„Je potěšitelné, že o nás mají pořadatelé zájem a že se turné podařilo zorganizovat, protože je opravdu náročné. Jen pro ilustraci – pódium bude stavět 160 lidí, přivezou ho na deseti kamionech, celé to bude dost megalomanské. Chceme lidem ukázat, protože jsou dnes poučení i ze západní konkurence, která k nám jezdí, že se jí umíme vyrovnat," říká klávesista a zpěvák Vašo Patejdl.

„Rozjedeme se tentokrát i do míst, kde jsme dlouho nehráli, nebo dokonce vůbec. Vedle tradičních zastávek, jakými jsou Praha, Brno a Ostrava, zamíříme také do Zlína, Liberce, Plzně a Pardubic."

Těšíte se?

Určitě. Elán zase až tak často nekoncertuje, protože jsme si zvolili taktiku – raději méně vystoupení pro větší počet lidí než víc vystoupení pro menší počet posluchačů. Takže živé hraní je pro nás vždycky svátek.

Součástí programu bude i exkurz do minulosti – v rámci připomínky alba Hodina slovenčiny přenesete na posluchače pomocí projekcí a dobových kulis atmosféru třicet let starých vystoupení.

Ano, jsem zvědavý, jak to přijmou. A hlavně jestli nás na těch obrázcích poznají.

Objevil jste mezi nimi něco, co vás překvapilo?

Přiznám se, že jsem je ještě neviděl, protože tuhle stránku věci připravuje tým výtvarníků. Osobně se věnuju muzice, aranžím jednotlivých písní. Ale před zahajovacím koncertem máme samozřejmě zkoušky a generálky, tak jsem na to moc zvědavý.

Když mluvíte o aranžích, budou zásadně jiné?

Důvodem, proč je vůbec dělám, je, že jsme si z posledního turné ponechali dechovou sekci. Takže některé písničky, ozvláštněné o tyto nástroje, budou trošku jiné.

Hodina slovenčiny přinesla mnoho hitů, vlastně jeden vedle druhého. Jak návrat k této vaší zásadní desce vnímáte?

Hodně osobně, protože šlo o poslední album, které jsem tehdy, to znamená v roce 1985, s Elánem natočil. A potom jsem kapelu na 11 let opustil. V tomto prvním období – protože pak následovalo druhé beze mě a třetí, kdy jsem se zase vrátil – jsme natočili čtyři desky, každý rok jednu. Hodina slovenčiny byla jakousi korunou naší tvůrčí spolupráce. Velmi mě těší, že z ní na turné zahrajeme písničku Zvláštny smútok víťazou, neboť odkazuje na pocity, které jsem tak trošku zažíval. Po tom všem, co se nám podařilo udělat, nebylo zrovna jednoduché z Elánu odejít, ale situace se tak vyvinula.

Nelitoval jste někdy tohoto vašeho kroku?

Ne, myslím, že všechno je tak, jak mělo být – „čo má byť sa stane", jak se zpívá v jedné naší písničce. Držím se toho, věřím na osud, respektive na konstruktivní fatalizmus, že vše důležité má člověk v životě předurčeno. Nelze tedy uvést jeden základní důvod mého odchodu, jednoduše jsem dospěl k přesvědčení, že je to potřebné. Díky svému rozhodnutí se mi podařilo vybudovat další rozměr kariéry, věnovat se věcem, na které jsem kdysi neměl čas. Začal jsem zpívat, ačkoliv zrovna to jsem vůbec neplánoval, a zaměřil jsem se na studiovou práci, v níž pokračuju dodnes. Paralelně se tak věnuju Elánu, skládání filmové či muzikálové hudby i vystupování s vlastní kapelou. Všechno mě to velmi obohacuje. Elán je ale samozřejmě na prvním místě!

Elánu je 48 let – málokteré kapele se podaří tak dlouho vydržet. Máte univerzální návod na to, jak toho docílit?

Nemám, můžu jen přemýšlet, proč a jak je to možné. Zřejmě je to dáno tím, že jsme dost moudří na to, abychom pochopili, že jedině spolu můžeme něčeho dosáhnout, že nemá smysl se prosazovat na úkor ostatních. To je ta demokracie v praxi, že se na věcech dohodneme, hlasujeme a vybíráme to, co je důležité pro kapelu, ne pro jednotlivce. Další věc je, že se našim fanouškům snažíme nabídnout to nejlepší, co umíme. Nemůžeme odfláknout ani jednu desku, ani jeden koncert, protože by se nám to vymstilo. Je v tom určitý moment pravdy, snažení a opravdu urputného elánu, aby všechno fungovalo, jak má. Jednoduše se nemůžeme vzdát a „živých nás nedostanú".

Pod stejným názvem vychází i CD, ryze jako součást turné?

Ano, obsahuje remasterovanou verzi alba Živých nás nedostanú (vychází taktéž na vinylu) a DVD se záznamem koncertu, který jsme měli před dvěma lety v Bratislavě. Diváci, kteří na koncert přijdou, si jej budou moci koupit. Řekněme, že je to takový letošní počin, než zase začneme pracovat na novém díle.

Se začátkem turné startuje v pražském Divadle Hybernia muzikál Alenka v kraji zázraků, k němuž jste napsal hudbu. Jak náročné je souběžně pracovat na dvou věcech?

Hrozně, hudbu k tomu muzikálu jsem – i vzhledem k přípravám turné a vlastních vystoupení – dotahoval až do poslední chvíle. Coby velký perfekcionista jsem ji chtěl odevzdat v té nejlepší možné podobě. A vzhledem k tomu, že Alenka v kraji zázraků je určená pro celou rodinu, bylo potřeba vytvořit dílo, které nebude nikoho nudit. Upřímně řečeno, už se začínám těšit, až mi po premiéře i koncertech s Elánem nastane volnější období. Je potřeba načerpat nových sil.

Co musí látka mít, abyste se rozhodl ji zhudebnit?

V prvé řadě mi musí být její téma blízké, musí mě zaujmout jako případného konzumenta, diváka. Řeknu příklad – dostal jsem nabídku na muzikál z kuchařského prostředí. Sice si umím uvařit párky, vajíčka, čaj a možná, že kdybych se velmi snažil a měl čas, tak bych se pustil i do větších věcí. Ale není to moje hobby. Takže do muzikálu s touto tématikou bych nešel.