Zpěvačka vystoupí bez skupiny na před natočenou hudbu. Co uslyšíme? „Je to těžký. Když zpíváte na half playback, běží základy a vy se jejich tempu podřizujete. Přiznám se, dávám přednost živému zpívání s kapelou, ale zde jsou šlágry, které běžně zpívám i na koncertech. Hity od Jirky Březíka „Za každou chvíli s tebou platím" a „Je naprosto nezbytné", ale i „Spěchám" nebo „Obrázky". Prostě nechte se překvapit.

CO BYSTE VRÁTILA?
Co byste ve svém životě vrátila? Dětství, první lásku, první hit, den seznámení se Štefanem Margitou, vyprodanou narozeninovou Lucernu?
Nejsem ten typ, který se vrací. Nemám ráda to „co by kdyby", protože to už všechno proběhlo.

Který vlastní text je pro vás nejdůležitější, který máte nejradši?
Všechny je mám ráda. Je to, jako byste se zeptal, které ze svých dětiček máte nejradši.

Ceníte si toho, že byl 1. díl znovu obnoveného cyklu České televize GEN (Galerie elity národa) věnován právě vám?
Moc si toho cením. I toho, že si mě pan režisér Fero Fenič vybral, že se mnou chce dělat GEN. Dřív jsme se neznali, viděli jsme se poprvé v životě. Byla to hrozně krásná práce.

Márdi, zpěvák a lídr i autor pardubické rockové skupiny Vypsaná fiXa, se postupem času stává pro vás důležitým autorem. Vnímám to dobře?
Ano, podílel se na obou mých posledních deskách. Ta spolupráce je moc fajn, navíc je to zajímavý člověk.

RÁDA SI VYBÍRÁM SAMA

Mohla byste s ním mít celé album, hudbu i texty?
Myslím že ne, nejsem celo albový typ. Nikdy mi jeden autor nenapsal celou desku. To spíš funguje, když jsou lidé v jedné skupině nebo pracují spolu… Aspoň si představuju, že by tak deska mohla vzniknout.
Mám ráda, když mi lidé posílají písničky a já si z nich vyberu, co se mi líbí.

Víte, že s kolegou z fiXy a s kamarády vydal dvě CD Miksle v pixle pro děti, osobité verze i lidových hitů? Na albu číslo dvě Pec nám spadla, Vařila myšička kašičku, Holka modrooká, Komáři se ženili, Já husárek malý, Tancuj tancuj, Jede jede poštovský panáček…
To nevím, ale je dobře, že jste mi to řekl. Protože si myslím, že to je pro děti úplně úžasný.

ALE JÁ NEJSEM TEXTAŘ

Jak to vypadá, když vám přijde nápad na básničku-písničku. Musí ta slova hned na papír, protože nápady jsou prchavé a rychle mizí?
Přesně tak. Píšu tužkou s gumou, vlastně napíšu text na jedný stránce, protože mezi tím pořád gumuju. (smích) Víte, já nejsem textař jako takový. I když jsem napsala textů přes osmdesát, jsou to pokaždé výlety do jiné profese.

V Márdiho písni „Je tady podzim" si píšete deníček, v „Tygrovi z hotelů" Davida Dvořáka je hotel z pokojíčků, v „Jako tenkrát" s textem i hudbou úspěšné písničkářky Radůzy vzpomínáte na dětství, v lásky plné písni „On se vrátí" Martina Chodúra vzpomínáte, co vám říkávala máma… Co říkáte na to, že většinou mladí autoři o vás nezřídka píší jako o malé dívce, nebo se alespoň ohlížejí do vašeho dětství?
Myslím si, že to je obecný úkaz, že se to netýká jen mě. Dětství je tak silný fenomén pro každého, že se k němu každý textař rád vrací. Je pravda, že já jsem interpret a že tyto obrázky vidí před očima autoři textů. Ale já se s nimi ztotožňuji. Také u Radůzy to byly přesně i moje obrázky.

Je bójka v Márdiho textu „Bójka" symbol naděje?
Bójku jsem měla schovanou z výběru na minulou desku. Tehdy jsem Márdimu řekla, že ji budu mít na další desce, je to moc příjemný text. Když si přečtu text, mám jakoby filmové oko: vidím slova okamžitě v obrázcích. A tady jsem opravdu tu bójku v dlani viděla, je to krásný obraz.

Je radost, že se vám díky Márdimu „dostali" do textu přes zmínku hitu „Ticket To Ride" i legendární Beatles?
Jasně, potěšilo mě to. Beatles a 60. léta, to je opravdový fenomén.