Psaní písní i pro jiné interprety se Jana s Janem věnují cíleně. Jednak je to baví, zároveň jim to přináší další možnosti, jak se hudebně vyjádřit. „Naše tvorba pro Jananas je už nějakým způsobem ukotvená.

A když se chceme podívat do jiných žánrů, můžeme si to krásně vyzkoušet,“ říkají.

Čím to začalo, pro koho jste stvořili první věc?
Jan: Pro Dashu, když připravovala desku. Sešli jsme se s ní a během asi hodinového rozhovoru jsme vypozorovali témata, která by jí sedla. Na základě toho jsme jí napsali jeden text a jednu celou písničku. Poslali jsme jí je a ona nám hned volala, že přesně o tom chtěla zpívat, akorát to neuměla vyjádřit. Samozřejmě nás to potěšilo.

Následovala spolupráce s dalšími interprety. Začali vás sami oslovovat?
Jan: Vlastně ano. Informace o tom, že jsme schopni napsat text nebo třeba textařsky dotáhnout už rozpracovanou věc, se kterou si někdo neví rady, se začala šířit. A nabídky houstly. Došlo nám, že po dob- rých textařích, po písničkách je docela velká poptávka.

Co je předpokladem práce ve dvojici?
Jana: Za devatenáct let, co se s Jendou známe, jsme si na sebe zvykli natolik, že s určitostí víme, co si ten druhý zhruba myslí a jakým směrem uvažuje. Taky máme jasno v tom, v čem si můžeme vzájemně důvěřovat, ve smyslu kdo a co při psaní ohlídá, takže nemusíme být z něčeho nervózní, ale naopak zažíváme pocit zrelaxovanosti. Navíc a to je zásadní se před sebou nestydíme říkat své nápady, ač jsou to kolikrát blbosti.

Jak to tedy probíhá v praxi, jak k vám přicházejí nápady?
Jana: Člověk musí chodit po světě s otevřenýma očima a přemýšlet. Pak jej napadá mnohé, k čemu se chce vyjádřit. To říkám za Jananas. Ale když tvoříme pro druhé, je nutné mít aspoň rámcovou představu, o čem chtějí zpívat, jak o tom mluvil Jenda. Myslím, že máme zvláštní čuch poznat, co je silná stránka toho kterého umělce, co dokáže nejlíp vyjádřit, co zpívá jeho duše. A o tom napíšeme písničku.

Nakolik vám ve vaší práci pomáhají tzv. songwriting campy po Evropě, jichž se účastníte?
Jan: V podstatě nám změnily život, protože na náš první songwriting camp jsme odjížděli jako členové jedné kapely, kteří dovedou napsat písničku. Vrátili jsme jako opravdoví, sebevědomím posílení songwriteři. Jistí si faktu, že když se při tvorbě sejde více kreativních lidí, ať už jakékoli národnosti, přičemž každý z nich má jinou specializaci, dokážou během jednoho dne vyprodukovat velice kvalitní demo. Reálně jsme se dotkli něčeho, čemu se říká, že hudba překračuje hranice.

Setkali jste se při svých hudebních cestách po světě s nějakými zajímavými autory?
Jana: Se spoustou, ať s vítězi nejrůznějších místních talen- tových soutěží, s producenty, třeba z Polska, co dokážou během jednoho dne udělat track, který by se dal hned hrát v rádiu. Potkali jsme třeba i song- writery, kteří se pro tuto činnosti odhodlali až po padesátce, či naopak mladé holky, které se tvořením písní v týmech živí. Jsou to všechno neuvěřitelně zajímavé příběhy.

Loni jste takový songwriting camp uspořádali i u nás. S jakým výsledkem?
Jan: S výborným. Po zkušenostech ze zahraničí jsme cítili, že nám tu něco takového chybí. A tak jsme chtěli vytvořit platformu, na níž by se mohli naši autoři a umělci propojovat i se světovou scénou. Považujeme to za stejně přínosné a důležité, jako když kapela dostane příležitost hrát na zahraničním festivalu.

Zmiňme vaše konkrétní tvůrčí výsledky. Podíleli jste se i na vzniku písniček pro letošní národní kolo Eurosongu.
Jan: Ty jsou právě výsledkem našeho českého kempu. Jedná se o písně True Colors, kterou nazpívala Bára Mochowa, a Friend of a Friend skupiny Lake Malawi se zpěvákem Albertem Černým. Obě byly u mezinárodní poroty a posluchačů, kteří pro ně hlasovali, úspěšné. Druhá zmíněná u nich nakonec zvítězila, to znamená, že bude v květnu zastupovat Českou republiku v Tel Avivu, kde se letos Euro- vision Song Contest koná.

Někteří o té soutěži mluví s despektem. Jak ji vnímáte?
Jana: Osobně soutěžení v hudbě nefandím, ale pravda je, že pro každého songwritera a interpreta je úspěch na Eurovizi schůdkem, který ho může posunout k dalším příležitostem. Je třeba to brát tak, že i v popovém žánru je spousta kvalitní a zajímavé hudby. Proč by se nemohla objevit třeba na Eurovizi?

Jan: Pověst té soutěže není u nás moc dobrá, ani přesně nevím, proč. Věřím ale, že ji v očích diváků loni aspoň tro- chu rehabilitoval Mikolas Josef, který v ní Českou repub- liku zviditelnil. Jak si povede dál, je už na něm, ale příležitost dostal skvělou. A o tom by Eurovize měla být.

Spolupracujete s Xindlem X, s Terezou Maškovou, teď děláte na repertoáru pro připravované album Lucie Bílé.
Jan: Ano, chystáme jej s jejím producentským týmem z Bratislavy. Vypadá to, že deska bude rozmanitější, takže se snažíme přiložit naši hudební a textařskou ruku k dílu, jak to jen jde. Připravujeme i společnou píseň s Davidem Stypkou a pracujeme na novém repertoáru pro Jananas.

Jana: Kdy bude na světě, zatím neříkáme, protože je to organický proces, který nemůžete předpovídat. Speciálně u Jananasu si dáváme s texty načas, aby mi přesně seděly. Jsme na ně náročnější a naše publikum taky. Jediné, co víme, je, že se chceme posunovat, reagovat na to, jak se měníme. Nemá smysl dělat pořád dokola to samé.