukaře.

Vnímal Gott tu spolupráci, že je i pro něj přínosem?
Pochopitelně, dával to najevo, že k němu patřím. Hádali se vždycky s Helenou. Karel řekl: To je můj Hájíček a Helena: Ne, to je můj Hájíček (smích). Jednou jsme hráli s Karlem v Německu a v Praze v Lucerně měla Helena vánoční koncert. Já sedl na letadlo a letěl ozvučit Lucernu. V Německu byl den volna, tak jsem pak skočil do auta a jel zpátky do Německa. Karel z toho měl málem zástavu (smích).

Zkoušeli jste v Hálkově divadle v Nymburce?
V Hálku jsem zkoušel s Martou Kubišovou, s Karlem Gottem jsem zkoušel v kulturáku na Loučeni a na zámku. Vždycky to bylo před turné, aby se to vyzkoušelo všechno, samozřejmě s kapelou. Karel se na vesnický sál nejdřív netvářil, ale pak si to místo oblíbil. Dostal tam najíst, k tomu domácí buchty, to se mu líbilo.

Máte nějakou příhodu s Gottem, když zrovna nebyl ve formě?
Já jsem to nikdy nesměl dát do té polohy, aby lidi vycítili nějaký problém. Jednou za mnou přišel, měl zrovna dvoják v Praze Na Žofíně. Tvrdil mi, že se úplně necítí, že neví, jak to udělá. Jenže pak se rozezpíval a šlo to jako na drátkách.