Kromě přímých aktérů demonstrací v listopadu 1989 (Vladimír Mišík, Jaromír Nohavica) odpovídají i současné hvězdy písničkářského žánru (Radůza, Jarda „Traband“ Svoboda). Seznam muzikantů, kteří se Velké písničkářské ankety Deníku zúčastnili, je vskutku reprezentativní: Zuzana Michnová, Zdeněk Vřešťál, Slávek Janoušek, Ivo Jahelka, Michael Janík nebo Jan Kryl, bratr Karla Kryla. Ti všichni dostali zdánlivě jednoduchou otázku:

Kdyby se 30 let po sametové revoluci znovu shromáždily statisíce lidí na Letné a Václavském náměstí a vy byste měl/a možnost zazpívat jim písničku, která by to byla a proč?

Jan Burian
Je to docela dobrá otázka, ne? Jenomže mě ta masovost vždycky trochu děsila. Prostě repertoár na demonstraci se musí přizpůsobit širokému vkusu, zejména vzhledem ke srozumitelnosti… a to mě moc nebaví. Asi bych ze svých zazpíval Pánbůh je na dovolené anebo Ráno, kde se zpívá, že je třeba vstávat a změnit k lepšímu, co se dá.

Vladimír Merta
Zahrál bych skladbu Intuice ženy. Protože obsahuje stesk i odpor, spoluvinu i naději. Nic vyzývavého, arogantního. Kdyby ovšem šlo do tuhého, mám ještě v záloze Vzdálené výstřely a Černou známku.

„Otec: starý dobrý kalašnikov. Matka: střela dum-dum.“

Ty písně vznikly už dávno, na nic nereagují, potýkají se s věčnými tématy. Kde bychom my válečníci byli bez našich vzácných maminek?

Jaroslav Hutka
Šestnáctého listopadu budu hrát na Letné opět Náměšť.

Vladimír Mišík
Mně se už podařilo zazpívat při demonstraci na Letenské pláni letos v červnu. Zahráli jsme s Jirkou Veselým a Olinem Nejezchlebou text našeho zesnulého kamaráda Ivana Wünsche Špejchar blues. A to z prostého důvodu: aby vedle vážných, plamenných až dramatických projevů bylo i trochu veselo.

Zuzana Michnová (Marsyas)
V polovině roku 1989 se mi poštěstila neskutečná věc – narodilo se mi druhé miminko, kterému jsem ze srdce přála jiný start do života, lepší, než jsme měli my. Bylo mi tenkrát líto, že mě neoslovovali mí bývalí kamarádi muzikanti, abych si s nimi zahrála. Dneska bych asi zazpívala píseň Marsyas a Apollon, která má v sobě nespravedlnost, a hlavně to, že je to každému jedno.

Zdeněk Vřešťál (Nerez, Neřež)
Zahrál bych, ale pouze s kapelou (protože sám ji neuzpívám) píseň Hlava v krupobití z první desky skupiny Nerez. Je o víře, která přetrvá a kterou v sobě máme každý jinou a každý jinak. Protože

„ten těžkej kámen trávu nepovalí…“

Tráva se vždycky zvedne.

Petr Linhart (Čp. 8, Majerovy brzdové tabulky)
Zahrál bych písničku Holub & Frič. Zpívám v ní, že v patách mám malej Sovětskej svaz. A já že už malej nebudu. Tuším, že z nějakých takových důvodů by tam ti lidé přišli.

Jan Jeřábek
Myslím, že bych zahrál píseň Mýlíš se, řekla láska na text perského mystika Bābā Afżala. Proč? Protože ta je věnována tématu hlubokého sebepoznání, což je nezbytný základ skutečné vnitřní revoluce. A bez vnitřní revoluce žádná vnější nemůže fungovat. Což konečně můžeme vidět kolem sebe v mnoha podobách.

Petr Nikl
Ať hmyz dál zůstává s touto krajinou… Trochu upravená Modlitba pro Martu, kterou jsem si tuhle, převlečen za včelu, zazpíval v Divadle na Jezerce.

Karel Diepold
Určitě bych zahrál Metoděje. Je to písnička o naději, tam nám pořád ještě zbývá.

„Dokud nám pomněnky rozkvétají, poutníci s námi zůstávají, když je nám těžko v každý chvíli, jak nám to svatě přislíbili. S tebou se dělíme o naději, Metoději, Metoději. O lásku, o bolest, o naději, Metoději Metoději…“

Michael Janík
Ke statisícům se zpívá jinak než v klubu pro stovku. Kdyby k tomu došlo, napsal bych o pocitech, které mne od té doby provázejí. Pak bych to zazpíval. Byl by tam humor a poděkování Václavu Havlovi (to je i v písni Díky ti, příteli z Hradu). Snad by se povedlo dostat do nové písně dramatický prvek o těžkosti boje za pravdu v zemi plné lhářů. O novém totálním veselí mezi nemorálními zmetky a užívání si svobody, ke které jsme přišli jako slepej k houslím. To vše v nové písni veselé i tragické a pro statisíce přiměřeně krátké. Čeho je moc, znáte to. Konec. Konec ještě ne. Teď mě napadlo – v čem spočívá sametovost toho sametu? Že nás KSČ nepostřílela? Nebo že jsme nepotrestali my je? Vám přeji úspěch ve svízelném boji.

Oldřich Janota
Co bych zahrál? Pec nám spadla.

Vladimír Veit
Myslím, že bych začal slovy, která mi nedávno vytanula na mysli na melodii písně Pec nám spadla: „Svět se točí jako blázen, kdopak nám ho zastaví? Pochybuji, že to bude nějaký třetí pohlaví.“ Dál to zatím nemám, a tak bych asi zazpíval Svobodo, Svoboděnko! Jednu ze svých starších písniček, která vyšla na mém albu Písničkář u vydavatelství Galén. Tady je:

Den za dnem pomalu se plíží nocí v patách,
za nocí noc a potom zase další den.
Svobodo, svoboděnko, kdo tě nocí protáh’
a kdo ti nedovolil dosnít si svůj sen?

Den za dnem a za nocí táhnou se zase slova
zkurvené významem jak láska v bordelu
a děvka politika zas a znova – znova
zkurveně koktá o prastarém lidském snu.

Šik za šikem se řadí, vzhůru ke korytům.
Dvě a dvě je tu šestnáct v mocné rovnici:
a křepčí, křepčí páni a poblitým heslům
v předklonu klaní se zase až k erekci.

Mašírem marš! Pochodují zas jako kdysi.
Mašírem marš! Řach, řachy, řachy, řach!
Mašírem marš! Halasně zas halasí.
Řach, řachy řach! Jen ať se zvedá prach!

Den za dnem pomalu se plíží nocí v patách.
Za nocí noc a potom zase další den.
Svobodo, svoboděnko, kdo tě špínou protáh’
a kdo ti nedovolil dosnít si svůj sen!

Slávek Klecandr (Oboroh)
Vloni 21. srpna jsem hrál s Jiřím Smržem v Mladé Boleslavi na akci ke 30. výročí okupace. Vyhrabal jsem ze šuplete text, který jsem před těmi třiceti lety zpíval docela často, abych ho pak na tři dekády odložil jako nepotřebný. K té akci se ale, myslím, hodil. Tak bych po něm na té pomyslné Letné asi opět sáhl. Nebyl by to důsledek nějaké mojí paranoie, jen takové připomenutí a skromné memento. Tady je úryvek:

„I když máš svůj dům plnej hodný ženy
a vlasy krátce přistřižený,
i když máš slušnej plat a stálou práci
a nehraješ si nikdy na honoraci,
když budou chtít, tak pudeš.

I když jsi zcela sám a opuštěnej
ve čtyřech stěnách promáčenejch
a už dávno nevíš, co je práce,
a nepřijímáš už dlouho žádný gratulace,
když budou chtít, tak pudeš.“

Na tuhle písničku kdysi vypracoval zamítavý posudek budoucí poslanec za ČSSD M. Kučera. V podstatě to znamenalo zákaz jejího veřejného provozování. My jsme ji s tehdy právě zrozeným Oborohem ale vesele hráli až do revoluce a pak i nějaký měsíc dva po ní.

Petr Maria Lutka
Zazpíval bych tam písničku Pražské jezulátko.

Ref. Krásné Dítě nebeské, Jezulátko! – Přijď již, Pane Ježíši, přijď zakrátko! – V Srdce Neposkvrněné ukládáme, – mnohým kámen úrazu že jsi, Pane.
1. Až se vrátíš ve slávě, najdeš víru? – Co je třeba, aby zem žila v míru? – „Pokoj svůj zanechávám, pokoj dávám; – ne ten, který dává svět, já vám dávám.“
2. Jakou máme naději, božské Dítě, – že každý z nás tváří v tvář uvidí Tě? – „Budete mít soužení.“ „Nebojte se!“ – „Zvítězil jsem nad světem!“ „Radujte se!“
3. Prokázal jsi lásku svým do krajnosti, – dá se vejít bez lásky do radosti? – „Rozmůže se nepravost v poslední čas.“ – „Milujte se navzájem, jako já vás!“

A proč? Protože na otázku, co je a kdo je Pravda a Láska, existuje mnoho rozličných odpovědí. V této písni ujišťuje Dítě Ježíš, že k nalezení pravdivé odpovědi je zapotřebí ještě Víry a Naděje. A to bych přál jak vám, sobě, tak i každému člověku v našem národě a na celém širém světě.

Radůza
Nejspíše bych zazpívala chorál Svatý Václave. Jednak proto, že souvisí s nejstarší českou historií, a také proto, abychom nezapomínali na to, že by naše konání mělo být inspirované i něčím jiným než jen honbou za blahobytem. Že máme i duchovní tradici, kterou bychom měli uchovat pro ty, kteří přijdou po nás. Navíc je to velmi krásná skladba.

Ivan Hoffman
Jako autor úspěšné revoluční politické agitky ze zkušenosti vím, že by to musela být píseň nová, o tom, co lze lidem odezírat ze rtů. Pokud by lid požadoval svržení nenáviděného režimu, přimluvil bych se písní za to, aby byl kapitalismus svržen stejně nenásilně jako před třiceti lety reálný socialismus. 

Jaromír Nohavica
Na kdyby se nehraje a pro kdyby se nezpívá. Takové statisíce lidí, kteří by chtěli poslouchat mou píseň a kterým bych já chtěl zazpívat, se letos na Letné ani na Václaváku nesejdou. Krásná vzpomínka, kdy jsem 23. listopadu 1989 z okna Melantrichu zpíval Když mě brali za vojáka, se nedá nahradit.

Slávek Janoušek
Kdyby bylo hezky a sešlo se dost lidí, zahrál bych písničku o tom, jak jsme naivní, že si myslíme, jak jsme vystřízlivěli z naivity a už umíme hlídat ty, kterým zachutnala moc, a předkládat jim účty. Ale už musejí zpívat jiní.

Jaroslav „Samson“ Lenk
Zahrál bych jim písničku Pohoda. Jako upomínku na domovní důvěrnice a šmírující, udávající a jiné psychopaty. Oni tu jsou totiž pořád.

Pavel „Žalman“ Lohonka
Odpověď je pro mne vlastně velice jednoduchá. Byla by to jihočeská lidová píseň Nezacházej slunce. Zpívám ji už padesát let a dnes, dá se říci, zlidověla podruhé. Díky tomu jsem přesvědčený, že ji lidé dobře znají. Je přece o lásce, a té mezi lidmi bylo, je a hlavně bude zapotřebí. Společné zpívání s publikem má vždycky ohromnou sílu.

Pavel Dobeš
Rád bych vám odpověděl, čekal jsem týden na nápad, ale žádný se nedostavil.

Zuzana Homolová
Je to náročná představa. Ale kdyby, tak bych zazpívala starou baladu Mezi dvoma vrchy, i když to není úplně „masovka“ pro statisícový dav, naopak, jde o velmi smutný, starodávný příběh z válečných časů. Zahrála bych to jako apel na lidskost v dnešním rozháraném světě.

Jiří Konvrzek
Nemám ambice oslovovat davy a vyslovovat moudra. Ale čistě teoreticky: mám jednu vlasteneckou, co se mnou v roce 1980 zpívala celá hospoda. Je to píseň Pod Řípem.

„Tam někde pod tím kamenem mají mravenci svoji zem, v ní žijí a pracují, svoji zem milují, svoji zem milují… Tam někde pod Řípem je naše česká zem, v ní lidé pijí a zpívají, měsíc na výplatu čekají, měsíc na výplatu čekají…“

Jinak je má tvorba spíše klubová záležitost a není pro davy. Mé texty jsou nadhledem nad realitou.

Ivo Jahelka
U mne je odpověď celkem jednoduchá:

„Ať žije spravedlnost, ať je k nám spravedlivá, ať jí neublíží nálada proměnlivá.“

To jsem nám přál v písničce dávno před listopadem, a ejhle – dnes nezbývá než přát opět!

Jan Kryl
Zahrál bych tuhle svou píseň. Jmenuje se Poslední zhasne svíčku.

Stále mnou hlodá otázka,
co bude s touto zemí?
Přetěžko rájem procházka,
když ďábel se nám tlemí.

A taky těžko s okovy,
co vlečem z minulosti,
však co s tím dále, kdo to ví?
Jenom se třesem zlostí.

Beznaděj, voleb dilema,
stran, než je třeba, více,
ceněn jen ten, kdo více má,
a nechuť k politice.

Zásluhy v tom, kdo více vzal,
mlácení prázdné slámy.
Když půjde to tak dál a dál,
tak zůstanem tu sami.

Zbude nám smutek na duši,
růženec pro modlení,
řvát i to, co se nesluší,
chlast, nebo tiché klení.

A taky víra – možná, snad,
že rozmotáme kličku.
Zatím zde jenom mor a svrab.
Poslední zhasne svíčku!

Jaromír František „Fumas“ Palme (Původní Bureš)
Jde o to, komu by měla být ta písnička adresovaná. Současné politické garnituře bych zazpíval Maggie’s Farm od Boba Dylana. Jenže zdaleka ne všichni umí anglicky, takže to, že nechci makat na ničí farmě, by asi jen tak prošumělo. Pokud bych chtěl oslovit ty, kteří tam nepřišli, docela by se hodila Duchowa rewolucja od polské kapely Izrael. No jo, ale to je zase polsky… a taky nejsem žádný kazatel. Takže nakonec, logicky, něco vlastního. Mám jednu úplně novou, která končí slovy:

„Jsme písek do každého soukolí, byli jsme a budem tu zas.“

Ale to by pochopili jen pankáči a androši, takže bych se nejspíš zase netrefil. A pak mám skoro novou o potápějícím se člunu a naději na záchranu v podobě vzducholodi, která možná přiletí. Ta by byla asi dobrá. Mišík hrál Variaci na renesanční téma a měl recht. Je nepolitická a o lásce. To osloví každého.

Marka Míková (Zuby nehty)
Páni, to je pěkná otázka! Bude to asi znít dost drsně, ale zazpívala bych jim písničku Nadi Bilincové Malí sráči v nás. Text zní:

„Tak jen se neboj, jedu v tom taky, vždyť všichni jsme takoví malí sráči. Jediná jistota je, že já nerozumím tobě a ty mně.“

Petr Fiala (Mňága a Žďorp)
Zahrál bych třeba Nejlíp jim bylo, což je krátkej a vcelku srozumitelnej song o plynutí života, kterej se dobře zpívá. Je to o těch hezkých i těžkých chvilkách, který se furt střídají. A my se nesmíme přestat snažit pátrat po těch hezkých, připravovat si je a těšit se na ně, i když jsme třeba zrovna po krk v průšvihu.

Petr Váša (Ty syčáci, Jasná páka)
Byla by to básnička-písnička Je naděje, kterou jsem napsal v létě roku 1989 v litoměřických kasárnách. Tam jsem strávil poslední rok komunismu, a díky tomu jsem získal imunitu vůči velkým porevolučním iluzím, takže jsem třicet let trvale šťastný – dovedu si představit, že by všechno mohlo být daleko horší. Proto taky ten střízlivý tón.

„Je naděje ještě pořád tady, je naděje…“

Jarda Svoboda (Traband)
Já bych lidi dneska nešetřil. Zazpíval bych píseň Strach:

„Doba je tak šílená, že stát se může cokoli a nikdo z nás si nemůže být jistý, že nebrousí si na něj zuby v jeho okolí aktivisti, anarchisti, extrémisti, teroristi… Možná třeba právě teď jsme terčem kdovíkomu, a je to vážně divná doba, člověk aby radši ani nevycházel z domu a strach hlodá a hlodá. Je to strach, strach, strach – strach, milej pane, že člověk nikdy neví, co se stane. Je to strach, strach, strach – strach, že člověk neví, co pravý je a co levý.“

Dopisuju teď ještě jednu písničku, která reflektuje 30. výročí listopadu. Jmenuje se Pravda vítězí. Zatím ji ale nemám hotovou.

Karel Vepřek
Mám to úplně jednoduché. Zpívám si Magorovu z Valdic. Vycucnul jsem pár básní z Labutích písní, o kterých všichni říkají, že nemají rytmus a že se to tudíž nedá zpívat.

„Když vypustí nás z našich cel, po cestě do kostela, na dvoře kvete jitrocel a fasáda se bělá ve slunci oslnivě, však uvnitř chrám je tmavý, buď, Bože, milostivě k nám shovívavý…“

A tak dále. To bych zazpíval. Paměť je třeba neustále osvěžovat Magorem.

Jiří Slíva
odpověděl kresleným vtipem.

Kolik teď tak dáváte za protestsong