Zrušený kostel Panny Marie Pomocné, obklopený hlubokými lesy, překřtili lidé na Soulkostel. A poetická muzika Houpacích koní v čele s charismatickým frontmanem Jiřím Imlaufem se k tomuto prostředí výborně hodí.

Místo disponuje nesporným geniem loci stejně jako kultovní ústecký klub Mumie, s nímž byla skupina dlouhé roky spojena a který musel před pěti lety skončit. „Mumie byla srdeční záležitost,“ říká manažer kapely Petr Kuneš. „Podobných útočišť najdeme i v současném Ústí víc, ať už je to Veřejný sál Hraničář, nebo různé malé kavárny, kde vždycky někoho potkáte. Teď je nám ale nejmilejší Tajný studio v předlickém ghettu. Nabízí prostor pro zkoušky i nahrávání, poskytuje nám azyl a teplo domova.“

Vaše poslední cédéčko má bezvadný název. Kde přesně leží Soulkostel a proč se mu tak říká?
Petr Kuneš: Soulkostel je odsvěcený kostel na severovýchodě Čech, nedaleko Adršpachu a co by kamenem dohodil do Broumova. Kdysi býval vyhlášeným poutním místem, dnes je přestavěn a slouží kultuře, hlavně té undergroundové. Leží v lese, cesta k němu vede po kamenech a v noci není snadné ho najít. Pojmenovali ho místní, ale těžko najít trefnější název. Hrát v něm a poslouchat tam hudbu je opravdu působivé.

Na albu Everest zpíváte: „Bože, neber mě nadarmo do úst!“ S jakým pocitem jste tedy teď vstupovali do prostoru, kde by měl Bůh sídlit? Anebo tam aspoň kdysi byl…
Jiří Imlauf: S pokorou. A s respektem k práci lidí, kteří ten kostel zachránili před chátráním. Vestavěli patro, obložili ho vinylovými deskami a oživili pořádáním koncertů a jiných akcí v tak odlehlém kraji! Píseň ze sedm let staré desky Everest, kterou zmiňujete, jsme nemínili rouhavě, i když to tak třeba může znít. Taky jsme se v ní tenkrát spolu s lidmi, které jsme k nahrávání přizvali, pokusili o gospel.

Přede dvěma lety jste věnovali album Desolation Peak Jacku Kerouakovi. Čím vám tento autor imponuje?
Jiří Imlauf: Ze všeho nejvíc tou syrovou romantikou. Jestli je v našich textech něco, co tam chceme mít, je to romantika. Utéct pryč ze světa peněz, excelových tabulek a aplikací. Chtěli jsme na naše album vtěsnat zarostlé cihlové zdi, křoví, náspy a koleje, benzínky, malé pajzly a všechnu tu veteš, která nám dělá dobře. Ale je toho víc, proč zrovna on. Třeba proto, že na hoře Desolation Peak žil Kerouac pár měsíců sám a zkusil se tam vypořádat sám se sebou. Do dnešního světa se nehodí kdysi kult, dneska polozapomenutý opilec. Takzvaně to projel. K takovým lidem máme sympatie.