Green Day za svou více než třicetiletou kariéru vykroužili výrazný žánrový oblouk. Od punkových kořenů se záhy vydali ke stadiónovému rocku pro mladší publikum, hltající videoklipy na MTV.

Deska Dookie z roku 1994 se stala etalonem žánru pop-punk a hity jako Basket Case opanovaly hitparády. Green Day ztělesňovali naštvané kluky, jimž se nelíbí dospělost vlastních rodičů a revoltují proti ní. Desky se prodalo přes 20 milionů kopií a magazín Rolling Stone ji zařadil mezi 500 nejdůležitějších rockových alb všech dob.

Úspěch kapely dal vzniknout celé řadě mladších skupin (k nejznámějším patří blink-182 či Sum 41). Banda vedená ikonickým Billiem Joem Armstrongem jim přestala stačit, a kdyby se neproměnila, upadla by v zapomnění.

Na čele revoluce

V roce 2004 však přišla s další revolucí: deskou American Idiot. Šlo o rockový muzikál tematizující bushovskou Ameriku, v níž agresivita válcuje veškeré hodnoty a kde se vše mění v televizní reality show. Byla zabalena do líbivých melodií a ostrých riffů a Green Day za ni získali Grammy za nejlepší rockové album roku.

Zároveň se stali ikonami nastupující revolty proti establishmentu. Vlastní mesiášství se pak snažili přiživit následujícími deskami, z nichž již žádná nedosáhla úspěchu, ale ani kvalit American Idiot. Slavný muzikál mimochodem teď oživili v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde měl v pátek premiéru.

Po čtyřech letech od poslední nahrávky Revolution Radio přicházejí Green Day s deskou úplně jinou. A Father of All Motherfuckers je sice neposadí do čela žádné budoucí rockové revoluce, ale může je vrátit mezi kapely, o které má cenu se zajímat.

Pojďte na taneční parket

Pro znalce tvorby Green Day je jejich letošní deska šokující. Předně je nesmírně krátká - trvá pouhých 26 minut, které představuje desítka skladeb. V průměru jde tedy o extrémně krátké písničky, zvláště v porovnání s mnohdy i devítiminutovými kompozicemi na American Idiot. Co vypadá jako nudné matematické cvičení, představuje ve skutečnosti velmi podstatné rysy nového alba: přímočarost a jednoduchost. Obojí v nejlepším slova smyslu.

Green Day totiž představili desku plnou potenciálních rozhlasových hitů, které doslova zvou na taneční parket (pozvánkou k tanci začíná například píseň Meet Me on the Roof). Billie Joe Armstrong a jeho spoluhráči nešetří s tleskáním do rytmu, popěvky „aaaaa“ či „uuuuu“, nebojí se ozvěn v refrénech. Klišé za klišé, asi si říkáte. A máte pravdu. Jenže odsoudit takto koncipovanou desku proto, že nabízí popová klišé, by bylo špatně. Green Day si to totiž mohou dovolit.

Patří k největším kapelám světa, mají na kontě několik úspěšných revolucí a stáli na počátku přinejmenším jedné vlny amerického rocku. Klopotnost a těžkopádnost posledních nahrávek již začala unavovat a volba krátkých, extrémně melodických písní jako lék na předchozí nevýraznost funguje skvěle.

Je to skvělá zpráva i pro návštěvníky letošního ročníku festivalu Rock for People, kde budou Green Day hlavními hvězdami. Američtí rockeři sem přijedou v opravdu silné formě.