Člověk si může nastudovat Paganiniho život a dílo, ale nemůže ho slyšet a dívat se, jak hraje. Dá se z dochovaných dokumentů vyčíst, jaký měl tón, jak držel nástroj, co z něj uměl dostat?
To je velmi zajímavé. Přiznám se, že jsem nad tím hloubal – a to i potom, co jsem album Paganiniana dokončil. Osobnost a styl tohoto člověka mě fascinují. Jistě nejsem sám… Niccolò Paganini byl Michaelem Jacksonem své doby. Ale ptal jste se, jak hrál na housle: určitě je držel jinak, než jsme zvyklí. Přidržoval si je levou rukou, kdežto dnes je naopak důležité, aby byla levačka co nejvolnější a houslista tak mohl bez problémů šplhat po hmatníku. Paganini držel housle i levou ruku prakticky jen v jedné pozici. Vzhledem k tomu, že měl Marfanův syndrom, tedy uvolněné klouby, mohl ty své pověstné pavoučí prsty snadněji roztáhnout nahoru i dolů.

Slovenský operní pěvec Štefan Margita.
Štefan Margita: Nové album pro mě byla záchrana, napsal mi ho vlastně covid

Tvrdilo se o něm, že se upsal peklu. Jeho skladby byly pro běžné smrtelníky nehratelné.
My samozřejmě nemáme žádné jeho nahrávky, ale z toho, co zůstalo zapsáno, jasně vyplývá, že to zahrát musel. Nebudete přece vymýšlet něco, co se vůbec nedá zvládnout. Paganiniho fenomén je ovšem třeba chápat v dobovém kontextu. Když se podíváte, jak naši předci hráli tenis nebo jak běhali, je to velmi odlišné od současného pojetí sportu, a v podobném duchu se hrálo na housle.

Na těch prvních, stařičkých nahrávkách, znějí i ti nejlepší muzikanti občas falešně. Což je logické, neměli ani možnost střihu, kdežto my dnes můžeme využívat tu nejlepší digitální techniku. A tak si myslím, že kdybychom slyšeli hrát Paganiniho „dnešníma ušima“, museli bychom se pousmát, s veškerým respektem k tomu, co uměl a co znamenal.

Vývoj houslové hry od těch dob neuvěřitelně pokročil, i díky stále propracovanější metodice. Vezměte si, že dnes je daleko více dobrých houslistů, než bylo ještě před takovými padesáti lety. Ale přes to všechno byl Niccolò Paganini veliká osobnost, která si podmanila celý tehdejší svět. Musela to být úplná mánie: lidé chodili v kloboucích, kabátech à la Paganini. Ženy ho milovaly, omdlévaly, jen co přišel na pódium. Zkrátka superstar.

Přestože lidé bájili o jeho ďábelském zjevu, mně z toho spíše vychází, že byl citlivý a nešťastný. Přemýšlel jste o emocionální stránce jeho hudby? O tom, co do not nikdy nezapíšete, ale na co účastníci Paganiniho koncertů nemohli zapomenout?
Ano, to je při interpretaci jeho skladeb největší výzva. Nestačí pouze kopírovat techniku, která je sama o sobě velice obtížná, ale musí to mít určitou hloubku. V Paganiniho repertoáru jsou technicky nesmírně náročné pasáže. Napsal mnoho variací na tehdejší známé písně nebo árie z oper, které jsou z technického hlediska velmi těžké. Na druhou stranu zkomponoval i sonáty pro housle a kytaru, které není až tak složité zahrát. Jenže on je naplnil italskou zpěvností a právě těmi emocemi, o kterých se bavíme. Najít je v té hudbě, to je úkol hodný mistra.

Své turné jste situoval do menších sálů. Tak by to udělal i on. Vy však máte daleko větší komfort. Tehdejším houslistům se o nějakém ozvučení ani nesnilo.
Menší sály jsem vybral záměrně, aby měli lidé možnost sledovat zblízka, co všechno se při hře na housle děje. Podtitul turné je Mount Everest houslového repertoáru, tedy opravdu to nejtěžší z houslové historie. Co se týká ozvučení, na téhle šňůře žádné efekty nepoužívám. Na pódiu mám jeden mikrofon na mluvené slovo a jinak nic. Ani si nenechávám přizvučovat housle, celé vystoupení je výlučně akustické.

Mimochodem, když jsem před několika lety natáčel pro Českou televizi dokument o výjimečných houslistech české minulosti, zjistil jsem, že ještě na počátku minulého století hráli houslisté v neozvučených sálech pro 7000 lidí! Dovedete si to představit? Dnes by na takovém koncertě polovina publika zvuk houslí už ani nevnímala. Paganini měl sice nádherný nástroj, ale struny z jehněčích či telecích střev, které se tenkrát používaly, produkovaly pouze polovinu tónu, jenž vyprodukují současné struny z kovového vlákna. Tehdejší diváci byli zvyklí na jinou hladinu zvuku.

Gipsy Gang
Jsme cigáni. Mladíci z Ústí jsou na své kořeny hrdí. Rapují o coroně i lásce

Když Paganini roku 1828 zavítal do Prahy, zdejší kritici se k němu zachovali hrozně. Pomluvili ho, vystoupení ztrhali… Stejně zacházeli i s Beethovenem – vlastně s každým, kdo tehdy do Čech přijel, vyjma Mozarta. Proč tu všichni géniové udělali tak špatnou zkušenost? A není to tak pořád?
Řekl bych, že dnes máme opačný problém. Nevážíme si našich muzikantů a slavobránu stavíme všem cizincům, byť třeba nemají tu kvalitu, jakou by mít měli. Nevím, možná si tehdejší kritika myslela, že Paganini na houslích předvádí psí kusy, a ne pořádnou muziku. Ale jak on, tak Beethoven jezdili do českých lázní, takže na nás snad nezanevřeli a věděli, že aspoň něco je na té české kotlině dobré.

Kdybyste měl jako jeden z mála povolaných shrnout, co v umění Niccola Paganiniho skutečně je a není, jak byste popsal jeho roli? Je podceňován, přeceňován, uznáván úměrně tomu, co dokázal?
Myslím, že je zcela obdivován. Už za to, jak různorodé skladby psal. Na letošním turné hrajeme s kytaristou Lukášem Sommerem jednu z jeho sonát pro kytaru a housle. Paganini byl, jak víme, sám vynikajícím kytaristou a konkrétně tahle jeho skladbička je srozumitelná každému. Oproti tomu ale stojí jeho úžasně těžká capriccia pro sólové housle. Celkem je jich dvacet čtyři a každé capriccio je úplně jiné. Jde o jeden z jeho prvních opusů, plný novátorských postupů. Samozřejmě, našli by se autoři, kteří psali v jistém ohledu ještě těžší skladby – například Heinrich Wilhelm Ernst, jehož Poslední růži léta jsem na album i turné zařadil. Ale nikdo nedosáhl takového věhlasu jako Paganini, který byl prostě jen jeden.

Připadá vám záhadný?
Určitě byl zvláštní tou urputností, s jakou lpěl na svých tajemstvích. Měl jen jednoho žáka, plno svých nápadů raději ani nezapisoval do not. Kdyby někteří houslisté nebydleli ve stejném hotelu jako on, neposlouchali ho přes zeď a včas si jeho skladby nepoznamenali, měli bychom o jeho díle o dost mlhavější představu. Šlo to tak daleko, že Paganini nestrpěl, aby byl kdokoli na pódiu lepší než on. Dělal to tak, že členům orchestru, s nímž měl v daném městě vystupovat, rozdal noty až na zkoušce. Jednou si to přehráli, pak jim noty zase sebral a znovu jim je vrátil až těsně před koncertem. Výsledkem bylo, že zatímco on uměl svůj part dokonale, orchestr to kazil. Prý byl až tak škodolibý, že se v takových okamžicích na spoluhráče různě ušklíbal. Uvnitř musel být, jak říkáte, nešťastný. Každý, kdo tohle dělá jiným lidem, si tím kompenzuje něco, co mu chybí.

Měli bychom upřesnit, že vaše album Paganiniana není výběrem z díla tohoto houslisty, ale holdem jeho obrovskému vlivu. To znamená, že tu najdeme melodie různých autorů – třeba Capriccio z pera prvního českého virtuosa Josefa Slavíka, který se s Paganinim sblížil ve Vídni. Za sebe jste na desku zařadil své variace na hymnu Kde domov můj? Co vás k tomu vedlo?
Hodně se zajímám o historii české houslové hry. Kromě mne jako skladatele reprezentuje českou stopu na albu ještě Jan Kubelík a jeho Kadence k Paganiniho Koncertu D dur, dále Ernst, který se narodil v Brně, a právě Josef Slavík, jehož Capriciio je tu v pozici světové premiéry. V Paganiniho době bylo běžné, že si interpreti vypůjčili téma nebo nápěv, který všichni znali, a ten pak na koncertech k potěšení publika různě variovali. Nechal jsem se tím inspirovat a napadlo mě použít píseň, která je u nás navíc spojena s národní hrdostí. To je pro mě důležité téma.

Trápí mě, že se stydíme na to, odkud pocházíme, a na svých turné ve světě i doma v České republice se to snažím změnit. Nejde mi o nějakou politickou agitku ani o kritiku, i když se o mně ví, že vůči mnoha věcem, které se u nás dějí, kritický jsem. Ovšem na koncerty to nepatří. Tam se lidem pokouším sdělit, co nám tato země dává a že bychom se měli zamyslet nad tím, jakým způsobem ji vylepšit. Proto hraju variace na českou hymnu skoro na každém svém koncertě. A proto jsem je natočil i na tohle album.

Švédská skupina ABBA
Legendární ABBA vydá po čtyřiceti letech nové album. Představila dvě skladby

Paganini byl rebel. A vy jste se před časem také ocitl v úloze rebelujícího umělce. Napsal jste otevřený dopis premiérovi, v němž tvrdíte, že „kultura je na konci zájmu“ této vlády. Co bylo poslední kapkou?
Když jsem se dozvěděl, že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy předělalo rámcové vzdělávací programy a na 2. stupni základních škol prakticky ubralo hodinu hudební výchovy týdně. Už předtím jsem samozřejmě viděl, jak mí kolegové prodávají hudební nástroje a hledají si jinou práci, přičemž otázka vždycky zněla, jestli se k té naší profesi ještě vůbec vrátí. Říkal jsem si: Kdo jiný než já by měl za nás za všechny zvednout prapor?

O kulturu se v té chvíli – ať se na mě politici nezlobí – nikdo nestaral. Pan ministr kultury uspořádal od začátku pandemie až do chvíle mého otevřeného dopisu jedinou tiskovou konferenci. Vláda sice hlásala, že dává na kulturu ohromné množství peněz, ale mým kolegům z těch miliard, které šly na kompenzační programy, zůstalo nějakých osm devět tisíc korun. To si naše kultura nezasloužila.

Když pominu, že lidé z uměleckých oborů jsou z velké části OSVČ a na bázi soukromého podnikání působí i řada orchestrů, nedá se prostě pominout, že umělecké profese jsou běh na dlouhou trať. Abyste jako houslista, klavírista, kytarista nebo zpěvák dosáhl světové úrovně, musíte se tomu věnovat řekněme od pěti let, den co den, bez přerušení, jinak to nejde. Mnoho z nás má opravdu špičkovou kvalitu, naše odvětví přispívá do státní kasy obřími sumami. Proto mi představa, že by měl operák z Národního divadla jít pracovat do pekárny, připadá absurdní.

Ozval jste se – a co bylo dál?
Otevřený dopis premiérovi Andreji Babišovi jsem napsal v březnu a od té doby se hodně věcí změnilo. Vlastně jsem nastartoval návrat českých umělců na koncertní pódia. Ministerstvo kultury nepřišlo s žádným kloudným řešením. To, co vláda ukázala ve formě druhých balíčků, nemělo konkrétní obrysy. Absolvoval jsem schůzku s premiérem, jednání s ministryní financí a několik dalších schůzek na ministerstvu zdravotnictví. Tam jsme dojednali jasná pravidla otevírání kulturní sféry.

Osobně to považuju za výhru a důležitou zkušenost. Aspoň trochu jsem nahlédl daným ministerstvům pod pokličku, prošel jsem de facto půlku vlády. Zjistil jsem, co všechno není ani ze zákona stanoveno, natož připraveno k použití pro případ krize, jako je ta současná. Začal jsem na to tedy upozorňovat. Smutné je, že bych to jako fyzická osoba vůbec neměl dělat. Já mám hrát na housle a dělat lidem radost. Starat se o to, aby systém fungoval, je úkolem politiků.

A co kdybych vám řekl, že je problém ještě hlubší, vláda nevláda, a že se tady zkrátka a dobře o kulturu málo stará celý národ?
Máte pravdu. Já také ke všem svým aktivitám vždycky dodávám, že jsou myšleny do budoucna. Jde o to, aby se o české kultuře vůbec začalo mluvit. A musí se o ní mluvit nahlas. Aby si společnost – a to je podle mě nejdůležitější – uvědomila, že se pro kulturu musí něco dělat. A aby o ní uvažovala jako o něčem, co je pro nás všechny důležité. Spousta lidí si myslí, že umělci jsou vyžírkové, co si jen tak jezdí po světě a čerpají finance ze státního rozpočtu, aby se pak fotili na luxusních plážích. Tak to vůbec není, ale zkuste se zeptat našich spoluobčanů.

V České republice nemáme status umělce ani zákon o kultuře. Z toho i jiných důvodů jsem založil Asociaci nezávislých umělců klasické hudby a jazzu. Od éry ministra kultury Pavla Dostála, který se v tomto směru jako jediný snažil něco udělat, jsme se prakticky nikam neposunuli. Všechny ty procesy je proto nutné znovu nastartovat.

Operní pěvec Adam Plachetka
Pěvec Adam Plachetka: Cestování mezi žánry je tenký led

Nikdo vám neodpáře, že jste v posledních dvou dekádách udělal pořádný kus práce, pokud jde o popularizaci klasické hudby. Přišel jste na ideální způsob, jak laikům složitější umění přiblížit?
V tomto ohledu se mi myslím opravdu leccos podařilo. Chtěl jsem, aby lidé viděli, že klasickou hudbu může hrát mladý kluk v džínách a šátku, s netypickými modrými houslemi. Mnozí mi vyčítali, že tím klasiku kazím. Ale já věděl, že to dělám právě kvůli ní. Že všechny ty šátky jsou jen třešničkou na dortu, fíglem, jak přilákat posluchače, kteří by jinak do koncertní síně možná nikdy nevstoupili. Já se koneckonců s fanoušky rád potkávám. Po koncertech pořádám autogramiády, jsem aktivní na sociálních sítích.

Vůbec mi nevadí, když mě lidé na ulici poznávají a přejí mi dobrý den. Vážím si toho, že mě znají – a že si mě spojují s houslemi. Tím pádem si mě spojí i s klasickou hudbou, a o to mi vždycky šlo. Většinu koncertů si uvádím sám, jako člověk z kantorské rodiny mám sklony k edukaci a chci, aby se publikum kromě poslechu také něco dozvědělo.

Přirozeně existují seriózní programy, při kterých se příliš řečnit nehodí. Například když hrajete Bacha. Ale i tak můžu na začátku říct pár vět. Proč by měl klasický umělec jen beze slova přijít, tvářit se děsně vážně, pak zahrát sebenádhernější skladbu a zase s důstojným mlčením odejít? Kde je to spojení s divákem? Proto návštěvníky koncertu pokaždé slušně uvítám, popřeju jim pěkný večer a potom řeknu: „Teď už mluvit nebudu, užijte si krásnou hudbu.“

Pavel Šporcl
Houslový virtuos světového renomé. Narodil se 25. dubna 1973 v Českých Budějovicích. Po studiích na konzervatoři a na AMU u prof. Václava Snítila studoval houslovou hru v USA.

Během let byl hostem nejslavnějších festivalů (Salzburger Festspiele, Pražské jaro, Schleswig-Holstein) a zahrál si s těmi nejlepšími orchestry (Česká filharmonie, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Orchestre national de France, Liverpoolská královská filharmonie).

Se svými unikátními modrými houslemi od mistra houslaře Jana Špidlena patří k nejvýraznějším popularizátorům klasické hudby u nás.