Hráli ve slavné Carnegie Hall, splnil se jim sen

Jihočeši v České filharmonii

František Bláha
• Strakonice
• 1. klarinet
• v ČF od roku 1985
• vedoucí skupiny klarinetů

Petra Brabcová
• Vimperk
• 2. housle
• v ČF od srpna 2014
• od 1. ledna 2015 bude vedoucí skupiny 2. houslí

Vladislav Borovka
• Prachatice
• hoboj
• v ČF od roku 2011

Jiří Havlík
• Tábor
• lesní roh
• v ČF od roku 1979

Bohumil Kotmel
• České Budějovice
• 1. housle
• v ČF od roku 1987
• mnoho let byl koncertní mistr

Jan Mareček
• Strakonice
• viola
• v ČF od roku 1990

Vítězslav Ochman
• České Budějovice
• 2. housle
• v ČF od srpna 2014

Petr Ries
• Strakonice
• kontrabas
• v ČF od roku 2004

Václav Vonášek
• Strakonice
• fagot
• v ČF od roku 2006
• v roce  2009 vítěz soutěže Pražského jara v oboru fagot

Jiří Vopálka
• České Budějovice
• kontrabas
• v ČF od roku 2013

Zdroj: Blanka Löblová, ČF

Byl to její první dlouhý zájezd s Českou filharmonií (ČF). A zažila při něm chvíle, kdy měla slzy v očích. Třicetiletá houslistka Petra Brabcová, která hraje v ČF od srpna, je jedním z deseti Jihočechů, kteří ve 118členém orchestru působí. A před pár týdny s ním prožila americké turné, jehož vrchol nastal 16. listopadu na newyorské Sedmé avenue, v Carnegie Hall.

Na zájezd do USA se moc těšila. „Největším zážitkem pro mne byl jednoznačně koncert ve vyprodané Carnegie Hall. Byl to vrchol zájezdu a myslím, že se orchestr semkl k výjimečnému výkonu. Atmosféra v sále byla úžasná, plná napětí. Možná byla znát i trochu větší nervozita než obvykle, ale podle nadšených reakcí publika to mělo spíše pozitivní vliv na výkon,“ popisuje houslistka, rodačka z Čestic na Strakonicku, jež začínala ve volyňské ZUŠ.

Filharmonici odehráli na turné po západním i východním pobřeží USA 11 koncertů; symbolicky devětkrát se hrála Dvořákova Symfonie č. 9 Novosvětská. Velká očekávání měl i další jihočeský nováček 
v ČF, Vítězslav Ochman. I proto, že v Americe nikdy nebyl. První dojem?

„Především jsme přiletěli asi do 30 stupňů, takže mi bylo líto, že jsem si nevzal plavky, ale kolegové říkali, že moře je velice studené,“ glosuje 27letý syn bývalého šéfa Jihočeské komorní filharmonie. V Kalifornii hrála ČF v Los Angeles, San Diegu i San Franciscu. Potom se na pět koncertů přesunula na východní pobřeží.

„Základní dojem byl, že nás všude velice přívětivě přijali. Recenze byly neobyčejně vřelé, publikum naprosto mimořádné, snad kromě Marylandu, kde byli i studenti, kteří asi běžně nechodí na koncerty,“ říká Vítězslav Ochman.

Jeho kolegyni Petru Brabcovou překvapilo, že skoro na každém koncertu se v publiku objevili Češi žijící v USA. „Byli vděční a často dojatí, že mohou slyšet českou hudbu v podání českého orchestru. A i já jsem byla dojatá, když jsem viděla slzet někoho v publiku,“ líčí houslistka.

Den D nastal pro ČF 16. listopadu. V Carnegie Hall, vyprodané mnoho týdnů předem, měli kolem poledne krátkou zkoušku, po níž šéfdirigent Jiří Bělohlávek převzal cenu Antonína Dvořáka. Samotný koncert začal ve 14 hodin. Hrála se Novosvětská, která zde měla 
v roce 1893 světovou premiéru, Janáčkova rapsodie Taras Bulba a Lisztův Koncert pro klavír č. 2.

„Bylo to mimořádné i tím, že koncertu se účastnil vnuk Antonína Dvořáka, který je 
k nerozeznání od svého dědečka. Vystupovat v Carnegie Hall si asi každý hudebník pokládá za čest, působí zde genius loci, protože zde vystupovali nejvýznamnější orchestry i solisté,“ vypráví Vítězslav Ochman. 
V sále sedělo 3000 posluchačů, a i když houslista hrál nedávno v londýnské Royal Albert Hall pro ještě početnější publikum,  americké reakce ho dostaly.

„Hned co dozněla Novosvětská, začali lidé vyskakovat ze židlí a spustil se obrovský aplaus. Emoce na vrcholu,“ usmívá se. Má velkou radost, že potěšili nejen americké publikum, ale i řadu Čechů. S některými se potkal. „A i pro ně to byl mimořádně dojemný prožitek,“ dodává houslista.

Podobně emotivní momenty přinesl o den později koncert 
k 25. výročí sametové revoluce a třetímu výročí úmrtí Václava Havla v Národní katedrále ve Washingtonu. Pro Petru Brabcovou opět silný zážitek.  „Nejprve jsme hráli hymny obou států, pak díla Smetany 
a Dvořáka. Další moment, kdy jsem měla slzy v očích,“ říká.

Jinou věc z Národní katedrály zmiňuje Vítězslav Ochman. Dojalo ho setkání před koncertem. „Přišla za námi madam Madeleine Albrightová, bez ochranky, s každým si podala ruku, krátce popovídala, máme s ní společnou fotografii. To bylo srdečné setkání, bylo vidět, že s námi chce strávit čas,“ říká.

Po koncertě odjela ČF do Filadelfie. Houslista tam navštívil hrob biskupa Jana Nepomuka Neumanna, prachatického rodáka. „To byl pro mě taky velký zážitek, jeden z největších na zájezdu,“ doplňuje.

Pro mimokoncertní čas jinak platí slova písně Jaromíra Nohavici, že na hotelích jsou tvrdá lože. Jen občas mají hráči volný den. Vítězslav Ochman se při něm vypravil k Tichému oceánu. „Jen jsem nějak neodhadl vzdálenost. Šel jsem pěšky, myslel, že to bude tak osm kilometrů, a ono to bylo téměř dvacet, takže jsem během jednoho dne nachodil přes 40 kilometrů,“ směje se.

On i Petra Brabcová považují hraní v Carnegie Hall za jeden z profesních vrcholů. Vítězslav Ochman dává turné po USA na první místo. „Mimořádný byl i srpnový zájezd do Velké Británie, předtím Čína, ale tento pokládám za nejvýznamnější. Koncertovat v Carnegie Hall, o tom se mnoha muzikantům jenom sní, a mně se to podařilo."

"Těšil jsem se na vřelé americké publikum, ale rodina to má beze mě těžké"Jižní Čechy – V České filharmonii hraje deset let. A přestože v Americe s ní byl potřetí, některé okamžiky ho dojaly. „Například překrásné pasáže ze Stabat Mater,“ říká 36letý kontrabasista Petr Ries, rodák ze Strakonic.

S jakými pocity jste do USA jel?
Do USA jsem jel s Českou filharmonií potřetí, prostředí mi bylo známé, věděl jsem co mohu očekávat. Na jednu stranu jsem se těšil na americké publikum, které bývá vřelé v ovacích a samozřejmě na Carnegie Hall v New Yorku. Na druhou stranu, opouštěl jsem rodinu, která to beze mě má těžké, manželka pracuje a má sama „na krku" dvě děti. Tuto sezonu to byl od poloviny srpna již třetí zájezd 
a cestování není lehké.

Jak jste prožíval Carnegie Hall?
Vzhledem k tomu, že to byl desátý koncert turné se stejným programem, tak se člověk soustředí hlavně na znovuprožívání hudby, aby nenastal takzvaný autopilot. Prostředí a akustika sálu je skvělá, inspirující. Bylo vyprodáno, to mne vždy potěší 
a „nakopne". Tréma či spíše pocit odpovědnosti byl určitě silnější než v předchozích sálech. Bylo to cítit z celého orchestru, který se víc semknul ke společnému výkonu. Publikum to pak ocenilo bouřlivými ovacemi.

Co jsou vaše největší zážitky 
z hraní v USA?
Zážitkem pro mne byl Janáčkův Taras Bulba, to dílo je pro mne srdeční záležitost. Také poslouchat ve Dvořákově Stabat Mater výkon basisty Jana Martiníka, který zpívá úžasně.

Objevil se při koncertech moment, který vás dojal?
Hudba mne dojímá neustále. Příklad: na jednom z koncertů jsme měli na programu Dvořákovo Stabat Mater, kde jsou překrásné pasáže, 
a zvláště v osmé části „Fac ut portem Christi mortem“ mne dojalo nádherné podání sopranistky Lucie Silkenové.

Jak profesně důležité pro vás hraní v USA bylo?
Já nerozlišuji, v jaké zemi hraji. Vždycky mi jde o podstatu, čistotu hudby, kterou interpretuji, řemeslně co nejlépe splnit svoji úlohu, tedy svůj part. Spíše si cením výjimečných okamžiků při koncertech, ať už v Carnegie Hall nebo při slavnostním koncertu k poctě Václava Havla ve Washingtonu.