Ústí nad Labem - Hudebníka Romana Holého znají „pamětníci“ z pořadu Kinobox, který komentoval a složil k němu znělku. To už je pryč, dodnes ale vede slavnou českou funky skupinu Monkey Business, která v anketě Anděl letos posbírala hned čtyři ceny.

Roman Holý je i šéf hudební party J. A. R. a letos se také překvapivě objevil jako řadový člen alternativní party Autopilote, kterou založili bubeník Pavel Fajt a hráč na didgeridoo Ondřej Smeykal. Zároveň také produkuje desky, naposledy se takto „ujal“ Terezy Černochové.

Před lety jste produkoval album Leony Machálkové „Leona“, teď jste se ujal produkce nové desky Terezy Černochové. Jaký je mezi těmi deskami rozdíl?

Tereza má o trochu větší ňadra… Přístup k výběru spoluhráčů je pro mne dost důležitej. V době, kdy jsem potkal Leonu Machálkovou, se mi moc líbila jako žena. Velmi dobře zpívala, hrála na housle jazz a měla dost zajímavý představy o tom, co bude dělat za hudbu. Její dráha nabrala asi dva roky po této desce trošku jiný směr, ale tenkrát jsme si hudebně velice dobře rozuměli.

A s Terezou?

Letos s Terezou Černochovou to bylo podobný. Většinou produkuju jen svoje kapely a mám toho tak akorát, ale když potkám ženu, která ví co chce, pěkně zpívá a je schopná komunikovat… Pro mě to bylo velice příjemná zkušenost.

Byl jste s ní i v době, kdy jí zemřel tatínek. Odrazil se ten žal i na desce? Nebo je hloupé se tak ptát?

Je to drsný. Já měl tu čest, že jsem Karla Černocha poznal asi dva roky před jeho smrtí a velice jsme si padli do oka. On nám fandil, já mám dlouho rád jeho hlas. Moc si přál, aby Tereza dělala desku se mnou a s okruhem lidí kolem mě, protože věřil, že to bude ono. A na té desce je poslední zachycení jeho hlasu na nahrávce, v duetu s Terezou Černochovou v coververzi Pink Floyd. Nahráli ji v roce 1969, jmenuje se Crying Song a je z LP More.

Co je nového u JAR?

JAR minulý rok úspěšně koncertovali, bavilo nás to, šlo nám to. Měli jsme dobrý pocit ze společnýho hraní, všechny ty starý rány se – myslím – dobře zacelily. Teď jsme našláplý něco nového dělat, vydat živé DVD. A pozvolna připravujeme novou desku. Ale nejdřív vydal nové album Dan Bárta s Ilustratosférou.

Někdo skupině JAR zazlívá, že dostala zpět do popu Helenu Vondráčkovou. To když ji přizvala do hitu Bulháři v době, kdy byla mimo zájem publika…

Jsme generace kluků, kteří vyrostli na písničkách Malovaný džbánku i Noc na Karlštejně. Znáte Přejdi Jordán? To je jedna z nejsilnějších písniček konce 60. let. Helena skvěle zpívá, výborně stepuje a oslovit ji nám připadalo – z muzikantského hlediska – jako dobrej hudební vtip.

Projekt Autopilote, na němž se podílíte s Ondřejem Smeykalem, hráčem na australský hudební nástroj didgeridoo a s Pavlem Fajtem, který hrál ve skupině Dunaj i s Ivou Bittovou, je poněkud šamanský…

Slova šamanský se tak trochu bojím… Vždy se mi vybaví parta zhulených chlapů s bubínkama, většinou bez rytmu. Spojení bicích a didgeridoo ale ten prazákladní tanec kolem ohně asi evokuje.

Jak jste se k Autopilote dostal?

Sešli jsme se tak před šesti-sedmi lety s Pavlem Fajtem někde v hospodě a sdělili si vzájemné sympatie. On znal naši partu, já zas jeho. Vlastně jsme si padli do oka – jinak bychom spolu nemohli hrát. Začali jsme se stýkat, zvát se na koncerty, potkávat se na festivalech. Okouzlili mne Ondra Smeykal i zpěvačka Yumiko a když mi Pavel řekl, jestli bych jim nechtěl pomoci s CD, já na to rád přistoupil.

Děláte Autopilote, na stranu druhou chválíte Thriller, album Michaela Jacksona. Jde to dohromady?

Dohromady jde všechno, co chcete aby dohromady šlo. Jedno z největších klišé světa, že hudba je buď dobrá, nebo špatná, je vlastně pravda. Důležité je ovšem dodat, že to platí jen pro jednotlivce, který může mít každý úplně jiné vnímání kvality. Cosi mi říká, že Thriller je moc dobrá hudba, stejně jako Van Halen, Krafty Kuts nebo Pavel Fajt s Ivou Bittovou. Je mi srdečně jedno, co to je za styl, v hudbě je důležité zaujmout. A těch cest, jak toho dosáhnout nebo to zvorat, je poměrně dost.

Jste šťastným otcem a nejste v kapele sám. Monkey Business už mají víc dětí. Co vám vaše děti daly?

Zatím jsou ještě malý, takže jsou velká inspirace a motivace. Je to najednou přemíra citu, na kterou člověk nebyl zvyklý. Člověk zná lásku k rodičům a kamarádovi, zná lásku k ženě, knize, drogám a k filmu, ale dokud nemá dítě, nezná lásku k tomu nejzákladnějšímu.

Dost často jsme se vyhýbali hospodským dialogům s chlápkama, který už děti měli. Považovali jsem to za ztrátu času. Dnes děláme to samý a jsme stejně votravný jako miliony otců před náma. Zase otravujeme ty, kteří děti ještě nemají – je to pořád dokola.

…a co vám děti vzaly?

Vzaly nám trošku času, teď už spolu nemůžeme být tolik, jako dřív. O to víc jsou naše hospodská setkání akčnější.

Co čeká letos Monkey Business?

Máme před sebou rok přípravy nové desky a návratu do Jižní Ameriky. Tam se nám loni podařilo – doufám – zasít semínko nové naděje, že bychom si tam pro sebe mohli připravit půdu pro výlety i pro hraní. Jsou tam velice vášnivý dobrý lidi, kteří ocení dobrou muziku. Vyšly nám tam dvě desky a možná vyjde DVD.

Chceme něco natočit s Freak Power (britská funky jazz pop kapela, kterou založil na počátku 90. let Norman Cook alias Fatboy Slim, s níž hráli MB i v Praze v Lucerně – pozn. aut.), udělat desku Glennovi Hughesovi, pomoci svým družkám přivést na svět pár drobečků, natočit pár klipů a hodně hrát.

Co s vámi v Argentině zamávalo?

Nejvíc místní jídlo. Ta chiméra, že je Argentina steaková jednička, s náma zamávala tak, že jsme měli všichni týden průjem. Jinak s náma všechno mávalo pozitivně. Jsou tam hrozně hezký temperamentní ženský, je to velice divoká, nespoutaná země.

I to, jak jsme se tam dostali, s námi dost zamávalo. Basista místní legendy Soda Stereo, kapely, která tam vyprodává třikrát za sebou stadión, si nás někde objevil a kapela nám vzkázala: „Přijeďte sem, tady musíte hrát!“

Dnes nás tam hrají místní rádia, v televizi běží naše klipy asi častěji než u nás. Jen kdyby tam to letadlo neletělo tak strašlivou dobu.

Poslední desku Monkey Business zdobí hippie obal. Běží tam po louce slečna s pány… Proč?

Jestli máte pocit, že Kája a Jan Saudkovi byli hipíci…, vlastně, proč ne?

Deska Objects Of Desire and Other Complications je zaměřená na vztahy, nenaplněné touhy, tyranii sexu a tak.

Myslím, že obal vystihuje to, na co jsme chtěli říct názvem CD „Objekty touhy a jiné komplikace“. Vlastně každá touha, kterou muž i žena má, přináší dost velké komplikace. A ty touhy jsou především sexuální. Obal k tomu krásně šel, navíc ho vyfotil před mnoha lety Jan Saudek.

Na CD je i na dnešní dobu odvážná písnička Alláh mi ukradl tatarku, k níž máte i nový klip. Je drzá?

Asi je, já osobně měl trochu problém ten text na desku vůbec dát. Vychází z příhody, kterou jsme zažili při návratu z hraní v Londýně. Ondřej Brousek, známý to gurmán, si tam koupil hodně drahou tatarskou omáčku. Na letišti mu ji ale rozmlátili, nedovolili mu ji přivézt do Čech. A kdo za to může? Teroristi, tedy arabský svět, tedy Alláh. On tedy v přeneseném slova smyslu sebral Ondřejovi tatarku.

To jste si ale dovolili dost. Vždyť někteří lidé hodně narazili, když si dělali legraci z arabského světa…

Nepřehánějte, viděl jste někdy nějakou komedii z druhé světové války? Asi ano, je to spíš poukázání na to, jak se cestování a vlastně celý svět zkomplikoval kvůli terorismu. Je to vlastně angažovaný text podaný humornou formou.

Na první desce jste hráli pop, na zatím poslední ho hrajete také. Jaký je pro vás mezi nimi rozdíl ?

Je škoda, že jste nezachytil na našich deskách soul, jazz, hard rock, fusion, rap. To vše tam totiž ve velkých dávkách je. Dnes – oproti první desce – snad umíme trochu líp hrát, jsme víc cyničtí, ale možná i víc citliví, protože stárneme a máme děti.

Pořád nám jde – jako v začátcích v patnácti letech, kdy jsme na to vůbec neměli – udělat parádní písničku s dobrým zvukem, která bude šlapat jako „besná sviňa“, bude mít v sobě hořkosladkou emoci a text o něčem. Jestli tomu říkáte pop, nebo to někdo jiný popisuje jako popovou avantgardu – to je jedno.

Na velký koncert Monkey Business do Lucerny loni zval plakát s igráčky – hasiči u hořícího autíčka. Měla to být parafráze na české hiphopery Indyho a Wiche, kteří na závěr turné spálili své obytné auto?

Ani nevím, co kluci zapálili – to DVD jsem neviděl. Hořící hasičský auto, to je narážka na stav naši domoviny. Situace v týhle zemi je pořád v takovým homolkovským modu – dost věcí nefunguje jak by mělo. Politikou počínaje, přes taxikáře, restaurace, ČEZ… Pořád se učíme, od revoluce už tolik let, a pořád je všechno v plenkách…

Ale i v plamenech, ne?

Někdy i v plamenech – viz volba prezidenta. To byly velký plameny.