A nyní se vrací na jubilejní dvacátý ročník! Ale pozor, parta okolo Petra Fialy do starého železa rozhodně nepatří. Ostatně, přijďte se o tom přesvědčit sami!

Co si pamatujete z prvního ročníku Zámostí v Třebíči?

Byla to doba pionýrská, kdy jsme objevovali města po celé zemi. Kdybychom teď chodili do školy a v zeměpise měli slepou mapu České republiky, zmákli bychom ji už krásně, teď už všechna města víme, známe. Pamatuji se, že jsme tehdy hráli na konci továrny poblíž řeky a s námi tam byli Psí Vojáci, Už jsme doma a podobné bandy.

Pro Zámostí byl rok 1997 prémiový, ale Mňága už tehdy hrála deset let. Jaké to pro vás bylo období?

Trochu smutné, na začátku roku nás totiž opustili bubeník Karel Mikuš a kytarista Radek Koutný. Byl to pro nás konec nevinnosti. Kapela vznikla na gymplu, byli jsme kámoši, kteří ve sněhu a ve vedru tahali vozík s aparaturou. Pak jsme se tím v roce 92 začali živit a za pět let jsme v téhle sestavě odehráli snad tisíc koncertů, hráli jsme furt. Každý to nesl po svém, někdo to vydržel a někdo ne. Kluci tak museli odejít, a my se stali kapelou, která hlavně musí fungovat.

Co to znamená?

Vždycky jsme si dávali pozor, abychom si do kapely nevzali blbce. Zajímalo nás, co borec poslouchá za muziku, jaké má rád filmy, aby nebyl politicky jinde, no prostě naše krevní skupina. Rok 1997 byl pro nás prostě rok přerodu. Vydali jsme tehdy Bajkonur, což byla první deska, za kterou jsme sklidili hanlivé recenze, což se nám do té doby nestalo, a říkali jsme si, jak je to vůbec možné. Pak jsme se dali do kupy a s novými členy jsme udělali Chceš mě? Chci tě!, což bylo boží. Je to deska, ze které dodnes hrajeme hodně písniček.

Když říkáte, že noví členové musejí být krevní skupina zbytku kapely, vypadá to, že vám se to docela podařilo. V jedné sestavě hrajete už víc než deset let.

V téhle sestavě hrajeme od ledna 2004, kdy přišel saxofonista a klávesák Tibík. To je poslední nový člen, což znamená, že je to přes dvanáct let. To je dobrý. (usmívá se)

Když objíždíte dvě stě koncertů ročně, dá se vůbec zapamatovat si jednotlivá místa? Ve fiktivním dokumentu o vaší kapele Mňága Happy End říká kytarista Radek, že Jihlavu poznal vždycky podle toho, že si tam dával výpečky. Je mi jasné, že je to filmová nadsázka, ale přece jenom, je na tom trocha pravdy?

Jasně! Česko je malé a my ho objeli vážně mockrát. To se třeba vzbudíš ve tři ráno, podíváš se z okna dodávky a okamžitě víš, že za chvilku bude Kladno. V našem DNA to už prostě nějak je. Máme to u nás zmáklý, stejně jako velké kapely mají zmáklý celý svět a říkají si ty vole, zase Mannheim. (směje se)

Takže už vám to tolik nesplývá, kde zrovna dneska hrajete?

Já bych řekl, že dříve to splývalo daleko víc. Když jsme hrávali 240 koncertů za rok, vůbec jsem nevěděl, která bije. Teď hrajeme třeba 90 vystoupení za rok, navíc už tak strašně nepaříme, takže když se podívám z okna, dokážu odlišit Zlín od Třebíče celkem v klidu.

V Třebíči se letos kromě vás na Zámostí představí třeba Tata Bojs, Rapmasters, Vltava a další. Když hrajete na festivalu, máte čas si poslechnout i ostatní kapely?

Záleží na situaci. V létě většinou míváme dvojáky, takže první koncert odehrajeme, sbalíme se a mizíme na druhý. Ten si pořádně vychutnáme, protože tam většinou i spíme. Díky internetu je strašně snadné prozkoumat soupisku, jestli tam není někdo nový, koho chceme slyšet, jestli nepřijeli kámoši… Často vedeme v kapele diskusi, jestli má cenu zůstávat, většinou je půlka pařičská a půlka spěchá domů.

Vy patříte do které?

Jak kdy, ale spíš jsem pro paření, protože mám pocit, že když něco zažiju, je to vždycky dobře! Máme milované festivaly, z jiných zase rychle mizíme, ale všude hrajeme stejně. Je zbytečné přemýšlet, že bychom do toho někde měli dát víc než jinde. Ať hrajeme někde na hornických slavnostech, na undergroundovém festivalu nebo před plnou Lucernou, hrajeme, jako by to měl být poslední koncert.