Pro tuzemské fanoušky je příjemným bonusem, že v kapele tohoto úžasného performera (s nezbytnou károvanou čepicí přes uši) hraje český klávesista Ondřej Pivec. Společně vystoupili i na prosincovém koncertě v pražském Obecním domě. A při té příležitosti dal Gregory Porter Deníku rozhovor.

Ještě před pár lety jste říkal, že na to, abyste byl dobrým zpěvákem, potřebujete něco zažít. Protloukat se, nechat si od nějaké dámy zlomit srdce… Teď v listopadu vám bylo padesát. Myslíte, že už máte dostatečně nažito?
Jo, přestál jsem různé vzlety a pády, vím, jak vypadá ohromná radost i pořádný průšvih. Jasně, leccos mě asi ještě čeká, ale určitě jsem vyzrál. A to je pro zpěváka mého typu úžasná věc. Když se vám podaří zdolat hloubku písně, kterou zpíváte, dozrát do role toho, kdo ji vypráví. Oblečete si ji jako kabát a ona vám sedí, i když ji ve skutečnosti napsal někdo jiný.

A jsou ještě písničky, na jejichž dno nedosáhnete?
Ano, dokonce i s padesátkou na krku cítím, že k některým jsem zatím nedorostl. Vezměte si třeba moderní jazzový standard Here’s to Life. Tahle písnička mě fascinuje, protože ji zpívá opravdu zkušený člověk, jenž v životě zakusil všelicos. A nakonec mu z toho všeho vychází, že na světě je nejdůležitější láska. Takhle řečeno je to banální, ale v podání skvělé Shirley Hornové, která tu skladbu před třiceti lety natočila, to tak nepůsobí. Ona si totiž byla vědoma svého konce – a v písni se to odráží. Já mám, doufám, konec ještě daleko před sebou, dá se říct, že teprve mířím na vrchol. Pro tenhle materiál jsem zkrátka až moc při síle. Ale to je kouzlo a tajemství lidské řeči: že se do ní promítá i naše zkušenost.

Vždy uvádíte, že vás hodně ovlivnila matka, a zejména její bohatá sbírka elpíček. Jen tak namátkou, co jste měli za desky?
Máma sbírala nahrávky královny gospelu Mahalie Jacksonové. Taky milovala Jamese Clevelanda, kterému se pro změnu přezdívá gospelový král. Zajímal ji jazz i klasika. Z jazzových zpěvaček měla nejradši Ellu Fitzgeraldovou, z chlapů se jí líbili Sammy Davis Jr. a Nat King Cole. Ale kromě mámy mě ovlivnili i starší bráchové, a ti poslouchali všechno možné – od Stevieho Wondera až po Parliament-Funkadelic. A pak jsem snad měl vlastní vkus. Jako nemladšího z rodiny mě na jednu stranu bavil Louis Armstrong nebo Sam Cooke, ale víc jsem, málo platné, sjížděl Michaela Jacksona.

Narodil jste se roku 1971 v Los Angeles. Bylo pro vás jako pro příslušníka generace vyrůstající v sedmdesátých letech vůbec možné nějak se propojit se starší hudbou, ze které dnes čerpáte?
Jak v L. A., tak v Bakersfieldu, kde jsem vyrůstal, docházelo k takovým spojením nejvíce v kostele. Moje matka i můj dědeček byli pastory. A kostely, kam jsme chodili na mši, vyhledávali převážně lidé původem z Jihu, ať už pocházeli z Texasu, Arkansasu nebo Louisiany. To se přirozeně projevovalo i po hudební stránce, takže jsem tam do sebe nasál spoustu venkovského gospel blues. Později jsem na tytéž vlivy narazil v místních blues clubech. Stejní muzikanti, jiný chrám…

V kostele jste se potkával s nejrůznějšími existencemi. S bezdomovci, prostitutkami, lidmi z ulice. To musela být dobrá škola.
No jistě! Nemůžu zapomenout na jednu paní, jmenovala se Betty. Zpívala hrozně zajímavé bluesové písničky, které si evidentně sama vymýšlela. Nikdo o ní nikdy předtím neslyšel, prostě jednoho dne přišla a vybalila to na nás: „Nemůžu dostat Ježíše z hlavy, myslím na něj čtyřiadvacet hodin denně…“ A my si říkali: Páni, ta válí! Takové a jiné zážitky mě formovaly. Kdybych vám ty osoby jmenoval, nic vám to neřekne. Svět je nezná, nezůstaly po nich žádné nahrávky, ale pro mě a plno dalších byli velkými personami s hlubokými příběhy. Navždycky nás změnili. Když jsem nahrával s Mobym singl Natural Blues, přesně jsem cítil tohle spojení starého s novým. Všechny ty hlasy, co je jim snad tisíc let, mám v sobě uložené. Tomu se říká tradice, ne?

Je důležité mít víru, abyste mohl zpívat to, co zpíváte?
Mně to pomáhá. A když se podíváte do minulosti, tak Marvin Gaye, Ray Charles, Bill Withers a řada jiných soulových mistrů měla zkušenost se zpíváním v kostele. Svaly si pamatují, jaké to je, halekat až k chrámové klenbě slova o slávě Boží. Kdykoli to pak potřebujete použít ve světské muzice, stačí na tu strunku zlehka zabrnkat a něco uvnitř už pracuje za vás.

Zpíváte pořád některé z těch písniček, co jste miloval v dětství?
Ano, zrovna nedávno jsme v Monaku hráli skladbu Nature Boy z repertoáru Nata Kinga Colea. Skoro při každém koncertě nastane chvíle, kdy si chci střihnout nějaký dávný gospel nebo swing. A tak to prostě udělám.

Z Kalifornie jste se přestěhoval do newyorského Brooklynu. Lišila se ta dvě prostředí, pokud jde o kluby a jamování?
To byl silný náraz, hlavně když jsem poznal, co se hraje o kus dál v Harlemu. Já jsem toho popravdě o newyorské scéně moc nevěděl. A významně mě to ovlivnilo. V Brooklynu žila hromada skvělých hudebníků a s některými z nich jsem si mohl zahrát. Sice jen v malých klubech, nebo dokonce u někoho doma. Ale přece jen těch příležitostí ukázat, co umím, bylo od začátku dost a dost.

Váš životopis se čte jako typický jazzový příběh. Přicestoval jste do New Yorku a dělal kuchaře v restauraci. Ve volném čase jste si tam i zazpíval – a tak vás objevili. Klasická pohádka o chasníkovi, co ke štěstí přišel. Bylo to tak doopravdy?
Ale jo. Až na to, že si lidi většinou myslí, že jsem prorazil ze dne na den. Jenže tak to přece skoro nikdy není. Trvalo mi dvacet let, než jsem vlezl do těch správných dveří – a především než jsem objevil svůj vlastní hlas. Musela uběhnout určitá doba, než jsem si ujasnil, co a jak bych vlastně chtěl zpívat. Já bych tedy řekl, že to byla pohádka, akorát pěkně dlouhá.

A vybavíte si ten okamžik, kdy jste svůj hlas našel?
Vybavuju si tu etapu. Psal jsem první písničky a v nich jsem se snažil vyjádřit, že mám srdcebol. Tak nějak se to asi stalo. Už jsem nechtěl znít jako Nat King Cole, chtěl jsem znít jako Gregory Porter, protože to mě bolelo srdce a to já jsem v milostném životě dostal spařovačku, ze které jsem se nutně musel vyzpívat. A jakmile jsem zkusil sám v textech a melodiích zachytit, čím procházím, objevil se i ten můj nový, nikomu nepodobný hlas. To mi mohlo být tak dvacet sedm, osm.

Upřímně, připadá mi zvláštní, že tak často zmiňujete vliv zpívajícího klavíristy Nata Kinga Colea, protože při vší úctě k němu a jeho významu pro americkou pop music, on sám mi vždycky připadal až příliš úhledný a sladký.
Ono nejde jen o způsob podání, ale i poselství těch písní. To je ostatně podstata soulu, jehož byl předchůdcem. Některá skladba vás má povzbudit, jiná dodat kuráž… Já jsem si z jeho hudby vzal ponaučení, že můžu sdělovat důležité věci s velkým zaujetím, pomocí silných emocí. Pro mě Nat King Cole znamená prožitek.

Když se britský hitmaker Sting stal v roce 2017 laureátem prestižní Polar Prize (což je de facto hudební obdoba Nobelovy ceny), zazpíval jste mu při ceremoniálu jeho píseň It’s Probably Me. A mně se líbí, že jste ho svou verzí úplně přimrazil. Věděl jste v tu chvíli, že máte moc dohnat Stinga k slzám? A zažíváte vlastně ještě někdy trému?
Někdy se to může stát. Pochybnosti a obavy přepadají zpěváky po celou jejich kariéru. Člověk si je nejistý z mnoha objektivních příčin: něco na pódiu není v pořádku, špatný zvuk, nefunguje mikrofon. Chcete publiku představit novou píseň, kterou nemáte zažitou, nebo vás čeká spolupráce s neznámým orchestrem a dirigentem. To všechno vás klidně může rozhodit. Do kapely přijde nový člen a vy nevíte, co přesně se od něj dá čekat. Takové věci těžko ovlivním a občas jsem z nich nervózní. Ale když jsem na správném místě, které mi vyhovuje, a hraju svou muziku, o níž vím, jak ji chci posluchačům předat, není čeho se bát.

A co ta nucená přestávka kvůli pandemii?
Přiznám se, že po rok a půl dlouhé pauze nebylo lehké vyjet na turné. Pevně doufám, že zase dokážu publikum i sám sebe otevřít a rozehřát, že do toho dám potřebný drajv, že jsem nezapomněl, jak lidi dvě hodiny bavit. S každým dalším koncertem se to zlepšuje, ale těch prvních pár večerů, to byl boj.

Gregory Porter 
* Americký zpěvák a skladatel. Narodil se 4. listopadu 1971 v Los Angeles, dětství strávil v kalifornském Bakersfieldu, kde jeho matka Ruth sloužila jako pastorka.

* Vzhledem k tomu, že byl nadaným atletem, získal sportovní stipendium na univerzitě v San Diegu. Zranění ramene však předčasně ukončilo jeho fotbalovou kariéru.

* Roku 2004 se s bratrem Lloydem usadil v newyorském Brooklynu. V rodinné restauraci Bread-Stuy zastával práci šéfkuchaře a zároveň zpíval. Brzy se o něm dozvěděli hledači talentů a v roce 2010 Porter vydal první album Water, nominované na cenu Grammy. Následoval podpis smlouvy s renomovaným labelem Blue Note a strmý let na vrchol jazzových žebříčků.