„Jsem o rok mladší, než čert," tvrdí se smíchem při povídání o svém věku a nad chybou, která se stala se jménem uvedeným na plaketě pro nového člena Síně slávy Benešovského deníku, jen mávne rukou. „Jen to tak nechte," řekl. „Tohohle ocenění si moc vážím a jméno Bohumil na něm mi vůbec nevadí. Vím, že jsem to já," uvedl Bohuslav Vlasák.

Široké okolí ho zná především jako skvělého muzikanta a zpěváka. To platí i přes to, že už s tahací harmonikou nevystupuje tak často, jako dříve. Inu, doba se změnila.

Při svatbách, narozeninách nebo jiných oslavách, kde s kamarády muzikanty často hrávali, současní lidé dávají přednost jinému druhu hudby. A často není ani živá…

„Doby, kdy jsme hrávali na svatbách, jsou už dávno pryč," zalitoval Bohuslav Vlasák. „Hráli jsme tak, že se žádná z písniček neopakovala. Za večer jich bylo možná sto," vypočítal. Během svého více než padesátiletého muzicírování sestavil s kamarády kvůli takovým příležitostem kapelu. Vedle heligonky v ní zněly housle, trumpeta, trombon, saxofony i bicí.

Než se propracoval jako lidový umělec až tam, zažil mnohá příkoří. Rodina Vlasákova měla v Kalné hospodářství. Když bylo Bohuslavovi devatenáct, zemřel mu otec. To bylo v roce 1955 a komunisté upevňovali svou moc. Mladý Vlasák musel na vojnu. A jak už to v těch dobách bylo, synek ze dvora byl pro socialistické národní hospodářství třídní nepřítel, nespolehlivý člověk.

„Vyhrožovali nám likvidací. Proto mě poslali na vojnu k Pomocnému technickému praporu (PTP). Naštěstí jsem byl už ve druhé vlně pétépáků a my, na rozdíl od našich předchůdců už věděli, že se vrátíme domů," vzpomíná Bohuslav Vlasák, který svým starším kolegům z PTP jedenkrát do měsíce hraje ve Vlašimi na heligonku a zpívá. „Jejich prožitkům v lágrech PTP třeba při práci v dolech, už mladá generace nemůže ani věřit," tvrdí heligonkář.

Po návratu z vojny Vlasákův statek už nebyl soukromý, ale spadal do Státního statku Šternov, později Dolní Kralovice a ještě později, na začátku osmdesátých let, pod JZD Trhový Štěpánov.

Právě tam Bohuslav Vlasák rozděloval práci, připravoval výplaty. Ale výdělky byly i na tehdejší cenovou hladinu zboží nízké, proto odešel na stavbu. Budoval želivskou přehradu Švihov, hotel Sen v Senohrabech nebo ČOV ve Vlašimi.

„V roce 1996 jsem odešel do důchodu a od té doby se potácím doma," potvrdil muž a začal vyprávět, jak se on sám dostal ke hraní na heligonku. „V mnohých domech byly v kredencích heligonky vystavené," potvrdil. „Proto bývalo heligonkářů spousta. To už není pravda také proto, že hru na tento nástroj nikdo nevyučuje," tvrdí zkušený muzikant, který se na heligonku naučil hrát také sám, bez pedagogického vedení.

U Vlasáků v Kalné hrál na heligonku jak dědeček, tak Bohuslavův tatínek. „Ten hrál lépe, než já. To byla nádhera!" tvrdí muž s tím, že otec v roce 1916 narukoval do Benešova a vojáky hrou na heligonku doprovázel při pěších přesunech na cvičiště na Kavčáku. Pak i s harmonikou odjel na italskou frontu. Málem tam zemřel na úplavici. Harmoniku tam zanechal.

Po návratu domů si pořídil nový nástroj a právě na něj se pak začal učit hrát i malý Bohoušek. Díky odposlechu od jiných muzikantů se naučil velkou spoustu písniček. Noty neznal a nezná, ale dodnes nepotřebuje ani zápisník na slova písní. Všechny si pamatuje!

„Sedával jsem tady u kapličky a moji rodiče i jiní sedláci, kteří celý den dřeli na poli, se pak kolem sesedli a zpívali. I tak vesnice dokládala, že táhne za jeden provaz," potvrdil. Proto ho dnes při srazech heligonkářů mrzí, když lidé ohrnují nos nad hrou mladých. „Ti lidé neví, jak složité je to naučit se hrát na tento nástroj," míní pamětník a připomněl ještě, že v době jeho mládí hráli a zpívali všichni, zatímco nyní se těm, kteří hrají na heligonku, jejich spolužáci spíše posmívají. „O to to mají těžší," je přesvědčený. „Dnes těm mladým jim chybí morální podpora jejich okolí."

V současnosti patří Bohuslav Vlasák nejen k výborným hráčům na heligonku, ale také k těm, kdo svým způsobem pomáhá, především radami, organizátorům setkávání příznivců tohoto specifického druhu hudby.

Doma má tři heligonky, ale tu od slavného výrobce Hlaváčka, ne. Měl ji, ale při prvním hraní policistům v Bernarticích, se mu nástroj rozladil a kurýr musel narychlo dojet pro náhradní.

„Je to nástroj náchylný na rozladění, proto jsem se ho raději zbavil," přiznal muzikant stejně jako to, že si myslí, že si ocenění Benešovského deníku ani nezaslouží. „Velice jste mě potěšili. Jsou ale lepší hráči, i když bohužel už ubývají."